Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Krabička

4. února 2008 v 23:34 | ja |  Moje psaní
Moje babička měla krásnou starou krabičku, která vždycky stávala na stejném místě v obýváku ve skříni. Krabička byla kovová, kulatá s vyrývanými osnamenty. Na víčku byl nápis z něhož jsem si zapamatovala jenom slovo PARIS. Nikdy jsem ji neměla otevřenou, jen jsem se na ni směla dívat. Nevím co v ní bylo, ani od koho ji dostala, Líbila se mi stejně jako hodinky a brož, která se třpytila vedle krabičky. Měla jsem ráda záhady a tak jsem si sama pro sebe vymýšlela příběhy. Jednou, to už jsem měla asi 12 let, jsem u babičky spala. Na dva dny odjeli i s dědou do Ostravy a já tak mohla spát v babiččině posteli. Krásná stará postel ,plná polštářů a nadýchané "duchny", se mi pro jednu noc stala kočárem, který mě měl odvézt do říše snů. Jak se v té měkounké posteli spalo, to bylo něco úplně jiného, než dnešní lamelové rošty a prošívané deky. Těšila jsem se na postel celý den. Zpočátku jsem si četla knihu " Don Pedro, don Pablo a Věra Lukášová", příběh je to docela strhující a tak jsem do něj byla zcela pohroužena. Když jsem zjistila, že jsem stále na stejné stránce, zhasla jsem lampičku a po chvíli jsem usnula. Sen, který se mi zdál si pamatuji dodnes. Ocitla jsem se na velikánské zahradě, plné kvetoucích stromů a vysoké trávy. Velká vrata, vedoucí na příjezdovou cestu byla zavřena a jenom přes ně jsem viděla silnici. Míhala se tam auta, jedno za druhým a já chtěla na druhou stranu. Nešlo to, bylo zamčeno. Po chodníku chodili lidé, ale neviděli mě. Povídali si spolu nějakou cizí řečí, které jsem nerozuměla. Byli krásně oblečeni, dámy nosily slunečníky, páni klobouky. Najednou zastavilo přímo proti vratům auto a z něj vysedla krásná vysoká paní, bavila se se šoférem a podávala mu ruku na rozloučenou. Když si pak vyndávala rukavičku z kabelky vypadlo jí něco na chodník. Cinklo to a začalo se to kutálet směrem ke mě, paní si toho nevšimla a odcházela. Já se snažila na zavolat, ale znáte to, ve snu nevydáte ani hlásku. Odešla a na chodníku zůstalo ležet malé kulaté sklíčko, nebo co to bylo. Vzala jsem větvičku a přisunula jsem si to až k bráně. Nataženou rukou jsem zvedla ze země babiččinu krabičku. Konečně jsem ji měla v ruce, konečně se do ní podívám! Už ,už jsem ji měla otevřenou, když mě něco zadrželo. Zaslechla jsem babiččin hlas, která mi opakovala neustále " co není tvoje, neber!". Stčila jsem krabičku do kapsy a odhopsala do zahrady. Sen skončil tím,že jsem zjistila, že mi krabička někde na zahradě vypadla do trávy. Probudila jsem se, celá vystrašená, co asi babičce řeknu, až se dozví, že jsem krabičku stratila. Dnes už vím,co v ní bylo i odkud pochází, ale protože to bylo babiččino tajemství, neprozradím to, Jen tato vzpomínka se mi vybaví, když krabičku vidím .
 


Komentáře

1 Mirka | Web | 5. února 2008 v 20:51 | Reagovat

..já tuším, že je to pudřík..krásný příběh, tak ráda bych se natáhla do té postele..muselo to být nádherné.. a nechat se unést sny..

2 bratranec Zdeněk | 5. února 2008 v 21:23 | Reagovat

ony se ty pudřenky ještě prodávají:

http://www.odklepnuto.cz/aukce559331-cheramy-paris-pudr-pudrenka-secese

3 ividol | Web | 11. února 2008 v 21:58 | Reagovat

Před chvílí na jiném blogu jsem poněkud propadla depresi. Tady je mi opět slunečno. Díky.

4 Jax | 9. května 2017 v 8:23 | Reagovat

chcete dát ten nejkrásnější dárek? Můžete ho zabalit do stylové plechovky:

http://reklamni-plechovky.cz/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama