Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Co skrývá sídliště

18. února 2008 v 12:23 | ja |  Moje psaní
Cestování, to je jedna z mých vášní. Je sice pravda, že nyní jsem dost dlouho nebyla, ale i tak , ráda cestuji na netu. Našla jsem nádherné stránky našich studentů v Číně, Japonsku, občas nahlédnu na Nový Zéland, do Řecka. Švédska, či Španělska. Zajímavé čtení a především nádherné obrázky, mě přitahují a pomalu se stávám závislákem. Nedávno jsem se zatoulala na stránky z Ruska a při jejich čtení, jsem si vzpoměla na moje dvě návštěvy Kyjeva, Moskvy a Leningradu. Pohledala jsem staré zaprášené snímky, které jsem tam nafotila malým NDRáckým fotoaparátem PENTI. Jsou černobílé a malých rozměrů, takže jenom stěží rozeznám, kdo je kdo. Pamět mi však ještě slouží natolik dobře, že zážitky si vybavuji jako by to bylo včera. Vzpomínám si např. na naši objevitelskou výpravu v Kyjevě. S kamarádkou jsme see vydalz v době osobního volna na procházku kolem Hotelu Ukrajina, v němž jsme bydleli. Hotel to byl prvotřídní na poměry před skoro 40 lety. My jsme ale byly zvědavé jak vypadá život , který se neukazuje v Tv. Porušily jsme zákaz a vydaly se směrem za sídliště. Obešly jsme několik bloků, nahlédly do samobsluhy u níž se začínala tvořit fronta. Nevěděly jsme na co, stáli tam samí chlapi a mezi sebou se dohadovali a překřikovali. Později nám prodavačka vysvětlila, že se tak nakupuje vodka a jiný alkohol. Ona nesmí láhev rozlít na jednotlivé štamprlky a tak se šikulové alkoholici scházejí a kupují si jednu sklenici třeba na tři díly. Vtipné, což! Sídliště bylo moderní, všude lavečky a ozdobné keře. Bylo nám divné, že nikde není vidět človíčka, nebo děti hrající si s míčem. Byl sice teprve začátek dubna, ale i tak. Šly jsme tím pustým sídlištěm, které najednou končilo na kraji velkého svahu. Zvědavost nám nedala a šly jsme nahlédnout co je dole. Tam, kam nás zavedla skoro polní pěšinka, mezi vysokou trávou a dřevěnými plotky, asi turisty nevodili. Byla to malá děrevňa, jedna z mnohých, které musely ustoupit výstavbě moderního Kyjeva. Domečky jako z pohádky s vyřezávanými okenicemi, holubníkem na střeše a nezbytnou televizní anténou. Kráčely jsme jako by se nechumelilo, nikde nebylo ani živáčka. Najednou se za námi ozval stařecký hlas. Otočily jsme se, stál tam děduška, v širokém kabátě, s typiskými papučemi na nohou. V jedné ruce držel "sumku", takovou starou potrhanou tašku, asi z nákupem a druhou rukou začal vytahovat z kapsy kabátu velikánský klíč od dřevěné branky. Zazubil se na nás prořídlou řadou zubů a velice ochotně nás zval dovnitř. Má prý nový barevný televvizor, že nám ho pustí a dáme si něco do nosu. To víte. Mladé holky, začaly jsme se chichotat a pak jsme s neustálým vrtěním hlavy a rázným ne, které jsme vykřikly česky, začaly ustupovat po cestičce nazpět k sídlišti. Děda se nejprve tvářil napáleně a nám se zdálo, že poběží za námi, ale pak se práskl do kolen a začal se nám strašně smát. My už na nic nečekaly a pelášily nahoru, kde jsme potkaly skupinku našich kamarádů, Vyprávěly jsme jim, co se nám přihodilo a pak jsme se tomu všichni zasmáli. V samoobsluze jsme si nakoupili šampaňské, které stálo pár rublů, několik sladových bonbonů, které nám velmi chutnaly a šli jsme nazpět na hotel. Možná, by si někdo řekl, že jsme byly ponaučeny, ale takových výprav jsme provedli ještě mnohem víc. Další večer jsme např. dostali pozvání k paní učitelce, která před válkou učila v Praze. Byla to moc milá a hodná paní, žilo se jí asi ,ne moc dobře, byla už desítky let vdova, manžela jí odvezli na Sibiř a už ho nikdy neviděla. Ukazovala nám staré omšelé fotky, z nichž se na nás usmívala tvář ani ne třicetiletého muže. Bydlela v zahradním domku s prosklenou verandou na níž s námi seděla a povídala si. Měla nádherný samovar a v něm vařila výborný čaj. Měla pro nás připravené pirožky s kyselou smetanou. No, pohádka. Měla o nás večer strach, a prosila nás, ať nikomu neříkáme, kde jsme byli. Nechtěla, abychom měli nepříjemnosti s profesorkami. Psal se rok 1970 a tak po svých životních zkušenostech asi věděla své. Slib jsme splnili a jenom naše pětice má tento zážitek. Další setkání s ruskou realitou nás čekalo v Moskvě. Ale to zase někdy jindy.
Až na tu anténu, je to skoro přesný
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama