close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Květen 2008

Moje poprve - II.

15. května 2008 v 11:51 Moje psaní
Marně vzpomínám, která kniha byla moje první. Myslím - moje první. Když máte doma staršího sourozence, podědíte po něm spousty hraček i knih. Na všechny se nepamatuji, ale knížka, která mi nejvíce utkvěla v paměti byly úplně nejdříve Poupata, líbezná dětská učebnice, vlastně čítanka s obrázky M. Kvěchové. Ty obrázky byly tak roztomilé a dětské duši blízké, že jsem se snažila sehnat co nejvíce reprodukcí na pohlednicích. Druhou, pro malého čtenáře zajímavou knihou byl Orbis pistus, což vlastně byl obrázkový slovník. Jeho tenké listy byly tolikrát obráceny a otáčeny, že se divím, že vydržely do dneška. Televizní program jsem zhlédla poprve s našimi, u jedněch známých. Byl to nějaký hokej a o přestávce ostravský Koksáček. Nějaká figurka, která měla znázorňovat ostravskou televizi. Od tety jsem dostala svou první vlnu a jehlice, abych se naučila plést. Byla jasně červená a moje pletení skončilo se zamotanými jehlicemi v popelnici. Neměla jsem trpělivost ani na pletení ani na šití. Panenky nosily stále tytéž oblečky a musím se přiznat, nikdy jsem nebyla takové to děvčátko, které se muchlá s panenkami. Od tatínka jsem měla nádherný byteček pro panenky se svítícími světýlky, s telefonem, lednicí plnou jídla, ale pokus si se mnou nehrál Kája, tak mě to nebavilo. měla jsem raději klukovské hry, kuličky, míč, běhání po venku, lození po stromech. Se školou jsme chodili do kina dost často, ale z filmů jsem měla nejraději grotesky Laurela a Hardyho. Později kreslené filmy studia Bratři v triku. První rande proběhlo o velké přestávce za školou na pozemku. Stáli jsme tam, drželi se za ruce a oba se styděli tomu druhému podívat do očí. Z okolních oken na nás pokřikovali žáčci nižších tříd. Pak zazvonilo a my se museli vrátit do třídy. Cestou sme se domluvili na odpoledním setkání. Vymluvila jsem se na kamarádku a vypravila se na smluvené místo. Nevím dodnes, zda jsem si popletla čas, nebo místo, ale byla jsem tam sama. Prostála jsem několik chvil a vrátila se domů. Do svého deníčku jsem čenou pastelkou vyznačila monogram , který jsem několikrát přeškrtla na znamení, že jej už nechci ani vidět. V té době se začala děvčata malovat a zdobit, aby se chlapcům líbila. Chtěla jsem se samozřejmě také líbit, ale naši na šminky nebyli. Při jedné mazlící chvilce, kdy jsem brečela tatínkovi na rameni, že se nikomu nelíbím a nikdo mě nemá rád,jsem dostala radu ,skládající se ze tří kouzelných slov - čistá voda, hřeben a úsměv na tváři, dokáží víc než desatero malovátek. Moji zamindrákovanou dušičku to v té době mnoho nepotěšilo, ale když jsem pak dostala od otce první opravdovou kabelku a dopomohl mi k prvním lodičkám na podpatku, začala jsem věřit, že se někdy ten pravý princ najde. l

Výročí

15. května 2008 v 8:00 Moje psaní

Dneska je velká sláva. Můj bloček slaví 1. výročí vzniku. Přeju jemu, sobě i vám, hodně nápadů, dobrých článečků a ještě více čtenářů.


Prozpívaný den

13. května 2008 v 13:19 Moje psaní
Také se vám to stává? Dneska od rána mi zní v hlavě jenom jedna melodie. Jak jsem zapomětlivá, nevím ani slova a interpret, tak ten mi už vůbec nic neříká. Celý den si ji pobrukuji, Elis se na mě dívá s pochopením a myslí si něco o paničce, která sratila rozum. V jejich očích se dá vyčíst - "tak už přestaň, konečně a dej mi nějaký ten žvanec. No, to jsem si mohla myslet ,zase nic, pořád to samé, že tě kousnu? Haf, vnímáš mě vůbec? Já mám dojem, že dneska jsi někde hodně daleko a na mě zvysoka kašleš. Mám já to ale život. Ještě, že mám tu sušenou stravu, blé, nemám ji sice ráda, ale když se panička zblázní, tak se nedá nic dělat. Haf, Haf!!!"
A já si ne a ne vzpomenout na toho, kdo tu melodii zpívá a hraje. Slibuji ale, že až si vzpomenu, tak vám dám vědět.
Hurá už to vím. Je to Aleš Brychta - Perly ve vlasech. " Já jsem to paničce napovídala, ale ne, ona si nedala říct! Haff!"


Moje poprve - I.

12. května 2008 v 10:27 Moje psaní
Všimli jste si jistě toho, že všechno, co se kolem nás a s námi děje, je někdy poprvé. Poprvé řídíme auto, poprve máme státnice atp. Dala sem si trochu práci, abych zmapovala kolik těch poprve u mě už bylo a co jsem si zajímavého o nich zapamatovala. Tak kdy jsem se poprve nadechla vzduchu, to si ještě nepamatuji. Od malička ale tvrdím, že jsem si zapamatovala pohled na velká světla a tvář brýlatého muže. Podotýkám, že jsem jako malá nikdy nebyla na operaci, ani v nemocnici, naši mi říkali, že to asi byla vzpomínka na píchání ouška, ale já si myslím, že ne. První výlet z rodiči byl k nějaké velké (alespoň pro mě velké) vodě. Hučela , bublala a maminka mě křečovitě držela za ruku. Poprve jsem jela vláčkem a projížděla několika tunely při výletu do Prahy. Líbila se mi ta naprostá tma a ty podivné zvuky kolem. K dalším poprve patří bezesporu návštěva Dědy Mráze, jak se tehdy říkalo v naší Mateřské školce. Byl vysokánský, dlouhé vousy až do půl pasu a dodnes si pamatuji, že jeho plášť voněl naftalínem. První třída, je samozřejmě první pro každého, ale u mě je spjata se spolužačkou od níž všechna děvčata dostala vši. Doma se potom odehrávaly srdceryvné scény, balení hlavy do petrolejového zábalu a nezbytné krácení vlasů, na nichž si každá malá slečna tuze zakládá. Jak čas ubíhal přišla první známka v podobě razítka, první napsané slovo, které se konečně dalo přečíst. O vánocích jsem dostala první opravdovský kočárek pro panenku a v létě jsem uviděla a držela v ruce první miminko. Svého malého brášku. S ním je spojen i první veliký výprask, který jsem dostala, když jsem se včas nevrátila z procházky s kočárem a řvoucím miminem. Následující prázdniny jsem byla poprve v Krkonoších v ozdravovně. Tam jsem poprve hrála divadlo a viděla Krakonoše. První dětská láska se konala následující prázdniny při pobytu na prvním táboře. Byla krásná, ale zcela platonická, neboť onen obdivovaný byl o dobrých deset let starší a možná si ani nestačil všimnout, že tam jsem. To další láska, to už bylo jiné, věděli jsme jeden o druhém hodně a tak první nesmělá pusa patří onomu chlapci. Hodně jsem se styděla a neustále utírala pusu rukávem v domění, že to na ní je vidět. První velkou cestu vlakem a zcela sama jsem pak podnikla do Gottwaldova, kam jsem jezdila na rovnátka . Několikrát tam byli se mnou naši, pak jsem jezdila sama. Byla to krása parní lokomotiva syčela a čekala netrpělivě až dá výpravčí pokyn. Já seděla u okna a s pocitem dospělého jsem si honem prohlížela zda mám jízdenku, peníze na trolejbus a lístek k lékaři. Z dnešního pohledu to byla docela odvaha, že mě naší poustili samotnou. Musela jsem sama přesedat na jiný vlak, vysednout v Otrokovicích, přejít na zastávku trolejbusu a dojet do Gottwaldova na autobusové nádraží, tam se opět přesedalo na další trolejbus MHD, který mě dovezl až k nemocnici. Cesta nazpět byla stejně složitá. Byla jsem omluvena ze školy celý den. Nejvíce se mi líbilo na nádraží v bufetu koupit si něco dobrého k snědku. Zvláště brambůrky, které jsem tehdy okusila poprve mi utkvěly v pameti, byly křehké, dobře solené a promaštěný sáček jsem vyhazovala až u nás na nádraží. První zuby mě maminka schovávala v krabičce a ty druhé, o které jsem přišla kvůli rovnátkům, tak ty si schoval někam pan doktor. S návštěvou zubaře je spojena také první jízda výtahem ve zdejším (zlínském) obchodním domě. Těch osm pater, které se mnou výtah projel ( byl s obsluhou), se mi zdálo nekonečných, protože se v každém patře zastavovalo. Ještě jedno poprve jsem zažila při jízdě trolejbusem a sice přišel pan revizor. Já měla jízdenku v pořádku, ale jeden pán, byl chycen a vyveden z vozu. Pamatuji si, jak celý vůz šuměl a komentoval jeho troufalost. Těch poprve je více, ale to zas až někdy příště.


Svátek matek

10. května 2008 v 19:15 Co se mi líbí
Tři maminky!

Změna je život

10. května 2008 v 18:54 | ja |  Moje psaní
Kamarádka odchází do jiného zařízení. Je mladá a milá, jedna z těch, po nichž se mi bude opravdu stýskat. Seděly jsme a povídaly si. Povídaly o tom, co a jak se změnilo a proč nás opouští. O jejím novém vztahu jsem věděla a jsem ráda, že ti dva se našli. Oba jsou milí a příjemní. Přeji jim, aby jim to vydrželo co nejdéle. Ona nastupuje na hematoonkologické odd. nem. Bohunice. Práce tam jí bude opravdu naplňovat a bude se jí líbit, o čemž jsem přesvědčena. Nám bude chybět. Je zajímavé, že tak jako všude i u nás se našly nepřející duše. Právě před chvíli za mnou byla jedna známá, které občas píchám injekci. Je také jedna z mnoha, které podobné oddělení navštěvuje. Je jich čím dál víc. Nechápu z čeho a kde se tyto nemoci berou. Jedním z mých snů je dočkat se léku , který by stoprocentně dokázal léčit. Tak ať se tam Milušce práce líbí a hodně lidem pomůže.

Jak lze také trávit prázdniny

9. května 2008 v 7:59 Něco z rodinné kroniky
Zase se blíží ony vytoužené chvíle prázdnin a dovolených. Mnozí je prožívají lenošením u vody, s kytárou a toulavými botami na vandru apod. Někdo si již nyní shání brigádu aby si trošku vydělal. V našem mládí se to dělalo stejně. Chodili jsme na brigádu do TON skládat ranolky, sbírat jahody, něbo prodávat na koupališti. Byly to takové zcela prozraické práce. Na jednu takovou, ne zcela obvyklou brigádu, jejímž aktivním hrdinou byl můj bráška, jsem si vzpomněla. Jak jsem už psala dříve, brácha byl velký milovník přírody a zvířat obzvlášť. Jedny prázdniny si vymyslel brigádu v ZOO Lešná. Potřebovali tam ošetřovatele zvířat, tak se tam vydal. Když byl již několik dnů mimo domov, domnívali se rodiče, že je všechno v pořádku. Jenomže nebylo. Jak jsme se později dozvěděli bráška místo brigády provozoval lehkou i těžkou atletiku. Ptáte se jak? Ve výběhu, kde doplňoval krmení pro zubry. Práce to byla obtížná, zvláště pro terenní nerovnosti, jež musel s plně narovnaným vozíkem zdolávat. Jak se tak snažil o překonání nějakého hrbolu, naposlední chvíli zahlédl, jak jeden ze statných mladých zubrů se rozbíhá proti němu. Jak se ocitl za vysokým hrazením neví asi dodnes, ale vícekrát k zubrům do ohrady nešel. Protože prožil takové trauma, vedení uznalo, že si zaslouží něco lehčího! No, jak se to vezme! Krmení rysů je jistě zajímavá práce a člověk by předpokládal, že není moc příležitostí , aby došlo k nějakému maléru. Ale chyba lávky. Při jednom krmení se zachtělo jednomu ze zvířat vyzkoušet, jak chutná lidské maso a proto se s chutí zakousl bráškovi do lokte. Jizvy, které nám doma ukazoval po návratu, vypadaly hrozivě a možná je má ještě dneska. To všechno nám vyprávěl, až se vrátil z nemocnice. Ale tam nebyl pro zranění, jak by se člověk mohl domnívat, ale pro obyčejnou věc jako je zánět slepého střeva. To byly první a poslední zážitky z brigády v ZOO.

Došlo emailem

8. května 2008 v 16:57 Co se mi líbí

Co je to úspěch?



Úspěch ve 4 letech je .. že pleny zůstanou suché.

Úspěch ve 12 letech je ... že máš přátele vrstevníky.


Úspěch v 18 letech je ... že máš řidičský průkaz


Úspěch ve 20 letech je ... že žiješ pohlavním životem.


Úspěch ve 30 letech je ... že máš peníze.
Úspěch ve 40 letech je ... že máš peníze.
Úspěch v 50 letech je ... že máš peníze.


Úspěch v 60 letech je ... že žiješ pohlavním životem.


Úspěch v 70 letech je ... že máš řidičský průkaz.


Úspěch v 80 letech je ... že máš přátelé vrstevníky.


Úspěch v 90 letech je
... že pleny zůstanou suché.
S přáním příjemných vyhlídek do dalších let !!!


Pád do hlubin

8. května 2008 v 9:51 Moje psaní
Na naší zahradě stálo několik starých stromů. Hruška, švestky a pár jabloní. Když rodiče dům se zahradou koupili, byly tyto stromy již vzrostlé a rodící. Jako malá holka jsem se naučila na některé vylézt a sedět v koruně. Líbilo se mi pozorovat okolí a nebýt viděna. Zdálo se mi, že k obloze stačí natáhnout ruku a dotknu se jí. kolem naší zahrady byla sama zeleň, trávník a pole. Jednou jsem se však málem spálila. Vylezla jsem na rynglot, který stál až v koutě zahrady a kochala se okolím. Najednou jsem slyšela, že mě volá maminka. Ctěla jsem rychle slést, abych nedostala, že ničím stromy. V tom se to stalo, šlápla jsem na větev, která pod tíhou mého těla praskla a já padala dolů. Na poslední chvíli jsem se zachytila a tak pád ztlumila. Jenže netušila jsem, co bude následovat. Ulomená větev, která byla podle dalšího ohledání upálená bleskem, letěla za mnou a já se nestačila divit. Nejdříve jsem dostal ránu větví, pak mi do očí napadalo smetí, čímž jsem na chvíli oslepla a nakonec jsem dostala závěrečný úder o zem. Zůstala jsem ležet pod stromem částečně ochromená strachem, aby mě maminka neviděla a taky trošku od těch ran. Strom už dávno není, místo něj je v rohu zahrady velikánský smrk. Nechci si ani představit, jak by to se mnou dopadlo, kdybych na něj tenkrát lezla a pak spadla. Asi by to odnesly nějaké kosti. Tak mám alespoň tuhle obyčejnou vzpomínku.