Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Kdo s koho

22. dubna 2008 v 10:40 | ja |  Něco z rodinné kroniky
Každý rok touto dobou jsme ve škole chodili na pozemky. Úprava zimou slehlých záhonků, kopání a rytí, to byla součást školního předmětu, nazvaného Pracovní výchova - pozemky. Nevím jak vy, ale já je měla docela ráda. Byly to hodiny na vzduchu, na sluníčku, někdy i mimo školní pozemek. Jeden rok jsme například dostali příkaz přinést si hrábě, metlu, lopatu a kbelík. Jasně, že jsme se podělili. Já měla například hrábě, které jsem docela ráda používala. Sraz byl ráno v 8 hodin u školy. Po zazvonění jsme vyšli do nedalekého parku. Tam každý z nás dostal svůj úsek a o ten se musel postarat. Vyhrabat, zamést chodník a odnést vyhrabané smetí. Všichni jsme začali s velikou chutí, ale pozvolna nás pracovní elán opouštěl. Nesmím zapomenout říct, že učitelka nás nechala pracovat samotné a někam se taktně schovala. Kluci postupně odpadávali, sedali na vyhrabaný trávník a po chvíli se v jejich rukách objevily , jak jinak, cigarety. Nám děvčatům se ještě zdálo brzy, přestat pracovat. Proto jsme se po nějaké době se svými uklizenými úseky posunuly dál, směrem k zahradní restauraci. Již pouhý pohled v nás vyvolával pocity žízně a počínajícího hladu. Pozvolna jsme jedna po druhé zpomalovaly, až se naše tempo rovnalo nule. Pohled na hodinky oznamoval, že je deset a tudíž velká přestávka. Nářadí skončilo na zemi a my vedle něj. Najednou, nevím co mě to napadlo, jsem vstala a šla na WC, které bylo u restaurace na dvorku. Podařilo se mi otevřít a do nevábné kadibudky jsem opatrně vstoupila. Když jsem byla takříkajíc v nejlepším ozval se psí štěkot. Pan majitel restaurace, vypustil ven svého nádherného vlčáka. Jmenoval se Lesan a byl opravdu krásný. Poskakoval po dvorku až najednou ucítil vetřelce. Přiběhl ke kadibudce a snažil se dostat dovnitř. Legrační situace, on se snaží drápkem zvenčí dveře otevřít, já se je zevnitř snažím udržet zavřené. A teď, kdo s koho! Háček tam nebyl a Lesan se nechtěl vzdát. Poštěkával, škrábal po dveřích, stojíce při tom na zadních nohách a nekonečně dlouho se na mě snažil dostat. Jak už jsem někde psala, v té době (bylo mi asi 9 let) jsem se psů strašně bála. Představovala jsem si, jak mnou Lesan cloumá, tahá mě za nohy ven z budky, pak se mi zakousne někam a postupně mě sežere. Hrozné minuty se zdály nekonečné. Najednou se ozval silný hvizd a Lesan poslušně jako vždycky odběhl otevřenými dveřmi do kuchyně. V tom okamžiku jsem byla i já venku z kadibudky a pelášila za ostatními dětmi. Právě včas! Soudružka učitelka právě dětem hodnotila a známkovala vykonanou práci. Jakou známk jsem dostala já, si nepamatuji. Hlavní bylo, že jsem byla živá a měla obě nohy i ruce. Nikdo mě neviděl, nikdo nevěděl co jsem si prožila. Byla jsem ráda, neboť třídní kolektiv, by měl další historku, které by se ještě dlouho smál. Na jaře, při úklidu a hrabání si na tuto svou hororovou příhodu vzpomenu.
 


Komentáře

1 Karel | 22. dubna 2008 v 15:53 | Reagovat

Včera v podvečer do Brna dorazil předvoj rorýsů!

2 hadimrcha | Web | 22. dubna 2008 v 23:11 | Reagovat

Tak to je definitivně jaro! Hurá.

3 Jirka | 23. dubna 2008 v 23:24 | Reagovat

Zatím to byla asi jen průzkumná hlídka v počtu šest křídel. Druhý den ráno jen čtyři křídla.

4 hadimrcha | Web | 24. dubna 2008 v 10:33 | Reagovat

Tak to je blbé, já už vytahovala krátký rukáv.

5 Jirka | 24. dubna 2008 v 22:29 | Reagovat

Ale dnes už to bylo lepší. Už jich bylo na obloze mnohem víc. Tak si to triko ze skříně vyndej.

6 hadimrcha | Web | 25. dubna 2008 v 7:50 | Reagovat

Tak fajn, už se stalo

7 Jitka | Web | 20. května 2008 v 14:54 | Reagovat

To byl tedy zážitek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama