Je to už hodně dávno. Skoro to ani není pravda. Společná dovolená s rodiči. Ti měli od mládí dobré přátele, kteří se odstěhovali z našeho města do Slezska. Přesněji do Javorníka ve Slezsku. Občas přijížděli k nám, a vždycky nás zvali na návštěvu. Byli jsme u nich asi dvakrát, to jsem byla docela malá. Nejprve bydleli v Zátoru,, ani nevím jak se to skloňuje a kde to přesně je . Strýc, jak jsme mu říkali byl lesák, teta učitelka. Z první návštěvy si pamatuji pouze velikánský splav někde u vody, Na jediné fotce, která se dochovala stojíme u vody a házíme žabičky. Ve výrazu maminky je vidět obava a strach, abychom náhodou do vody nesklouzli. Léta plynula a naší se rozhodli, že je opět navštívíme. Cesta do Javorníka je od nás docela dlouhá, několikrát se musí přesedat. Už při cestě tam jsem z vláčku obdivovala krajinu. Nádherné stráně, v nichž se jako hádek vinula trať, obydlí tam všude bylo málo, holt opuštěný, ale krásný kraj. Několikrát jsme byli na výletě u opuštěných lomů, neobydlených samot, překrásných rašelinových jezírek a kamenných hradů. Nádherná krajina, tehdy ještě skoro bez turistů, se spoustou zvěře a lesních plodů. Týden jsme prožili jako v pohádce. Javornický zámek je překrásný , nádherná je i jeho poloha na tzv. Janském vrchu. Večery jsme prožívali s místní omladinou venku, při turnajích ve volejbalu, při kytaře a zpěvu. Tam jsem dokonce poprve ochutnala něco jako letmý záchvěv citu k jinému pohlaví. Tatínek v tu dobu už byl vážně nemocný a tak se naše další plánované návštěvy už neuskutečnily. Po otcově smrti jsem přebrala jeho agendu a notýsek s adresami, kam se mají posílat vánoční a velikonoční pozdravy. Poctivě jsem to plnila ještě dalších deset let, vždycky se na oplátku teta se strýcem ozvali. Pak všechno utichlo. Možná se stratila adresa, možná byli nemocní. Nevím. Tak se stalo, že tento kouzelný kraj jsem navštívila až za hodně dlouhou dobu se svými dětmi. Bydleli jsme v Karlově studánce, prochodili celé okolí, jednou jsme dokonce navštívili Jeseník, ale do Javorníka jsem se už nepodívala. Škoda.
Březen 2008
Berane kde jsi!
13. března 2008 v 12:09 | Moje psaníVydala jsem se do našeho města na nákup. Dalo by se říci spíše kouknout, co kde mají, teď před velikonocemi jsou různé slevy a tak , co kdyby. V prvním obchodě na mě mrkala cedulka upozorňující na výprodej vánočních kolekcí. No, tak ty zrovna nemusím. Měli sice zajíčky a plněná vajíčka, želé bonbony apod, ale malá barevná vajíčka nebyla. Ty mám nejraději na zdobení, no nic šla jsem tedy dále, hned vedle měli prodej mazanců, no ale co s nimi, když je ještě skoro 14 dnů do velikonoc. Stejně by mě stvrdl a pak by ho nikdo nechtěl. Je to speciální prodejna pekařské firmy, tak nevím zdali je tam nedal jenom na ukázku. Vzpoměla jsem si, že bych potřebovala, nebo spíše chtěla konečně formu na beránka. Tak šup do domácích potřeb. Hledám, koukám beran nikde měli tam pouze vánočku! a bábovku, tu bohužel mám. Tak ještě nakouknu do starožitností, třeba tam bude nějaká forma na beránka. Nic! Tak jsem bloubala a chodila po celém městě ai 2 hodiny a nakoupila jsem slovy tři věci. Velikonoční ubrousky, těch byl výběr dostatečně bohatý, něco z potravin, bílá vejce samozřejmě nejsou, jen zamluvit. Tak jsem si je zamluvila a koupila deset obyčejných. No a do třetice jsem si koupila tkaničky do zimních bot, jelikož je už ulidím a tak je musím doplnit a očistit. Ani se mi nechce věřit, že jsem nic nepořídila a ve městě jsem strávila skoro dvě hodiny. Ach, jo!
Bude mi padesát - mám proto brečet?
12. března 2008 v 10:51 | ja | Moje psaníTak jsem včera večer opět sledovala TV vysílání. Ve 22.35 hod. na Čt1 byl pořad Pavlač Ester Kočičkové. Už jsem na něj několikrát narazila, ale nikdy jsem se nedodívala do konce. Nijak mě nezaujaly feministické řeči, které tam zněly. Tentokrát mě potěšilo i složení hostů. Na téma Stárnutí hovořily spolu M. Isssová, M.Šplechtová a A. Vondrová. Jejich náhled na vyslovenou otázku byl mě zcela blízký. Všechny jmenované i s nejmladší Klárou Issovou se báječně doplňovaly a s humorem vyprávěly, jaké jim stárnutí přináší zážitky. Paní Šplechtová se rozpovídala o svých potížích v životě a o tom jak si v den svých padesátin uvědomila, co všechno ještě neumí, kde nebyla a co ještě by chtěla znát a umět. Pochopila, že s odchodem dětí z domu život nekončí, ba právě nyní má každá žena teprve čas na své záliby a koníčky a je jenom na ní, jak a co se svým životem provede. Všechny dámy se svorně shodly na tom, že muži stárnou jinak, neumí se s tím zpočátku vypořádat a tak provádějí různé exvilibristické kousky, např. postávají před vzdělávacími instituty, kde se snaží ještě něco dohnat. Bylo to hodně zajímavé povídání a já si při něm vzpomenula na mou tchýni, která vždycky říkávala, že po smrti by chtěla jít do pekla. Na otázku proč, odpověděla stejně jako dámy včera, že tam bude veseleji. Ona to říkala trochu naturalističtěji - každý pořádný chlap bude v pekle a v nebi jsou nenom svíčkové báby. Její optimistický pohled na svět ji neopustil až do konce života. Takže milé dámy, s chutí do nového a bohatšího života.
To mi hlava nebere
11. března 2008 v 16:48 | Zaujalo měPři prohlížení denních zpráv semo tamo proletím i blogy na Novinky cz. Při dnešním čtení mězaujal
Otevřený dopis ministru zahraničí a knížeti KARLU SCHWARZENBERGOVI.
K pochopení celého toho zmatku by člověk potřeboval alespoň dvě vysoké školy. Mají to holt naši politici opravdu těžké, jak to tak sleduji. Z pohledu normálního člověka, je to tak zamotané, že z toho cestu nevidno. Snad až další volby, to rozčísnou. Zkuste si také odpovědět na otázku, zda by jste si byli schopni vzpomenout si, co jste viděli přesně před pěti roky?
Něco o ženě
10. března 2008 v 16:54 | přišlo emilem | Co se mi líbíMalý chlapec se zeptal maminky:
"Proč pláčeš?"
"Protože jsem žena," odpověděla mu.
"Nerozumím!" odpověděl syn.
Jeho máma ho jen objala a řekla:
"A nikdy ani neporozumíš."
Později se chlapec zeptal svého otce:
"Proč se mi zdá, že máma pláče bez důvodu?"
"Všechny ženy pláčou bez důvodu," bylo všechno, co mohl otec odpovědět.
Malý chlapec vyrostl a stal se mužem, avšak stále nerozuměl, proč ženy pláčou.
Nakonec zavolal Bohu a když se dovolal, zeptal se:
"Bože, proč se ženy rozpláčou tak lehce??"
Bůh odpověděl:
"Když jsem stvořil ženu, musela být výjimečná.
Stvořil jsem její HRUĎ dost silnou na to, aby unesla váhu světa,
ale natolik jemnou, aby poskytovala pohodlí.
Dal jsem jí vnitřní SÍLU, aby vydržela porod dítěte a odmítnutí,
které častokrát zažije od svých dětí.
Dal jsem jí TVRDOST, která jí pomůže stále pokračovat,
i když se všichni ostatní vzdávají a starat se o svoji rodinu i přes choroby a
únavu, bez stěžovaní si.
Dal jsem jí CIT milovat svoje děti za všech okolností, dokonce i tehdy,
když ji její dítě hluboce zraní.
Dal jsem jí SÍLU přijmout svého manžela i s jeho chybami
a vytvořil jsem ji z jeho žebra, aby chránila jeho srdce.
Dal jsem ji MOUDROST, aby věděla, že dobrý manžel nikdy nezraňuje svou
ženu, ale někdy zkouší její sílu a rozhodnutí stát vedle něj bez výhrad.
A nakonec jsem jí dal SLZU, kterou uroní a která je jen a jen její,
aby ji použila kdykoliv ji bude potřebovat, aby to všechno zvládla.
Na tu slzu má opravdu právo, nikdo nevydrží bez slova tolik jako žena!
Krása ženy není v šatech, které nosí, v postavě, kterou má, ani ve způsobu
jakým si češe vlasy.
Krása ženy musí být v jejích očích, protože ty jsou bránou k jejímu srdci,
místu, kde sídlí láska.
"Proč pláčeš?"
"Protože jsem žena," odpověděla mu.
"Nerozumím!" odpověděl syn.
Jeho máma ho jen objala a řekla:
"A nikdy ani neporozumíš."
Později se chlapec zeptal svého otce:
"Proč se mi zdá, že máma pláče bez důvodu?"
"Všechny ženy pláčou bez důvodu," bylo všechno, co mohl otec odpovědět.
Malý chlapec vyrostl a stal se mužem, avšak stále nerozuměl, proč ženy pláčou.
Nakonec zavolal Bohu a když se dovolal, zeptal se:
"Bože, proč se ženy rozpláčou tak lehce??"
Bůh odpověděl:
"Když jsem stvořil ženu, musela být výjimečná.
Stvořil jsem její HRUĎ dost silnou na to, aby unesla váhu světa,
ale natolik jemnou, aby poskytovala pohodlí.
Dal jsem jí vnitřní SÍLU, aby vydržela porod dítěte a odmítnutí,
které častokrát zažije od svých dětí.
Dal jsem jí TVRDOST, která jí pomůže stále pokračovat,
i když se všichni ostatní vzdávají a starat se o svoji rodinu i přes choroby a
únavu, bez stěžovaní si.
Dal jsem jí CIT milovat svoje děti za všech okolností, dokonce i tehdy,
když ji její dítě hluboce zraní.
Dal jsem jí SÍLU přijmout svého manžela i s jeho chybami
a vytvořil jsem ji z jeho žebra, aby chránila jeho srdce.
Dal jsem ji MOUDROST, aby věděla, že dobrý manžel nikdy nezraňuje svou
ženu, ale někdy zkouší její sílu a rozhodnutí stát vedle něj bez výhrad.
A nakonec jsem jí dal SLZU, kterou uroní a která je jen a jen její,
aby ji použila kdykoliv ji bude potřebovat, aby to všechno zvládla.
Na tu slzu má opravdu právo, nikdo nevydrží bez slova tolik jako žena!
Krása ženy není v šatech, které nosí, v postavě, kterou má, ani ve způsobu
jakým si češe vlasy.
Krása ženy musí být v jejích očích, protože ty jsou bránou k jejímu srdci,
místu, kde sídlí láska.
Co ještě člověk neví
10. března 2008 v 10:51 | ja | Moje psaníNapadlo Vás někdy co všechno se na světě ztratilo, nebo se jenom stalo válečnou kořistí a změnilo své majitele. Včera nám oznámili, že Ďábelská bible - Codex gigas, se vrací do Švédska. Nedávno agentury oznámily, že na druhé straně Krušných hor, hedá nějaký němec poklady, zakopané nacisty, v televizi probíhal seriál o tajných podzemních nacistických továrnách. Hledají se v souvislosti s tajnými plány na létající talíře, které měly údajně létat nad Norskem, těsně po válce. Od středověku se hledá onen známý hlíněný obr - Golem. Alchymisté hledali kámen mudrců, elixír mládí, pilulky nesmrtelnosti, pokoušíme se o sestrojení perpetua mobile a jiné a jiné. V současné době je na pořadu dne nalézt pohonnou látku, která bude levnější a hlavně nahradí benzín a naftu. Proč tomu tak je? Odhalujeme tajemství Bermudského trojúhelníku, Černých děr aj., vracíme se do dob třicetileté války. Pátráme po tom jaký byl Albrecht z Valdštejna, zajímají nás začátky dávných říší. Objevujeme dávno objevené. Jenom neznáme dávno zapomenuté způsoby výroby, obdivujeme Nascu a její záhadné obrazce, nacházíme tam kosti a vykradené hrobky dávných králů a vládců. Každý člověk vždycky hledal stopy, jež zanechali jeho předkové, otisky jeho bytí a způsobu života. Je to v pořádku, kdo nezná svou minulost, neví nic o budoucnosti. Je stále víc věcí, které člověk zná, než nezná!Člověk je od malička tvor zvídavý a je to tak dobře.
.
Roztržená sukýnka
9. března 2008 v 9:21 | ja | Něco z rodinné kronikyZdálo se mi, že jsem malá. Nevím, kolik let jsem měla, zkrátka vrátila jsem se do dětských střevíčků. Bylo léto, asi prázdniny a já se opět zůčastnila nějaké dobrodružné výpravy.
Táhli jsme celá banda lesem až jsme narazili na starou opuštěnou chatu. Kolem byl krásný travnatý palouček s nádhernými červenými jahodami. Ty jsme otrhali a sedli si do vysoké trávy. Náš vůdce, nejstarší, proto velitel poručil odpočinek. Jak jsme tak seděli, všiml si někdo, že okenice ve vikýři je pootevřená. Náš pohled byl jasný, kouknout se dovnitř. Kluci obešli chatku a vítězoslavně donesli žebřík. Největší z nás ho postavili k vikýři a už jsme jeden po druhým lezli na půdičku. Tam byl poklad! Pro dětské oči učiněný poklad. V koutku půdy se něco bělelo. Při bližším pohledu jsme našli volejbalový kožený míč a trochu potrhanou sít. Byla zde také lavička a slunečník. Chatka se nacházela zcela stranou od cesty po níž chodili lidé, tudíž se na nějakou dobu stala naší základnou. Zde jsme na palouku pořádali volejbalové turnaje, dva proti dvěma, protože nás málokdy bylo na větší družstvo. Na blízké lesní cestě jsme pořádali Olympijské hry. Báječně se v lese skáče do jehličí, hází šiškami, a běhá. Bylo to skvělé měli jsme svou vlastní chatu, kde jsme se mohli ukrýt před nepřáteli. Zde probíhaly neúprosné šiškové bitvy a dobývání hradu. Joj, dostat šiškou do hlavy není nic moc příjemného, lepíte se smůlou, do vlasů se vám zapletou jehličky a smetí a opravdu to bolí. Při jedné takové bitvě, jsme mi obránci půdy, už už byli poražení, když někoho napadlo shodit žebřík i s nepřáteli. Vítězství se obrátilo na naši stranu. To jsme ale nevěděli, jak nepřítel této situace využije. Kluci chytili žebřík a odnesli jej za chatu a s úsměvem na rtech zvolna odcházeli. Z dálky bylo slyšet odbíjení věžních hodin. Poledne. Tak to, teda bude doma průšvih. Naši netrpěli nedochvilnost a trestali ji pohlavkem. Co tedy nám zbývalo jiného. Opatrně jsme slézali a seskakovali na palouček. Jenom ten nejměnší, tedy já jsem měla tu pravomoc, že mě kluci chytali. No, chytali, měli chytat, ale jak to tak bývá ruce natažené, přitom se dívali jinam, Já skočila a .... hrůza, obě kolena sedraná do krve, lokty od trávy zelené a sukýnka, tak v té se na nás zubila, ošklivá klikatice, díra jako dlaň. Jak jsem doma vysvětlila díru v sukni už nevím, na lokty a kolena se naši nedívali. To bylo u třech drantů normální, já vzala kartáček a jak jsem byla zvyklá vydrbala jsem si z poraněných kolen špínu, jehličí a pod. Štípalo to jako čert, ale nikdy mi nic nehnisalo. Pohlavků jsme dostali nepočítaně, oběd jsme snědli studený, taky kdo by se nám s ním ohříval, že. Ale odpolední výprava byla pro dnešek v nedohlednu. Příští návštěva chaty nám přinesla dokonalé překvapení. Vikýř zatlučen velkými hřeby a vše uklizeno, včetně žebříku. To byl konec, sedět u zavřené chaty se nám teda nechtělo. Tak jsme si museli najít jinou zábavu. A buďte si jisti, že nám to dlouho netrvalo.
Škoda, že jsem se z toho snu probudila, bylo tam tak hezky



