26. března 2008 v 8:03 | ja
|
Lezl si takhle po parapetu a ničeho si nevšímal. Dělal jakoby nic. Tykadla měl natažená dopředu a osahával jimi všechno nač přišel. Dívala jsem se kam až poleze. Evidentně hledal sluníčko a jeho teplou náruč. Když narazil na okraj sluncem ozářeného dřeva, zpomalil a labužnicky se protáhl. Dala bych i krk za to, že si slastně zavrněl. Sluneční paprsky jej šimraly mezi krovkami a on se líně protahoval. Brouk! Nějaký brouček, který přečkával zimu někde v koutku mezi květinkami na okně. Připadala jsem si jako na divadle, pan herec přišel na osvětlené jeviště, aby nám zahrál etudu na téma jarní probuzení. Odešla jsem a nechala mu celý pokoj . Oknem proudil do pokoje krásně teplý a provoněný vzduch. Hodně práce a návštěva, která mě trochu zdržela, byla příčinou, že v okamžiku, kdy se počasí zlomilo a začalo sněžit, jsem na otevřené okno zapoměla. Pohled na bílou zahradu mě probudil z jarního snu. Šla jsem okno zavřít a při pohledu na parapet, plný sněhu jsem si vzpoměla na broučka. Trčelo mu ze sněhu jenom jedno tykadlo. Vzala jsem ho opatrně do ruky, odfoukla z něj sníh a zlehka na něj dýchla. Chudák, trošku se zachvěl, ale pohyb žádný. Doplatil na svoji touhu po teple a málem umrzl. Dala jsem ho do největšího květináče a trochu zakryla listím. V pokoji je docela teplo, tak si myslím, že se opravdového tepla dočká, stejně jako my všichni!
jo tak my máme doma plné okno berušek