Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Rozhovor s mým já

27. února 2008 v 10:51 | ja |  Moje psaní
Dobrý den, jak se máte? -
Děkuji, lépe už bylo!
Proč si myslíte?
Tak se podívejte! Jsem člověk, který vyrůstal v době parních lokomotiv, uhelných prázdnin a pionýrských táborů!
Kolik je Vám let? -
Jsem dost stará, abych hodně pamatovala.
? -
No, nemám už dvacet, tak asi. Prožila jsem větší část života v době, kdy školní hodina měla opravdu 45 minut, základní škola trvala 9 let, pracovní týden 6 dnů,
Snad 5, ne? -
Ne, za nás se chodilo do školy i do zaměstnání i v sobotu.
Jak jste spokojená se svou prací? Děláte ji ráda? -
Dělám ji už 37 let, tak asi ano. Jinak by to člověk nevydržel. Dneska ale začínám mít dojem, že se z ní vytrácí pojem člověk. Na straně mé i straně druhé. Nemocný je stále nemocný, sestra je stále sestra, ale jenom podle slova.
Proč si to myslíte? -
Nikdo nebere na zřetel roky praxe a zkušenosti, které máme, hledí se stále jenom na obložnost a počet výkonů. Jakoby se odevšad valilo jenom jedno, dělej, pospěš, ničím se nezaobírej, nic neřeš. Neřeš nedostatek matriálu, neřeš nedostatek personálu, jenom pořád dělej a dělej. Proč se víc nepřemýšlí, myslím tím pány u nás nahoře.
Jak to myslíte? -
No, třeba tak, že nikoho nezajímá, že pacient byl v nemocnici před měsícem, nebo 14 dny, kdy se mu dělala všechna potřebná vyšetření. Je pravda, že nebyl třeba na odd. č.1., ale na JIPu. Dnes když příjde, opět se mu naordinují rentgeny, sono, odběry apod. a nikdo se nezamyslí nad tím, že má čerstvé výsledky před 14 dny. To jsou všechno peníze, které pak v nemocnicích chybí a které pojišťovny vyplácejí stále dokola.
A co kolegyně, líbí se? -
Kolegyně jsou mladé, šikovné, měly by být jako vítr v jejich věku, ale opak je pravdou. Spoléhají na druhého, že to někdo za ně, v době jejich kouřové pauzy udělá. Pak jsou zbytečné problémy s vrchností.
A co doma? -
Doma je dobře, Elinka sice občas zazlobí, ale to se dá vydržet. Polovičkovi se také občas něco nelíbí, ostatně je to také jenom mužský.
A zdraví? -
Zaplať Pán Bůh, jde to . Sice od deseti k pěti, ale bude hůř.
A prosím Vás, jakto, že si nestěžujete na malý plat, tak jako všichni ostatní? -
A co si nastěžujete? Přidáte mi vy? Doma jsem byla naučená tak, že nač nemám, to nemůžu mít. Tak co bych si stěžovala. Bydlíme, auto stojí v garáži, jíst je také co, tak proč naříkat.
Tak se mějte a děkuji!.-
Já se budu mít, a děkovat nemusíte, není opravdu zač.
 


Komentáře

1 ividol | Web | 27. února 2008 v 14:41 | Reagovat

Opět musím potvrdit, že tvoje já je velmi sympatické mému já...

2 Jitka | Web | 27. února 2008 v 16:02 | Reagovat

Škoda, že na tvůj blog nepřijdou ti vrchnostenští nabobi. To by pro ně bylo počteníčko. Možná by se i zamysleli ale asi nezastyděli.

3 jo.jo | Web | 27. února 2008 v 19:20 | Reagovat

Tak jsem si popovídala shodně s tebou, jen jsem pracovala v jiné službě. Ale jako bys byla kus mého "já" :))

4 Mirka | E-mail | Web | 27. února 2008 v 20:00 | Reagovat

..to je parádní článek, skvělé počtení!!!

5 Eliza | E-mail | Web | 23. března 2008 v 22:50 | Reagovat

Myslím, že naše já vyrůstala poblíž sebe.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama