close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Březen 2008

Zajímavé pomníky

7. března 2008 v 13:00 | ja |  Moje psaní
Náhodou mi padl zrak na článeček v novinách. Píše se v něm, jak bude zítra slavnostně odhalena nějaká socha. Nevím čí, ani kde, zapoměla jsem , Není to podstatné pro mé povídání. Od dětství mě v našem městě a okolí provází několik pomníčků, Jsme národ, který neustále staví a bourá památníky a pomníky. Nikdo asi ještě nespočetl kolik jich u nás vlastně, bylo a je. Jsou památníky monumentální, jako např. Mohyla míru, Pomník Sv. Václava v Praze. Kolik u nás bylo a je pomníků T.G.Masaryka, kolik bylo Sovětských vojáků, velkých kamenných sloupů s pěticípou hvězdou, nebo srpů a kladiv, to už asi nespočítáme. Ale o jejich počet mi vlastně ani nejde. Jsou také zcela obyčejné věci, které mají pomník! Nevěříte, tak např. v Dačicích má pomník - kostka cukru. Obyčejná je vlastně až od roku 1843, kdy byla ponejprve vyrobena. Další obyčejnou věcí, která má svůj pomník, je ruchadlo, bratranců Veverkových. Pomník mají i zvířata např. Liška Bystřouška v Hukvaldech, bezpočet je koní a lvů, také orlů by se několik našlo. Bylo by to zajímavé znát i ty pomníčky, které jsou věnovány věcem obyčejným. Ovšem nejkurioznější pomník patří osobě vymyšlené, neexistující - J.Cimermanovi. Máte -li ve vašem okolí zajímavý pomník, napište mi, popř. pošlete fotografii.

Trpaslíci

6. března 2008 v 11:30 | ja |  Moje psaní
Tak jsem dneska po delší době vyrazila do ulic. Marodím a musela jsem na kontrolu k obvodnímu lékaři. Vyšla jsem si brzy ráno, abych byla brzy doma. Přidal mi další prášky na můj sakulentský tlak a něco na odvodnění. Venku byla zima jako na Sibiři. Skoro 9 pod nulou. Sníh, který předevčírem napadal ještě leží na zemi a všechno dýchá chladem. Rybník pokryl ledový příkrov a kačenky, které se nedávno vesele proháněly po vodě, najednou sedí na ostrůvku ani se nehýbají. Zdálo by se, že nikdo nebude venku, ale opak je pravdou. Po chodníku šli proti mě trpaslíci. Ano, štěbetali a výskali a paní učitelka měla co dělat, aby je uhlídala. Dětičky z MŠ si vyšly na vycházku. Nikterak jim nevadila zima, měli si pořád co povídat. Vzpoměla jsem si, na svou práci v jeslích, kde jsem pracovala v období před a mezi jednotlivými mateřskými. Také jsme s těmi malými červíky chodili na vycházky. Naložili jsme si je na kočárky pro dvojčata a už se jelo, děti to měly rády a nám alespoň rychleji uběhla pracovní doba. Se zalíbením jsem se na děti dívala, jak jsou šikovné, usměvavé a spokojené. Kéž by jim to vydrželo co nejdéle.

Jaký bude svět?

5. března 2008 v 16:28 | ja |  Moje psaní
Představte si svět za nějakých sto, stopadesát let. Ne, nemyslím jak bude vypadat příroda a svět kolem! Takový odborník nejsem, ale mě by spíše zajímalo, jak se bude vyvíjet člověk, jeho inteligence a myšlení. Vztahy mezi národnostmi, náboženská snášenlivost, bude-li jaká, jak budou vypadat státní formy u zatím rozvojových zemí, kam se asi posune politická kultura u států tzv. třetího světa. Netroufám si nic předpovídat, jenom bych si někdy přála mít takové kouzelné kukátko do budoucnosti a jenom jedním očkem nahlídnout co čeká naše děti a vnuky. V jakém světě budou žít, jaké budou mít starosti, čím se budou těšit. Zda nezmizí z života pojem rodina a soudržnost? Dneska se už nehledí na manželství jako důležitý článek společnosti. Když se s někým z těch mladších o tom bavím, papír pro ně není důležitý. Já vím, ono bez papíru je jednodušší útěk z nepodařeného vztahu. Je jednodušší spálení mostů a navázání dlaších vztahů, ale co potom bude držet společnost, když nebudou pevné svazky, jak bude vypadat spolužití mezi národy, když ani ty nejzájkladnější principy, nebudou potřebné. Představte si, nepotřebujete žádný doklad k vycestování, máte creditky, jež vám platí v celém světě. Nikdo a nic vám nebrání ze dne na den, se objevit na druhém onci světa. Na jednu stranu asi v pořádku, ale na straně druhé, kolik dětí bude mít jedinec po celém světě, dětí, které ho třeba vůbec nebudou znát jako otce (o matkách nemluvím, tam je to trochu jiné, i když jenom trochu). Za určitou dobu začne lidstvo asi degenerovat, neboť se navzájem budou brát příbuzní, kteří o svém příbuzenském vztahu vůbec nevědí. Nemoci, které jsou dědičné budou hrozbou, jelikož o nich nikdo nebude mít ponětí. Představa, že chlapec odcestuje třeba na druhý konec světa, založí si tam rodinu, pak z nějakých důvodů vztah ukončí a najde si další, opět jinde, no to je trochu podivné. Nikdo o něm nebude vědět, kolik má dětí, kde jsou, jaké choroby prodělaly apod. Když se nad tím zamyslím, trochu mě mrazí. Svět bez hranic ano, ale morální hranice, by přece jenom měly existovat.

Figurky

4. března 2008 v 9:38 | ja |  Něco z rodinné kroniky
Říkali mu "Nocínek". Od svých rodičů si pamatuji vyprávění o jedné z mnoha bystřických postaviček. V bystřickém bývalém chudobinci ( později byl přestavěn na malotřídku, do níž jsem chodila do první třídy), žil svého času Inocenc Kudela, svobodný, dobrosrdečný valibuk, který byl znám svou dobrou pamětí na data narození, Když se v některé rodině slavily jmeniny nebo narozeniny, nikdy se nezapoměl objevit se svými "varhánkami" (foukací harmonikou) a kytičkou v ruce. Kdyby nepřišel a nezahrál, nebyl by svátek dokonale oslaven. Přesto,že byl na evidenční kartě označen jako "obecní chudý", nikdy nežebral a svými písničkami si vždycky nějakou tu korunku na živobytí vypískal. Zemřel v požehnaném věku 90 roků 5 měsíců a 15 dní.
To "písnička", jak říkali lidé jedné stařence v sousední vsi, nebyla žádná ubožačka.Žila sama v domečku, který podědila po rodičích, nejdříve se svou sestrou, později jenom se svou kočkou a hejnem hus, které doprovázela do potoka , Sedávala tam na vyvrácené vrbě a pobrukovala si písničku. Znala jich požehnaně. Když jsem ji navštěvovala a nosila ji potřebné léky, vyprávěla mi o svém mládí, o tom proč zůstala sama a jak má písničky ráda. Měla milého, chlapce z jiné vsi, měli se rádi, chodili na zábavy a těšili se z přítomnosti druhého. Chlapec pracoval v lese, vydělával na živobytí. Blížila se jejich svatba, když se to stalo. Místo milého, objevil se večer ve dveřích polesný s oznámením, že Jeník už nepříjde, že ho v lese zabil strom. Přežila tu dobu díky své silné povaze a díky písničkám. Měla jich plný sešit a já se marně snažila sehnat někoho s hudebním nadáním, aby je zaznamenal do notového zápisu. Bohužel," písnička" zemřela, aniž jsem ji přesvědčila, aby mi alespoň na pár dnů sešitek zapůjčila. Když jsem se do dědiny vrátila po jejím pohřbu, nestačila jsem se divit. Modrý domeček na kopečku už nestál, rodina jej nechala zbourat a vyvést se vším co obsahoval na smetiště. Kam se poděl sesitek s písničkami, nevím. Škoda.

Diplom za účast v soutěži

3. března 2008 v 18:36 | ja |  Diplomy
Děkujeme za Vaše hlasy a podporu v soutěži.

Nádherné divadlo

3. března 2008 v 12:30 | ja |  Moje psaní
Stála jsem u okna a dívala se na tu černající se oblohu. Zdálo se jakoby se celý svět dal do pohybu a zvedal se do výše v ukrutných poryvech větru. Vzduchem lítalo všechno, co nebylo přitlučené nebo schované. Kroupy zabušily na okenní parapet jako divoký domorodý bubeník na svá komba. Barvy na obloze se stávaly postupně sytějšími a tmavšími. Pohled z okna se mi nesmírně líbil, připadala jsem si v tu chvíli jako opravdová součást vesmíru a letím a letím. Nikdo nevěděl jak dlouho to potrvá, co se všechno stane, ale bylo to krásné dívat se na tu vzpouru ovzduší, z tepla domova a bezpečí zděné stavby. Po chodníku se snažila vést kolo nějaká paní, ale moc se jí nedařilo. Přejelo auto a dál už byla jenom volná a divoká příroda, Jako dravec trhající plachty, suché větve na stromech, obrovský kotel vřícího ledového vzduchu, který se hrozil převrhnout. Barevná oblaka se proměnila v jednolitý pás šedi, která s velikou rychlostí plula po obloze. Pak jakoby se začala zvedat opona. V jednom rožku nejdříve povytažena, později stále výš a výš se tmavý oblak zvedal a na jeho místo se prokousávala nádherná modř. Průzračná a čistá, jako nevinnost sama. V tu chvíli hlásil rozhlas, že vítr zabil dva lidi. Nádhera zmizela a zůstal jenom úděs nad silou něčeho, čemu naštěstí, člověk nemůže poroučet.

Přání rodičů

2. března 2008 v 17:47 | ja |  Moje psaní
Nedávno mě navštívila spolužačka, kterou jsem již delší dobu neviděla. Přijela za svými rodiči, kteří byli nějací nemocní. Od nich se dozvěděla, že dělám v nemocnici a tak přišla , že potřebuje nějaké informace. Sešli jsme se v kavárně při kávičce a pžíjemné hudbě. Velmi pomalu začala sesvými dotazy. Když byla těch několik dnů doma s rodiči, dozvěděla se od nich , že oba mají podepsanou smlouvu s Lékařskou fakultou Olomoucké university, zavazující je, k věnování tělesných pozůstatků do anatomického ústavu jmenované nemocnice. Viděla jsem na ní,jak je z toho všeho vyděšená a nemůže se s tím vyrovnat. Řekla jsem jí, že rodiče jsou svéprávní a mají právo se rozhodnout, co se s nimi po jejich úmrtí stane. Ještě málo lidí si uvědomuje, jak vzácné je lidské tělo pro studující lékaře, jak je důlěžité, mít pro nastávající lékaře dostatek studijního materiálu. Stále čteme, jaký je nedostatek orgánů pro transplantaci. Zajímalo by mě, zda o této možnosti víte a jaký je váš názor na tuto problematiku. Napište mi. Ona kamarádka mi na rozloučenou řekla, že s tím nesouhlasí a musí rodiče přesvědčit, aby od toho odstoupili. Jak znám její rodiče, nevěřím tomu, že se nechají odradit.

Píchnutí do vosího hnízda

1. března 2008 v 20:39 | ja |  Moje psaní
Nestává se to často, abych se vracela k článkům z jiných blogů. Tento s názvem "Kázeň musí být IV." mi, ale nedovolil nechat jej bez povšimnutí. Na stránkách http://www.dfens-cz.com/ jsem si přečetla článek, na nějž již reagovalo 327 čtenářů Již toto vysoké číslo mě utvrdilo v tom, že si mám článek přečíst. A vida, je velice zajímavý. Týká se povinnosti řidiče vozit děti v sedačce podle zákona č. 361/2000 Sb. (ve znění zákona č. 411/2005 Sb.). Při přečtení jsem se až otřásla hrůzou. Je-li pravda, všechno , tak jak je popsané, pak je něco na tom zákoně špatné. Dítě doplatilo na špatný zákon. Když jsem o celé kauze přemýšlela delší dobu, začala jsem jako matka dvou dětí uvažovat, jak bych asi reagovala na popsanou situaci já. Nevím, zda bych nebyla schopna, kvůli chlapci a jeho zdraví, kterémukoliv zastavivšímu řidiči, kompenzovat případnou pokutu finanční částkou. Další možnost by byla , jít raději kousek cesty pěšky, do nejbliižší obydlené obce a tam, opět za finanční částku si vyžádala možnost telefonického přivolání taxislužby, popřípadě někoho z rodiny, aby pro mě přijel. Asi bych v sobě nenašla odvahu, zůstat někde na noc s malým dítětem. Zákon je zákon, porušovat se nesmí, ale v takovém přápadě, kdy matce řidiči nabízeli pomoc, bych asi nelitovala peněz a jednala po svém. Jsem zvědavá, jak se bude rozvíjet další debata. A budu ráda, když i mě napíšete něco do komentářů.