Duben 2008
Nový plot
13. dubna 2008 v 8:50 | ja | Moje psaníPadá nám plot. Na jedné straně je uhnilý sloupek a tak pletivo vlaje jako plachta. Budeme se muset postarat o nápravu. Nikdo by si toho nebyl všimnul,kdyby se nám dneska ráno nebyl procházel cizí pejsek. Zjistila to Elis, která si bránila své teritorium takovým křikem, že jsem myslela, že se zbláznila. Pejsek se krčil pod jednm keříkem a chtěl se viditelně rozplynout. Malé štěně, nevím čí ani odkud. Krčila se a Elis měla navrch. Když jsem přišla visel psík na nahnutém plotě a snažil se skočit za plot. Trošku jsem mu pomohla, hup a byl venku! Panečku ten pelášil. Tak je nyní otázka, jaký plot dělat. Mě by stačilo opět pletivo, soused by raději malý nízký dřevěný plotek, moje polovička nejlépe dřevěnou palisádu. Je dobré mít trochu soukromí na zahrádce, ale z nedalekých činžáků je k nám vidět, ať děláš co děláš. Tak budu nějakou dobu nahlížet lidem na ploty a vybírat. Uvidíme. Rozhodně si vyberu nějaký hodně netradiční, jak se znám , něco podobného tomuto:

Slet na pampeliškové louce.
12. dubna 2008 v 15:02 | Co se mi líbí
Hurá připravuje se slet! Ne jen tak obyčejný, ale náš slet babek ježibabek, čarodějnic a čarokrásek. Všude se šije, špendlí, lepí, přistřihuje a barví. Je nás ježibabek a ježidědků jistě mnoho a bude tam i legrace. Tak jsem se tedy pustila do příprav. Co nejdříve. Každá správná babice musí mít čertovské kopyto. Tak jsem šla do ínformavcí a hledala nějakého ševce, jež by mi to kopyto zapůjčil. Chyba lávky není ševce, nebude kopyto. Naproti našeho je kadeřnice. Dívčína je to šikovná, tam si zajdu pro nějaké ty vlásky na parochňu. Už vím z čeho bude mít babice tělíčko, pak ještě nějaké ty drápy, košťátko máme na dvoře, na hlavu klobouk a o půlnoci budeme startovat ze hřbitova. Doufám, že se do té doby naučím ještě přistávat, abych nedopadla jako tahle moje kolegyně.
Den úsměvů
11. dubna 2008 v 11:47 | ja1 | Moje psaní
Došel mi dneska krásný email. Má nadpis "Už jsi se dnska usmála?". Jsou u něj dva obrázky, které se mi moc líbí. Při pohledu na něj se člověk nejen pousměje, ale má dobrou náladu . Kdyby nám každý den, někdo podal hned po ránu pomocnou ruku v podobě takového obrázku, emailu, SMS zprávy, nebo alespoň skutečného úsměvu, myslím si, že by jsme byli na tom dobře. Po ránu potkáváte jistě také zachmuřené tváře, a nepříjemné pohledy lidí. Co kdyby byl některý den vyhlášen dnem usměvavých tváří. Představte si to, mladík vcházející do obchodu vám podrží s úsměvem dveře, prodavačka vám odpoví na pozdrav a usměje se, Řidič autobusu, který vás vidí přicházet s velikánskou taškou, zastaví a s úsměvem vám otevře dveře a počká až se usadíte. Při příchodu do práce vás šéf sice vyhlíží, ale s úsměvem vám nabídne kávu. Odpoledne vás čekají usměvavé děti, kterým dneska paní učitelka nedala žádnou složitou úlohu, při níž jim musíte pomoci. Manžel přijede včas a protože měl dneska dobrý den, všichni dlužníci mu zaplatili, přinese vám nádhernou kytici a na váš údiv jenom pronese větu - To aby jsi věděla, že na tebe myslím. No nebylo by to to krásné!!!

Stela
10. dubna 2008 v 10:38 | ja | Moje psaníV jedné vesnici do níž jsem před léty pravidelně jezdívala za pacienty, bydlela manželská dvojice. byli už hodně staří. Jejich děti odešly do světa a tak ve své dřevěné chalupě žili sami se svou malou kamarádkou fenkou Stelou. Byla už dost stará na vyvádění nějakých lumpáren a tak oba staroušci ji zvládali . Když jsem k nim přišla poprve, tvářila se nedůvěřivě a hlídala si každý můj pohyb. Po několika návštěvách jsme se spolu zkamarádily a tak mě milá Stelinka vítala štěkáním. Její místo bylo na okenním parapetu odkud měla rozhled do malé předzahrádky i na silnici. Svým páníčkům oznamovala příchozího. Starý pán měl pochroumanou nohu a tak sedával nažidli u druhého okna. Když jsem ukončila svou povinnost,měla jsem vždycky připravenou kávičku, to víte, staroušci si chtěli hlavně povídat. Dozvěděla jsem se, že mají jedinou vnučku, která se věnuje gymnastice a dělá střední školu. Na obou byla vidět pýcha a láska s jakou o vnučce a synovi vyprácěli. Ukazovali mi jejich fotografie a těšili se na každou jejich návštěvu. Syn byl inženýr a pracoval ve Vídni, ve středisku pro Jaderný výzkum. Občas za svými rodiči přijel, ale bývalo to jen 1-2x ročně na několik hodin. I ty však stačily k tomu, aby rodiče pookřáli. Když jsem po nějaké době opět zazvonila u jejich dveří, vítala mě Stelinka hlasitým štěkotem. Oba staříčci byli dneska nějak smutní. Nedalo mi to, abych se nezeptala. Dozvěděla jsem se , že jejich syn i s rodinou odejeli do Kanady a už tam pravděpodobně zůstanou. Před týdnem večer se u nich zastavil syn s rodinou, aby jim tuto novinu oznámil a rozloučil se s nimi. Bylo mě jich líto, ale pomoci jsem jim nemohla. Oba chápali, že syn jede za lepšm postavením, jistě mu to přáli ale ve svých srdcích tušili, že už se s ním, ani se snachou a vnučkou nesetkají. Snažila jsem se je utěšit, ale moc se mi to nedařilo. A opravdu po několika měsících se stav obou zhoršil natolik, že jsem tam jezdila skoro denně. Ztráceli se mi přímo před očima. Elinka, která jakoby tušila jejich smutek, lehávala u postele a sledovala své pány, kteří se pohybovali méně a méně. Několikrát jsem přijela a musela jsem dlouho čekat, než se stařenka došourala a otevřela mi. Když přišel jejich čas odvezla sanitka nejdříve starého pána do nemocnice a za několik dní i paní. Sousedé, kteří se o oba staré lidi starali si vzali k sobě i Stelinku , ale ta steskem po několika dnech pošla. Vždycky, když jedu kolem jejich chaloupky, nezapomenu se podívat do okna, kde mě vítávala a upozorňovala své páníčky na návštěvu. Zbyla mi na všechny tři krásná vzpomínka a několik pohlednic z Kanady, které jim poslal syn. Možná, mohl karieru vyměnit za několik dalších návštěv svých rodičů, kteří jejich odchod za velkou louži těžce nesli.
Polední procházka
9. dubna 2008 v 22:23 | ja | Moje psaníBěhaly po krásně zelené trávě a já se na ně dívala s otevřenou pusou. Fotoaparát mi visel na krku a já byla jejich hrou tak okouzlena, že jsem na něj úplně zapomněla. Tři krásně hnědé veveřičky se koulely, skákaly po sobě a honily se. Jedna měla v tlamičce něco jako skořápku a ostatní se jí ji snažily sebrat. Byl to kouzelný pohled, pro nějž stojí za to, na chvíli se zastavit a jenom tak se dívat. Najednou se odněkud ozvalo psí zaštěkání. Všechny tři mláďata strnula a pak, jakoby do nich střelil, zmizely v keřích. V tom okamžiku jsem si vzpomněla na zahálející fotoaparát. Bylo už pozdě, neměla jsem co fotografovat. Jen prázdný palouček tady zůstal. Domů jsem došla ještě za nějakou hodinku a cestou jsem nafotila kocourka, který číhá na myšku a také jednu záhadu. Stopy vozidla vedoucí do prázdna.


Mumie z rašelinišť.
8. dubna 2008 v 10:59 | z odborných článků | Něco z historieJsem odjakživa zvídavý tvor. Vždycky mě zajímalo všechno staré, cizí neznámé, záhadné. Mezi jiným také lidské tělo a jeho funkce. Jako malá holka jsem operovala medvídky, dívala se mrkací panence do hlavy, abych pochopila, jak na mě může mrkat. Ve škole jsem měla nejoblíbenějším předmětem po češtině, biologii. Kdejakou encyklopedickou knihu, kterými nás zásoboval tatínek, jsem měla přečtenou mnohdy dříve, než jsme jí byli obdarováni. Věděla jsem kde jsou skrýše a potajnu si tam chodila študovat. O fysiologii lidského těla jsem věděla skoro všechno, dříve než jsme to začali v 9. třídě probírat. Proto jsem šla studovat, to co mě nejvíc bavilo. Do dnešního dne mě zaujme každá zpráva z historie lidstva, novinka z medicíny apod. Nedávno dávali na Viasat History dokument o nalezených , dokonale zachovaných mumiích v Irských rašeliništích. Studiem těchto dochovaných lidských ostatků se zabývá paleontologie. Nejdříve se podrobně a z různých hledisek materiály (nálezy) proměřují, aby získali více informací o nemocech, léčbě, výživě, jakož i o práci a bydlení dávných předků. Pokoušejí se o rekonstrukce ztracených částí lidského těla a zkoumají mikroskopicky kostní tkáně.Zbytky krevních usazenin umožňují i po dlouhé době následné serologické vyšetření. Rentgenové snímky poskytují informace o změnách struktury kostí. Tak se podařilo například na kosterních zbytcích prokázat následky některých chronických zánětů, např. kostní dřeně a okostice i druhotných změn, podařilo se diagnostikovat srůsty po zlomeninách, následky nádorových onemocnění a tuberkulosy kostí. Změny na kostrách prokázaly výskyt dětské obrny a křivice. Na kostech lebky se dochovaly a zaznamenaly otvory po trepanaci už v mladší době kamenné. Tyto zásahy byly prováděny u zemřelých i živých lidí. Že zásah přežili dokazují zhojené okraje kostí s charakteristickým zajizvením. Pokusy o napravování a srůst zlomenin jsou známy od pradávna. Na starých mumiích z doby Staré Říše jsou patrné dřevěné dlahy, které byly k poškozeným částem těla připevněny látkovými obinadly. Naši předkové byli velmi zdatní v péči o těla, snažili se oddělit nemocné od zdravých, např. v letech 2300-1750 př. Kr. ve městě Mohandžo-daru, které leželo v údolí řeky Indu, byly domy vybaveny koupelnami, v některých částech města byly nalezeny záchody. A to nejen suché latríny, ale i záchody splachovací. Zajímavý je např. recept zachovaný na tabulkách, pocházející z téhož období se píše:" Nejprve vypálíš na ohni želví krunýř a rozdrtíš jej v hmoždíři. Okraje rány pomažeš olejem a naneseš prach z krunýře. Potom si opatříš pivo dobré kvality a povrch rány umyješ pivem, dále můžeš poraněné místo umýt i čistou vodou. Ránu potom přikryješ obkladem, který bude připraven z rozdrceného cypřišového dřeva." Tento návod byl napsán sumersky na jedné z četných hlíněných tabulek. Patří do sbírky nejstarších dochovaných lékařských receptů v dějinách lidstva.
Jak jsem opravovala zásuvku!
7. dubna 2008 v 9:54 | ja | Moje psaníUž je to dávno! Byla jsem mladá, hloupá , nezkušená. Při každém žehlení mě strašně vytáčela pohybující se zásuvka. Krat byl uvolněný ze zdi a já pokaždém žehlení, prosila polovičku o chlapský zásah. Marně!! Když už to trvalo pro ženskou neúnosně dlouho, zdravě jsem se nakrkla. Cožpak musím pořád prosit, když je někdo něco v nepořádku? I dala jsemn se do práce. Bylo mi jasné, že všechny věci k zasádrování zásuvky najdu doma, nač tedy čekat. Udělala jsem si pracovní postup. Nejdříve vypnout proud, stalo se. Pak jsem šla hledat vhodnou nádobku na rozmíchání sádry, zednickou lžíci a hladítko. Upozorňuju čtenáře z řad mužů, že do dnešního dne pořádně nevím, jak se která pomůcka jmenuje, kelna, fanka apod. Použila jsem jako každá správná ženská věcí, které se mě zdály příhodné, pro tuto práci. Do velké stříkačky, ještě skleněné, jsem nabrala vodu a do zdi kolem krabice jsem nastříkala vodu, aby se omítka trochu zvlhčila. Sádru z pytlíčku jsem nasypala do poloviny míčku, kterou jsem našla mezi hračkami. Bylo mi jasné, že když sádra vytvrdne, míček můžu s čistým svědomím vyhodit. při stálém míchání jsem přilévala vodu. Prášek se docela rychle rozpouštěl. Zdálo se, že už je hmota tak akorát, tedy jsem vzala starou hliníkovou lžíci a hmotu nacpala do otvoru mezi krabicí a vypadanou omítkou, krásně zahladila a spokojeně se dívala na vykonanou práci. Zvolna schnoucí sádra mě pšilákala k pohledu, kdykoliv jsem šla kolem. Bylo před obědem,sklidila jsem žehlení, okřikla klluky aby se uklidnili a šla vařit oběd. Když se polovička vrátil z práce, byl už otvor na zásuvce zakrytován a já jenom čekala na vhodnou příležitost, kdy se pochválím. Bylo mi sice trošku divné, že sádra je na omak ještě trošku vlhká a částečně měkká, ale nic zlého jsem netušila. Vhodná chvíle pochválit se, nastala po obědě, když se u nás objevila maminka (tchýně). Šla jsem vařit kávu a při té příležitosti jsem jenom tak nadhodila, že zásuvka už nevypadává. Polovička zpozorněl a přišel se podívat. Já mu hrdě ukazovala precizně uhlazenou omítku a kryt zásuvky s nímž však šlo ještě trochu hýbat. Prosím, tě kdo to dělal? No, přece já! chlubila jsem se a čekala slova chvály. Místo toho vzal polovička nůž, odšrouboval kryt a nožem zajel do zvrtnoucí sádry! Co to je? To přece není sádra! Kde jsi to vzala. Začala jsem tušit pohromu, no přece ve sklepě v tom papírovým sáčku, vypadlo ze mě. V tu chvíli se polovička začal nehorázně řehtat. Urazilo mě to a se slzičkama v očích jsem mu chtěla utéci z kuchyně. Chytil mě za ramena a mezi smíchem mi řekl: "Víš, čím jsi to zasádrovala? Hnojivem na stromky, které mi donesl Vojta! To se vůbec nedivím, že ti to neschne!" Byla jsem v šoku! To jsem teda dopadla. Moje snaha o samostatnost se mi zase jednou nevyplatila. A ještě dnes, po těch letech, chci-li po polovičkovi něco udělat a on nemá zrovna čas, sám mě upozorňuje na to, abych se o nic nesnažila, nebo zase něco pohnojím!
Pestré ulice
5. dubna 2008 v 18:00 | ja | Moje psaní
Blíží se polovina dubna, venku chladno, stromečky jsou připraveny jen a jen rozkvést. Denně se chodím dívat do zahrádky, kterou jsme na podzim očesali a výchovnými řezy upravili, zda a co se probouzí. Nejméně se zatím projevuje vrba. Byla už velmi vysoká a tak jsme ji i kvůli sousedům pořádně zkrátili. Dlouho se nic nedělo, až tento týden najednou, ve zcela suché kúře se objevily prasklinky a malé červené vyrážející pupínky. Vrba vypadá, jako by měla neštovice. Jen a jen se poškrábat. Eliška chodí kolem a s otázkou se na mě dívá. Jakoby se ptala, kde se v létě schovám, když tu nikde není ani halůzka , která by mě dala trošku stínu. Obě doufáme, že se všechno v radost obrátí a ani ledoví mužíci našim stromečkům neublíží. Ovocné stromky mají nasazeno na květ, nejvíce višinka a japonská třešeň. Sousedovic meruňka je připravena jenom rozkvést. Už se těším až ta nádhera propukne. V každé ulici máme jinak barevné stromečky kolem chodníků, tak už se těším na tu krásu.