Šla naší ulicí, celá uplakaná. Aktovku, či spíše baťoh táhla za jeden řemen po zemi, druhou rukou si utírala nos. Tváře měla ušmudlané od pláče a viditelně se jí nechtělo domů. Jak jsem se na ni dívala, na to smutné děvčátko vracející se ze školy domů, vzpoměla jsem si na jiné uplakané stvoření. Měla jsem asi 8 let, chodila jsem do školy, která byla kousek od našeho a přesto mi cesta trvala hodně dlouho. Ruka mi neustále utírala stékající slzy, z nosu kapalo na svetřík, špičkami bot jsem kopala do kamínků a snažila se , aby mi cesta trvala co nejdéle. Aktovka na zádech se zdála metráková a já nechtěla domů. Měla jsem přece svůj důvod! Cítila jsem se ponížená a uražená. Co se stalo? Vlastně nic tak hrozného, jenom jsem necitlivou poznámkou, kterou jsem si odnášela v žákovské knížce, byla potrestána za věc, za níž jsem opravdu nemohla. Stalo se, že při hodině někteří kluci vyrušovali, na napomínání učitele moc nereagovali a mě to vadilo. Začala jsem je také napomínat, nejprve potichu, pak hlasitěji a hlasitěji, až jsme se začali překřikovat. Jak jsem byla v ráži, zakřičela jsem na kluky první sprosté slovo, které mě napadlo. Bylo hodně škaredé, ani nevím kde se ve mě vzalo. Učitel správně nezjišťoval, kdo a co začal. Napsal nám všem poznámky a byl klid. Kluci se mi pošklebovali, oni je nosili domů často, já měla malou dušičku v těle. Představovala jsem si tu hrůzu doma. Proto jsem se loudala a šla pomaličku. Cítila jsem to jako hroznou nespravedlnost, vždyť jsem chtěla jenom panu učiteli pomoct a on mě za to potrestal. Že jsem mluvila škaredě mě v tu chvíli nenapadlo. Co se odehrávalo doma už si moc nepamatuji, ale to není podstatné. Uplakané děvčátko mi zmizelo s očí a na mysli mi vytanula jenom tato vzpomínka. Každá nespravedlnost se člověku uloží pěkně do paměti a objeví se až jednou, až už se jí můžeme jenom zasmát.
ano, máš pravdu, křivdy se v nás ukládají a občas se připomenou..úplně tě vidím, jak ses loudala domů..