Každý rok touto dobou jsme ve škole chodili na pozemky. Úprava zimou slehlých záhonků, kopání a rytí, to byla součást školního předmětu, nazvaného Pracovní výchova - pozemky. Nevím jak vy, ale já je měla docela ráda. Byly to hodiny na vzduchu, na sluníčku, někdy i mimo školní pozemek. Jeden rok jsme například dostali příkaz přinést si hrábě, metlu, lopatu a kbelík. Jasně, že jsme se podělili. Já měla například hrábě, které jsem docela ráda používala. Sraz byl ráno v 8 hodin u školy. Po zazvonění jsme vyšli do nedalekého parku. Tam každý z nás dostal svůj úsek a o ten se musel postarat. Vyhrabat, zamést chodník a odnést vyhrabané smetí. Všichni jsme začali s velikou chutí, ale pozvolna nás pracovní elán opouštěl. Nesmím zapomenout říct, že učitelka nás nechala pracovat samotné a někam se taktně schovala. Kluci postupně odpadávali, sedali na vyhrabaný trávník a po chvíli se v jejich rukách objevily , jak jinak, cigarety. Nám děvčatům se ještě zdálo brzy, přestat pracovat. Proto jsme se po nějaké době se svými uklizenými úseky posunuly dál, směrem k zahradní restauraci. Již pouhý pohled v nás vyvolával pocity žízně a počínajícího hladu. Pozvolna jsme jedna po druhé zpomalovaly, až se naše tempo rovnalo nule. Pohled na hodinky oznamoval, že je deset a tudíž velká přestávka. Nářadí skončilo na zemi a my vedle něj. Najednou, nevím co mě to napadlo, jsem vstala a šla na WC, které bylo u restaurace na dvorku. Podařilo se mi otevřít a do nevábné kadibudky jsem opatrně vstoupila. Když jsem byla takříkajíc v nejlepším ozval se psí štěkot. Pan majitel restaurace, vypustil ven svého nádherného vlčáka. Jmenoval se Lesan a byl opravdu krásný. Poskakoval po dvorku až najednou ucítil vetřelce. Přiběhl ke kadibudce a snažil se dostat dovnitř. Legrační situace, on se snaží drápkem zvenčí dveře otevřít, já se je zevnitř snažím udržet zavřené. A teď, kdo s koho! Háček tam nebyl a Lesan se nechtěl vzdát. Poštěkával, škrábal po dveřích, stojíce při tom na zadních nohách a nekonečně dlouho se na mě snažil dostat. Jak už jsem někde psala, v té době (bylo mi asi 9 let) jsem se psů strašně bála. Představovala jsem si, jak mnou Lesan cloumá, tahá mě za nohy ven z budky, pak se mi zakousne někam a postupně mě sežere. Hrozné minuty se zdály nekonečné. Najednou se ozval silný hvizd a Lesan poslušně jako vždycky odběhl otevřenými dveřmi do kuchyně. V tom okamžiku jsem byla i já venku z kadibudky a pelášila za ostatními dětmi. Právě včas! Soudružka učitelka právě dětem hodnotila a známkovala vykonanou práci. Jakou známk jsem dostala já, si nepamatuji. Hlavní bylo, že jsem byla živá a měla obě nohy i ruce. Nikdo mě neviděl, nikdo nevěděl co jsem si prožila. Byla jsem ráda, neboť třídní kolektiv, by měl další historku, které by se ještě dlouho smál. Na jaře, při úklidu a hrabání si na tuto svou hororovou příhodu vzpomenu.
Komentáře
Zatím to byla asi jen průzkumná hlídka v počtu šest křídel. Druhý den ráno jen čtyři křídla.
Tak to je blbé, já už vytahovala krátký rukáv.
Ale dnes už to bylo lepší. Už jich bylo na obloze mnohem víc. Tak si to triko ze skříně vyndej.
Včera v podvečer do Brna dorazil předvoj rorýsů!