Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Co je malé a co ne.

15. dubna 2008 v 11:40 |  Moje psaní
Když jsem, ještě byla malá holčička, která se koukala na svět doslova zespodu, zdálo se mi mnoho věcí, domů a mostů obrovských. Taková budova naší nové školy, která se chystala na otevření po prázdninách a do níž jsem měla začít chodit, protože byla doslova pár kroků od našeho domu, se mi zdála obrovská. Jenom těch oken co tam při podvečerním sluníčku zářilo, měla jsem pocit, že není větší školy. Hrozně jsem se těšila, byla jsem už několikrát uvnitř, protože, rodiče dětí, které měly do školy chodit byli vyzváni, aby pomohli s úklidem a mytím oken po malířích. Tak jsem tam několikrát za svými rodiči zašla. Vstupní dveře byly dvojkřídlé a za nimi se otevřel velikánský vestibul. Přímo naproti vchodu se lesklo dvojkřídlé schodiště a nahoře uprostřed stála socha pionýrky. Chodby se leskly novotou, všechno bylo voňavé čisté. Ve staré škole jsme měli tabule klasické černé, tady už byly podle moderního trendu zelené. Opatrně jsem nahlédla do třídy a tam pracovalo několik rodičů. Mezi nimi maminka. Zavolala jsem na ni a ona se trochu usmála a pracovala dál. Tatínek zrovna upevňoval nějaké šrouby na tabuli. Chvíli jsem čekala, pak přišel za mnou a všechno mi ukazoval. Protože měl domluveno, že do školy dodáme nějaké rostlinky šli jsme pro ně. Doma jsme na vozík naložili obrovský fíkus, pro nějž už nebylo místo, a opatrně jsme ho dovezli do vestibulu. Tady přispěchali nějací další tatínci a rostlinu odnesli do chodby před moji budoucí třídu. Vzpomínám si, že jsme dovezli asi ještě tři velikánské kytky a já byla strašně pyšná na to, že byly naše. Hned po začátku školy jsem všem dětem ze třídy ukazovala naše kytičky. To se ví, že tam nebyly samy, chodba byla plná různých velkých kaktusů a květin, které darovaly rodiče žáků. Bylo to tam krásné. Jak jsem rostla zdálo se, že se všechno zmenšuje i ty květiny na chodbě už se mi nezdály takové veliké a škola, no tak ta už byla docela obyčejná, se spoustou tříd, kabinetů a odborných učeben. Stalo se mi ještě mnohokrát, že má představivost o něčem velikém, byla přehnaná . Například takový křižník Aurora, slyšíte tu velikost, člověk by myslel, že není větší lodi a přece, když jsem po letech stála přímo na její palubě, byla jsem zklamaná. Stejně jako mnoho jiných lidí s nimiž jsem mluvila. Když jdu dnes ten kousek ke škole do obchodu, zdá se mi docela malá proti věžákům, které postavili kolem ní.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama