Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Moje perspektiva

3. května 2008 v 14:50 |  Moje psaní
Včera jsem se po třech měsících opět vrátila do práce. Pracovní neschopnost trvala tentokrát nezvykle dlouho. Holt už nejsem nejmladší. Všechno to začalo těsně po Novém roce, kdy jsem ač nerada, musela uznat, že moje nohy si říkají o generálku. Několikrát, se mi podařilo zařídit svým kotníkům, efektní sádrové oblečení. A tak si řekly, že už mají toho skákání a celodenního chození dost. Ukrutná bolest a mnohokrát zvětšený objem mě donutily navštívit opraváře. Já blázen jsem se domnívala, že to spraví pár dnů klidu. Dostala jsem opakovaně injekce, spolykala pár plat prášků a ono nic. Nohy stávkovaly čím dál víc. Abych se necítila jako simulant, přidalo se i kolísání tlaku. Ranní nevolnosti, pocity nezvládnout vůbec nic v domácnosti. Přesto jsem se donutila k denním vycházkám, kdy jsem sice po několka stech metrech hledala lavečku, nebo alespoň místo k zastavení a odpočinku. Tak to šlo den za dnem. Se svým miláčkem fotoaparátem jsem prolézala město ulici od ulice, nejraději v pozdnějších hodinách, kdy mě nepotkávali lidé. Pravidelné kontroly u obvoďáka a jeho nevěřící pohled, když jsem mu sdělila, že se stav nelepší. Odborný ortoped vyměnil obyčejné injekce za silnější, obstřik následoval obstřik, stav se velmi pomaličku zlepšoval. Začala jsem se těšit do práce ale obavy, jak to tam budu snášet neustávaly. No, a tak jsem to včera vyzkoušela. Zrana to bylo hodně zlé, pak se zdálo, že se to poddá a když se blížil večer, byla jsem ráda, že jedu konečně domů. Nevím, do důchodu mám ještě dva roky a něco, ale jak to vypadá, asi nebude jednoduché vydržet celou tu dobu v práci. Zkrátka nevidím to růžově. Specialista mě dává tak tři měsíce, než se stav opět stane neúnosný. Zkrátka, nevidím to růžově. Ach jo! Copak patřím do starého železa?
 


Komentáře

1 Zdenka "ren." | 3. května 2008 v 20:51 | Reagovat

Neklesej na mysli, samozřejmě,že do žádného starého železa nepatříš. S nohama je holt někdy kříž,mně bylo řečeno,že se s tím mám naučit žít, no tak se snažím, i kdybych taky někdy do toho kopla, teda,kdyby mě ty potvory zrovna nebolely.

2 Kuklja | E-mail | Web | 3. května 2008 v 23:59 | Reagovat

Jsem o dost mladší, ale díky svým úrazům a poděděným křečákům mně také pěkně bolí.

Ale chápu tě. I já se s tím snažím něco dělat, protože mám ještě kus sživota před sebou.

3 Motýl | 4. května 2008 v 10:19 | Reagovat

Hadimrško, buď statečná. Pokud Ti lékaři dávají naději na zlepšení, tak se snaž to přetrpět i když člověku stejně nic jiného nezbývá. Ale přetrpět a vyrovnávat každý den se s tím stejně musíš sama a je jedno jestli zlobí nohy, ruce, či jiná část těla. Je to vše o stejném strachu. Tak hlavu vzhůru a do toho. Když to musí být, člověk vytrpí hodně. Držím Ti palečky, ať se to poddá a je to ze dne na den lepší. Hezký den Ti přeji...Motýl.

4 hadimrcha | 7. května 2008 v 8:55 | Reagovat

Motýlku, Zdenko , Kukljo, děkuji za podporu, když on si někdy člověk musí vyčistit hlavu.

5 DědaLebeda | Web | 11. května 2008 v 23:30 | Reagovat

JÉÉÉÉÉÉÉ....jednou můj oblíbený komik Holzman prohlásil při jedné scénce : "a zkusil jste se pověsit"

Vím, není to v Tvém případě moc humorné, ale se srandou se dá mnoho zvládnout a stejně - co nás čeká nás nemine.

Do starého železa neEE. To se s tím opravdu musíš naučit žít - to je slogan pánů doktorů.

Tak zlom \VAZ\.

Držím palečky.

---(:-§o)))       ,.DL.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama