Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Nádherné divadlo

3. března 2008 v 12:30 | ja |  Moje psaní
Stála jsem u okna a dívala se na tu černající se oblohu. Zdálo se jakoby se celý svět dal do pohybu a zvedal se do výše v ukrutných poryvech větru. Vzduchem lítalo všechno, co nebylo přitlučené nebo schované. Kroupy zabušily na okenní parapet jako divoký domorodý bubeník na svá komba. Barvy na obloze se stávaly postupně sytějšími a tmavšími. Pohled z okna se mi nesmírně líbil, připadala jsem si v tu chvíli jako opravdová součást vesmíru a letím a letím. Nikdo nevěděl jak dlouho to potrvá, co se všechno stane, ale bylo to krásné dívat se na tu vzpouru ovzduší, z tepla domova a bezpečí zděné stavby. Po chodníku se snažila vést kolo nějaká paní, ale moc se jí nedařilo. Přejelo auto a dál už byla jenom volná a divoká příroda, Jako dravec trhající plachty, suché větve na stromech, obrovský kotel vřícího ledového vzduchu, který se hrozil převrhnout. Barevná oblaka se proměnila v jednolitý pás šedi, která s velikou rychlostí plula po obloze. Pak jakoby se začala zvedat opona. V jednom rožku nejdříve povytažena, později stále výš a výš se tmavý oblak zvedal a na jeho místo se prokousávala nádherná modř. Průzračná a čistá, jako nevinnost sama. V tu chvíli hlásil rozhlas, že vítr zabil dva lidi. Nádhera zmizela a zůstal jenom úděs nad silou něčeho, čemu naštěstí, člověk nemůže poroučet.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama