Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Roztržená sukýnka

9. března 2008 v 9:21 | ja |  Něco z rodinné kroniky
Zdálo se mi, že jsem malá. Nevím, kolik let jsem měla, zkrátka vrátila jsem se do dětských střevíčků. Bylo léto, asi prázdniny a já se opět zůčastnila nějaké dobrodružné výpravy.
Táhli jsme celá banda lesem až jsme narazili na starou opuštěnou chatu. Kolem byl krásný travnatý palouček s nádhernými červenými jahodami. Ty jsme otrhali a sedli si do vysoké trávy. Náš vůdce, nejstarší, proto velitel poručil odpočinek. Jak jsme tak seděli, všiml si někdo, že okenice ve vikýři je pootevřená. Náš pohled byl jasný, kouknout se dovnitř. Kluci obešli chatku a vítězoslavně donesli žebřík. Největší z nás ho postavili k vikýři a už jsme jeden po druhým lezli na půdičku. Tam byl poklad! Pro dětské oči učiněný poklad. V koutku půdy se něco bělelo. Při bližším pohledu jsme našli volejbalový kožený míč a trochu potrhanou sít. Byla zde také lavička a slunečník. Chatka se nacházela zcela stranou od cesty po níž chodili lidé, tudíž se na nějakou dobu stala naší základnou. Zde jsme na palouku pořádali volejbalové turnaje, dva proti dvěma, protože nás málokdy bylo na větší družstvo. Na blízké lesní cestě jsme pořádali Olympijské hry. Báječně se v lese skáče do jehličí, hází šiškami, a běhá. Bylo to skvělé měli jsme svou vlastní chatu, kde jsme se mohli ukrýt před nepřáteli. Zde probíhaly neúprosné šiškové bitvy a dobývání hradu. Joj, dostat šiškou do hlavy není nic moc příjemného, lepíte se smůlou, do vlasů se vám zapletou jehličky a smetí a opravdu to bolí. Při jedné takové bitvě, jsme mi obránci půdy, už už byli poražení, když někoho napadlo shodit žebřík i s nepřáteli. Vítězství se obrátilo na naši stranu. To jsme ale nevěděli, jak nepřítel této situace využije. Kluci chytili žebřík a odnesli jej za chatu a s úsměvem na rtech zvolna odcházeli. Z dálky bylo slyšet odbíjení věžních hodin. Poledne. Tak to, teda bude doma průšvih. Naši netrpěli nedochvilnost a trestali ji pohlavkem. Co tedy nám zbývalo jiného. Opatrně jsme slézali a seskakovali na palouček. Jenom ten nejměnší, tedy já jsem měla tu pravomoc, že mě kluci chytali. No, chytali, měli chytat, ale jak to tak bývá ruce natažené, přitom se dívali jinam, Já skočila a .... hrůza, obě kolena sedraná do krve, lokty od trávy zelené a sukýnka, tak v té se na nás zubila, ošklivá klikatice, díra jako dlaň. Jak jsem doma vysvětlila díru v sukni už nevím, na lokty a kolena se naši nedívali. To bylo u třech drantů normální, já vzala kartáček a jak jsem byla zvyklá vydrbala jsem si z poraněných kolen špínu, jehličí a pod. Štípalo to jako čert, ale nikdy mi nic nehnisalo. Pohlavků jsme dostali nepočítaně, oběd jsme snědli studený, taky kdo by se nám s ním ohříval, že. Ale odpolední výprava byla pro dnešek v nedohlednu. Příští návštěva chaty nám přinesla dokonalé překvapení. Vikýř zatlučen velkými hřeby a vše uklizeno, včetně žebříku. To byl konec, sedět u zavřené chaty se nám teda nechtělo. Tak jsme si museli najít jinou zábavu. A buďte si jisti, že nám to dlouho netrvalo.
Škoda, že jsem se z toho snu probudila, bylo tam tak hezky
 


Komentáře

1 ividol | Web | 10. března 2008 v 17:33 | Reagovat

Auvajs, když si představím to drbání kartáčkem- auvajs! Ale holčička jsi byla statečná a to snění je hezké.

2 Karel | 11. března 2008 v 9:57 | Reagovat

Moc mě mrzelo, že jsme se pak už do té tajemné chaty nemohli dostat. Před pár lety jsem šel kolem toho místa a chata už asi nestojí. Ona to ostatně ani nebyla tolik chata jako spíše stánek, kde se pěším poutníkům prodávala limonáda. Aspoň tak to pamatovali rodiče. Bylo to šikovně pod vrcholem kopce, takže neznalí poutníci netušili, že po dalších dvou stech metrech už budou nahoře, a koupili si limonádu pro jistotu už tam.

3 Karel | 12. března 2008 v 9:45 | Reagovat

A s tím skokem, myslím, že jsi skočila dřív, než jsme řekli "už".

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama