Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Sprosté slovo

17. dubna 2008 v 12:41 | ja |  Moje psaní
Šla naší ulicí, celá uplakaná. Aktovku, či spíše baťoh táhla za jeden řemen po zemi, druhou rukou si utírala nos. Tváře měla ušmudlané od pláče a viditelně se jí nechtělo domů. Jak jsem se na ni dívala, na to smutné děvčátko vracející se ze školy domů, vzpoměla jsem si na jiné uplakané stvoření. Měla jsem asi 8 let, chodila jsem do školy, která byla kousek od našeho a přesto mi cesta trvala hodně dlouho. Ruka mi neustále utírala stékající slzy, z nosu kapalo na svetřík, špičkami bot jsem kopala do kamínků a snažila se , aby mi cesta trvala co nejdéle. Aktovka na zádech se zdála metráková a já nechtěla domů. Měla jsem přece svůj důvod! Cítila jsem se ponížená a uražená. Co se stalo? Vlastně nic tak hrozného, jenom jsem necitlivou poznámkou, kterou jsem si odnášela v žákovské knížce, byla potrestána za věc, za níž jsem opravdu nemohla. Stalo se, že při hodině někteří kluci vyrušovali, na napomínání učitele moc nereagovali a mě to vadilo. Začala jsem je také napomínat, nejprve potichu, pak hlasitěji a hlasitěji, až jsme se začali překřikovat. Jak jsem byla v ráži, zakřičela jsem na kluky první sprosté slovo, které mě napadlo. Bylo hodně škaredé, ani nevím kde se ve mě vzalo. Učitel správně nezjišťoval, kdo a co začal. Napsal nám všem poznámky a byl klid. Kluci se mi pošklebovali, oni je nosili domů často, já měla malou dušičku v těle. Představovala jsem si tu hrůzu doma. Proto jsem se loudala a šla pomaličku. Cítila jsem to jako hroznou nespravedlnost, vždyť jsem chtěla jenom panu učiteli pomoct a on mě za to potrestal. Že jsem mluvila škaredě mě v tu chvíli nenapadlo. Co se odehrávalo doma už si moc nepamatuji, ale to není podstatné. Uplakané děvčátko mi zmizelo s očí a na mysli mi vytanula jenom tato vzpomínka. Každá nespravedlnost se člověku uloží pěkně do paměti a objeví se až jednou, až už se jí můžeme jenom zasmát.
 


Komentáře

1 Mirka | E-mail | Web | 18. dubna 2008 v 18:24 | Reagovat

ano, máš pravdu, křivdy se v nás ukládají a občas se připomenou..úplně tě vidím, jak ses loudala domů..

2 hadimrcha | Web | 18. dubna 2008 v 22:28 | Reagovat

Nejhorší na tom bylo, že nás bylo vidět až z okna kuchyně, když jsme vyšli ze školy. Takže to moc nešlo se někde zašít.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama