Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Konec nebo začátek!

27. května 2008 v 10:11 | ja |  Moje psaní
Stáli u autobusu a líbali se. On vysoký, štíhlý, tmovovlasý klučina v obleku. V ruce igelitku v níž se rýsovala tvrdá složka. Ona drobná, na hlavě červený melír. Loučili se! Zřejmě na pořád! Kolem stála skupinka dalších chlapců a děvčat a střídavě se líbli a poplácávali po ramenou. Se smíchem a poznámkami "Napiš, jak jsi dopadl!", "Aby jsi tam určitě přijela, já tě znám!", "Už se těším, jak spolu budeme na koleji, to budou pařby!". Těm dvěma to evidentně nevadilo, stáli těsně u sebe , ona hlavu na jeho rameni, on ji rukou něžně hladil vlasy. Studentská láska! Kolik takových loučení v těchto dnech je! Kolik jsme jich také prožili. Na některé se rychle zapomene, některé se vám vybaví při pohledu na známá místa. Park u školy, hříště u internátu, lavička na nádraží. Autobus už byl připravený k odjezdu a oni se ne a ne od sebe odtrhnout. Pan řidič na ně křikl do otevřených dveří a oni od sebe odskočili. Mladík naskočil na schůdky a do pomalu se zavírajících dveří ji podal kopretinu, kterou měl celou dobu ukrytou v igelitce. Na jeho tváři se objevil úsměv. Skupinka spolužáků běžela podél nástupiště a mávala, ona zůstala stát na místě. Asi nechtěla, aby viděl to co já! Ohlédla jsem se právě v okamžiku, kdy kopretinu dávala do odpadkového koše a chopila se podané ruky někoho jiného. Autobus zahnul za roh.
 


Komentáře

1 felixa | Web | 27. května 2008 v 10:31 | Reagovat

Tak to je síla, kdepak červený melír! Tomu bych tedy nevěřila :o)

Z takových příběhů je mi ale smutno...

2 JANOVA | Web | 27. května 2008 v 17:24 | Reagovat

Takový je život, než najdeme tu pravou - toho ptavého, vyzkoušíme několik povah, abychom nakonec zjistili, že podstata zůstává téměř neměnná.

BONALI

3 Motýl | 27. května 2008 v 21:45 | Reagovat

Hadimrško,projev, jako každý jiný.O co by to bylo milejší, říci si rovnou, že to nemá cenu. Jenže ty city jsou nevyzpytatelné. Kolik lidí nedokáže přiznat pravdu. Pro někoho je to těžší, než podvádět. I takoví jsou lidi. Ale u mladých je to veliká škoda, protože brzdí v rozletu jeden druhého.A je to moc smutný příběh, felixa má pravdu...Motýl.

4 DědaLebeda | Web | 31. května 2008 v 22:11 | Reagovat

Asi jsi neviděla, jak on si v autobuse přisedl k té se zeleným melírem a pokračoval v líbání až na konečnou, kde na ně šofér musel zvýšit hlas " vystupte si - konečnáááá ".

A tak se líbali a líbali venku a divili se jak jim ta cesta rychle uběhla.

---(:-§o)))   ,.DL.\ ASI TAK NĚJAK TO DNESKA JE.

5 hadimrcha | 5. června 2008 v 9:02 | Reagovat

Tak to jsem dědo Lebedo neviděla, to máš pravdu, ale stejně mě ho bylo líto, jak tam stál u těch dvěří.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama