
Květen 2008
Až se voda vařila!
7. května 2008 v 9:18 | Moje psaníViděli jste někdy jak se mezi sebou perou kosi? Nevěřila bych, ale viděla jsem to na vlastní oči. Ranní povinností je pustit Elišku na chvíli do zahrádky. Když jsem doma jako dnes, můžu to udělat o chilku déle, než jindy. Eliška už celá nažhavená stojí u dveří a čeká, až se doškrábu se schodů. Když jsme se dostali ven a ona někam zalezla jako vždycky, zaslechla jsem někde na zahradě divný křik. Vypadalo to jako plácání rukama, do toho popiskování a divný vřískot. Nejdříve jsem si myslela, že Eliška prohání nějaké kotě. Ale když jsem sešla dál do zahrady, nevěřila jsem svým očím. U převráceného kbelíku, na jehož dně byla dešťová voda, se prali dva kosi. Ale prali, je slabé slovo. Štípali se zobáčkama, kopali nožkama, otevřená křídla dělala pořádný rachot. Jeden z nich měl v zobáku žížalku a druhý se mu ji snažil se zobáku vytrhnout. Byli to rvačky tak zabraní, že mě ani nevnímali. Po nějaké chvilce ten, co neměl žížalu, povylétl na obrácený kbelík a začal se ve vodě koupat. Jeho sok chvíli dělal jakoby nic, pak vzal žížalu do zobáku a já už myslela, že je konec představení. Mýlila jsem se. S žížalou v zobáku vletěl nahoru na koupajícího se kosího brášku a hlava nehlava jej křídly tloukl. No, řeknu vám učiněná mela. Voda stříkala na všechny strany a já na to hleděla jako spadlá z nebe. Zda to byla jenom kosí hra, nebo se opravdu prali o tu žížalu, nevím. Jedno však vím, když po nějaké chvilce společně odlétli ve zbytku vody zůstala ležet protahující se a jistě řádně pochroumaná žížala. Tak si myslím, že to asi byla ranní rozcvička, dvou mladých kosáků. Jen by mě zajímalo, jak by asi reagovali na kočku, když mě si ani nevšimli?
Jak bylo na jaře ve škole
5. května 2008 v 17:51 | Moje psaníJe jaro, tudíž doba vhodná pro začátek sběru léčivých bylinek. Pamatuji si, že naše školní léta byla spojena se sběrem mnoha bylinek. Povinností každého žáka bylo těchto sběrů se zúčastnit v co možná největší míře. Neměla jsem tyhle školou vyhlášené akce moc ráda, protože okolní příroda, byla doslova vydrancována dětmi. Například sběr jitrocelových listů, kolik jenom dalo práce nasbírat takových dvacet deka. Neroste všude a tam ,kam jste se za ním vypravili, byl mnohokrát již vytrhán. Lipový květ se sbíral poměrně dobře, pokud jste narazili na větve visící v dosahu malých dětských postav. Rodiče neměli čas na to, aby nám se sběrem pomáhali. Hluchavka byla další bylinkou, kterou jsme sbírali a nosili do školy. Když už jste v sobě našli tu trpělivost a někde se vám podařilo natrhat do papírového pytlíčku těchto květů, po nasušení jste měli malikou hromádku. Taktéž heřmánek, na ten jsme pokud si pamatuji chodili na velikánské pole, kde se pěstoval. Byly to chvíle sice v přírodě, mnohdy s legráckami spolužáků, ale dost nudné. Lepší byl podzimní sběr kaštanů pro lesní zvěř a sběr šípků. Když si to tak vezmu, bylo těch hodin, které jsme místo ve školních lavicích trávili venku opravdu za školní rok hodně. K tomu musíte připočítat, tělocvik, pozemky, různé brigády, exkurze, návštěvy kina a divadelních představení, vycházky v rámci branné výchovy apod. Tak, kdy jsme se vlastně učili? Domácích úkolů jsme sice mívali také několik, ale nepamatuji si, že bych celé odpoledne trávila u učebnic. Naši učitelé asi uměli učivo vysvětlit tak dobře, že nám těch několk hodin stačilo.

Máte rádi dopisy?
5. května 2008 v 17:30 | ja | Moje psaníDostala jsem dopis! Ano, skutečný dopis. Se zájmem jsem si jej nesla ze schránky domů a těšila se na odesílatele. Obyčejná bílá obálka, razítko nečitelné a naomak v ní neco tvrdého dlouhého. Nemocniční klaun. Slyšeli jste o něm někdy. U nás teda rozhodně nepatří mezi zaměstnance. Poslal mi krátký dopis, složenku vypsanou na mé jméno a připravenou doplnit částku. Jako odměnu jsem dostala propisovačku s logem nemocničního klauna. Potud v pořádku. Netvrdím, že přispěju, netvrdím, že nepřispěju . Je to moje svobodná volba. Zaujalo mě něco jiného, ty dopisy byly dva . Druhý byl adresován mé matce, která je 14 let mrtvá. A jsme u jádra pudla. Zajímalo by mě, kde lidé z nadae Nemocniční klaun došli k adrese a jménu někoho, kdo už není. Není ani v telefonním seznamu, jelikož není pevná linka a pokud existovala, byla už před 14 lety přepsána na mé jméno. Dopisy ráda dostávám, od dětství. Chodívalo mi jich hodně, měla jsem spousty kamarádek a kamarádů, nejen u nás, ale i v cizině. Některé dopisy mě provázely celým dětstvím, některé vydržely do dospívání i dospělosti. Žádné s dopisových přátelství nepřežily dobu SMS a emailů. Škoda, nyní chodí jen tyhle dopisy, od bezejmenných lidí, bohužel mnohdy i mrtvým lidem.
Trocha filosofie
4. května 2008 v 10:20 | ja | Moje psaníZamysleli jste se někdy nad tím proč vlastně jste na světě? Tak určitě je to proto, že si to přáli Vaši rodiče. Jako malá miminka jsme jenom byli. S přibývajícími lety jsme byli proto, abychom se naučili chodit, mluvit, základům hygieny. V období školních let jsme byli proto, abychom zaplnili svůj mozeček vědomostmi potřebnými pro další život, ať už se nám ty vědomosti zdály nutné nebo ne, nebylo v našich silách se postavit proti. Na střední školu jsme šli většinou proto, že jsme si zvolili další svou cestu a důvod svého bytí. Tam už opravdu záleželo více na nás samých, jak jsme se na tu další dobu připravili. Studium uteklo, někdo měl tuto dobu prodlouženou o další pobyt na VŠ. Po absolvování svých studií jsme se rozhodli, již sami býti zakladateli rodiny, tudíž jsme se vdaly a oženili. Nikdo už za nás nerozhodoval o našem dalším bytí. Záleželo jenom na naší představě a touze, býti dál. Chtěli jsme být dobrými rodiči, manželkami, manželi, dále dobrými pracovníky či zaměstnanci. V tomto období, jsem si alespoň já začala uvědomovat, že moje bytí není jenom o jmenovaném, ale, že také musíme něco udělat pro okolní svět, lidi co přijdou po nás, ať již formou politiky, vědy, charity. Myslím si, že jsme na světě i proto, abychom splnili sny našich předků, ať už se to týká léčení chorob, dopravy, bydlení, zachování přírody. V poslední době začínám mít pocit, že dnešní lidé jsou na světě jenom proto, že si je přáli jejich rodiče. Mnohokrát jsem od nich, zvláště těch mladších slyšela tu hroznou větu - Já jsem se na svět necpal! Slyšíte tu lhostejnost taky? Je to lhostejnost k sobě, i všem kolem. Je mi z toho smutno. Jakoby svět a vůbec celý život nestál za nic a nemělo vůbec cenu o něj usilovat. Je to škoda, k tomu všemu máme jenom jednu jedinou příležitost, která se neopakuje.
Moje perspektiva
3. května 2008 v 14:50 | Moje psaníVčera jsem se po třech měsících opět vrátila do práce. Pracovní neschopnost trvala tentokrát nezvykle dlouho. Holt už nejsem nejmladší. Všechno to začalo těsně po Novém roce, kdy jsem ač nerada, musela uznat, že moje nohy si říkají o generálku. Několikrát, se mi podařilo zařídit svým kotníkům, efektní sádrové oblečení. A tak si řekly, že už mají toho skákání a celodenního chození dost. Ukrutná bolest a mnohokrát zvětšený objem mě donutily navštívit opraváře. Já blázen jsem se domnívala, že to spraví pár dnů klidu. Dostala jsem opakovaně injekce, spolykala pár plat prášků a ono nic. Nohy stávkovaly čím dál víc. Abych se necítila jako simulant, přidalo se i kolísání tlaku. Ranní nevolnosti, pocity nezvládnout vůbec nic v domácnosti. Přesto jsem se donutila k denním vycházkám, kdy jsem sice po několka stech metrech hledala lavečku, nebo alespoň místo k zastavení a odpočinku. Tak to šlo den za dnem. Se svým miláčkem fotoaparátem jsem prolézala město ulici od ulice, nejraději v pozdnějších hodinách, kdy mě nepotkávali lidé. Pravidelné kontroly u obvoďáka a jeho nevěřící pohled, když jsem mu sdělila, že se stav nelepší. Odborný ortoped vyměnil obyčejné injekce za silnější, obstřik následoval obstřik, stav se velmi pomaličku zlepšoval. Začala jsem se těšit do práce ale obavy, jak to tam budu snášet neustávaly. No, a tak jsem to včera vyzkoušela. Zrana to bylo hodně zlé, pak se zdálo, že se to poddá a když se blížil večer, byla jsem ráda, že jedu konečně domů. Nevím, do důchodu mám ještě dva roky a něco, ale jak to vypadá, asi nebude jednoduché vydržet celou tu dobu v práci. Zkrátka nevidím to růžově. Specialista mě dává tak tři měsíce, než se stav opět stane neúnosný. Zkrátka, nevidím to růžově. Ach jo! Copak patřím do starého železa?
Kakaový tunel
2. května 2008 v 8:00 | Něco dobrého na zub| Kakaový tunel |
![]() |
| Na těsto: |
| 3 vejce 120 g cukru 1 balíček Vanilínového cukru Dr. Oetker 150 g polohrubé mouky 1 PL kakaa |
| Na náplň: |
| 150 g změklého másla 120 g cukru moučky 250 g měkkého tvarohu 1 balíček Vanilínového cukru Dr. Oetker 2 banány |
| Ještě potřebujeme: |
| formu na pečení typu srnčí hřbet ( 30 x 11 cm) |
Krásný májový večer
1. května 2008 v 22:00 | Co se mi líbíTak co uschnete, nebo jste dostali políbení pod rozkvetlou třešní. Všem přeju krásný máj.

Čas lásky
1. května 2008 v 17:28 | Co se mi líbí
Nezapomeňte! Ještě máte čas!
Všem přeji krásný měsíc lásky!
