close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Únor 2008

Nikdy ho nezvolí

8. února 2008 v 18:07 | ja |  Moje psaní
Tak se na to už nedokážu dívat. Volby presidenta, hlavy našeho státu a všechno, co nám poslanci a senátoři předvádějí ,je nechutná hra. Před kamerami se předvádí jenom to negativní co v naší politice je. Nevěřím svým očím, je to teda ostuda a špatná vizitka všech kdo jsou aktéry tohoto trapného divadla. Jedni něco navrhnou, druzí souhlasí jenom proto, aby jim při dalším tahu prošel zase tah jejich. Nemám na to nervy, vypínám televizi a je mi úplně jedno, kdo bude mým presidentem.

Návštěvní kniha

7. února 2008 v 23:28 | ja |  Moje psaní
Jak jsem stará, tak jsem blbá, při dnešním svém šílení s úpravama vzhledu se mi podařilo zničit a vymazat návštěvní knihu. Je mi to líto, ale musím začínat znovu.Vám všem, kteří jste mi tolikrát psali a poslali tolik krásných obrázků se omlouvám. Je to škoda, ale už nic nenadělám.

Mám ráda bouřky

7. února 2008 v 14:43 | ja |  Co se mi líbí
Kdy asi příjde letos první bouřka? Obloha se zatáhne černými mraky, všechno kolem se zdánlivě utiší, pak příjde první poryv větru s proudy deště. Po obloze sjede nádherný klikatý blesk a hned za ním druhý a třetí, Do toho spustí muziku hromobití. A země se spokojeně protáhne a začne poživačně polykat vodu. Je jasné, že to všechno nespolyká, a přebytečnou vodu pustí do louží a potůčků, jež ji svedou kolem chodníků do kanalizace. Tam kde nebude dostatečně rychlá, utvoří se obrovské vodní plochy, na nichž se vytvoří od kol projíždějících aut obrovské vlny. Jeden za druhým objeví se barevné deštníky a jako barevní ptáci budou kroužit ulicemi sem a tam. Potemnělá ulice se změní v nádhernou divadelní scénu, na níž se ráda dívám. Samozřejmě, že ze svého okna, pěkně ze sucha a tepla.

Zlaté kapradí

6. února 2008 v 14:15 | ja |  Moje psaní
Byli jste někdy při natáčení filmové pohádky? Právě dneska jsem si vzpoměla na jednu příhodu z mého dětství. V létě roku 1963 natáčeli filmaři z Barandovských ateliérů pohádku na motivy J. Drdy Zlaté kapradí. Natáčelo se v krásném prostředí na Hostýně, na nádherné louce nad lomem. To víte, když jsme se jako děti dozvěděli, že jsou zde filmaři, byli jsme všichni na herce a hlavně na jejich práci zvědavi. Nejprve přivezlo několik aut techniku, kamery, světla, kolejnice a spousty praktikáblů. Od faráře měli půjčenu jednu velkou šopu, do níž si věci natahali. Hlídač ji pak zamkl a auta odjela. Herce jsme nikde neviděli, tak jsme byli zklamaní. Obcházeli jsme onu boudu a přemýšleli jak se dovnitř dostat. Nebyl to žádný problém, to víte, děti, zjistili jsme, že do boudy se dostaneme spodem, tak jako slepice, které tam paní kuchařce zanášely vejce. Tak jsme si večer udělaly výpravu a všechno jsme si tam pěkmě prohlédly. Nebylo tam ale pro nás nic zajímavého, tak jsme byli brzo venku. Další den začala příprava a odvoz materiálu na inkriminovanou louku. Na louce vyrostla dřevěná koliba, ohrada pro ovečky a hlavně byly nataženy koleje pro kameramana. Bylo krásné slunečné léto, takže natáčení se rozběhlo asi za dva dny. Marně nás lidé od filmu odháněli, marně dávali na cestičku, kudy se chodilo na louku závoru. Jelikož jsme byli znalí prostředí,našli jsme si přístupovou cestu jinudy. Opatrně jsme se plížili lesem, a při každém zapraskání větvičky jsme se vrhli na zem. Podařilo se nám dostat až na kraj louky a tam jsme si chtěli sednout a dívat se. Jenomže, tráva byla vysoká a my přes ni neviděli. Tak jsme se postavili a hned jsme všechno viděli , jako na dlani. Jenomže, v tu ránu se ozval režisér -"Stop, kde se tam vzala ta děcka!" Krve by se v nás nedořezal, Na nic jsme nečekali a upalovali pryč. Ale nedalo nám to, vzali jsme louku útokem z druhé strany. Bylo to sice trochu dál, ale odsud jsme už krásně viděli a slyšeli. Scénu, kdy Jura (Vít Olmer) poráží starou jabloň jsme viděli několikrát. Lesanku v podání Karly Chadimové jsme měli jako na dlani a pana Vojtu, který v pohádce hrál hospodáře jsme dokonce mohli i pozdravit, když se toulal po kopci. Samozřejmě, že o nás věděl, ale byl to přece pan herec a tak nás neprozradil. Když za pár dnů herci odjeli, chodili jsme si do zanechaných dekorací hrávat, a představovali jsme si, že ten film natáčíme my. Přišel podzim, zima a příští léto nezbylo z boudy a ohrady nic. Jenom milá vzpomínka nám zůstala. Vždy při promítání pohádky se dívám, jestli při té scéně u salaše nezahlídnu alespoň kousek své hlavy! Co kdyby mě střihači neviděli?

Změna je život

6. února 2008 v 10:52 | ja |  Moje psaní
Prší, dneska opět prší. Venku je zima a člověku se do ničeho nechce. Už druhý týden marodím a tak se probírám starými věcmi, rovnám knihy, staré časopisy a hledám pro brášku onoho slavného "Čulibrka či Šulibrka". Nikdy jsem o něm neslyšela, ale bráška mě přesvědčuje, že o něm něco četl, když byl malý. Má to být nějaké zvíře, snad lišák. Nevím nic podobného neznám. Třeba se někdo ozve, kdo si vzpomene na knížečku o zvířátku tohoto jména. Budu ráda. Ráda při procházkách městem sleduji jak se ulice a domy v nich mění. Je to škoda, že některé změny, člověk nestačil ani zaregistrovat. V okolí našeho domu, myslím nynějšího se změny dějí snad ze dne na den. V roce 1957, když naši domek koupili, stál úplně na konci města, za naší zahradou byla už jenom pole. Pak se postavila škola pro vznikající sídliště, příjezdová cesta zprvu jednosměrná, se stala průjezdná kolem čtvrti starších vilek a jejich zahrad. Tím pádem se navždy vytratil klid a čistota vzduchu. Po dostavbě sídliště, které dneska čítá nějakých 20 činžáků, přibyl obchod, změnilo se okolí děstkého hříště a koupaliště, pribylo tenisových kurtů, velký stadion a rozšířen byl i park. Jeho rekonstrukcí a probírkou stromů, staré a nebezpečné byly odstraněny, stejně jako náletové dřeviny. Nyní je park vzdušný a světlý. Zregulovaný tok Bystřičky je osázen mladými stromy a břehy jsou zpevněny. Město se protáhlo daleko za náš dům, pokračuje za tratí a takřka se spojilo s obcí Chvalčov. A to jsou změny, které mám skoro denně na očích. Jiné, které probíhají např, za nádražím nebo na druhé straně města, poznává člověk pouze náhodně, když se tam vypraví. Zajímalo by mě, zdali by se dnešní Bystřice líbila jejím dřívějším obyvatelům, třeba našim dědečkům a babičkám. Myslím si, že asi ano, je pěkná a veliká, máme tady všechno co potřebujeme a troufám si říct, že se nám tady dobře žije. Jenom to počasí, kdyby se dneska umoudřilo, abych mohla svá slova zdokumentovat fotografiemi.

Moje nová ikonka

5. února 2008 v 11:51 | ja |  Co se mi líbí
<A href="http://matama.blog.cz/"><IMG src="http://st.blog.cz/b/babca.blog.cz/obrazky/15820179.gif"></A>
Děkuji babči za ten kod. doufám, že to bude fungovat

Krabička

4. února 2008 v 23:34 | ja |  Moje psaní
Moje babička měla krásnou starou krabičku, která vždycky stávala na stejném místě v obýváku ve skříni. Krabička byla kovová, kulatá s vyrývanými osnamenty. Na víčku byl nápis z něhož jsem si zapamatovala jenom slovo PARIS. Nikdy jsem ji neměla otevřenou, jen jsem se na ni směla dívat. Nevím co v ní bylo, ani od koho ji dostala, Líbila se mi stejně jako hodinky a brož, která se třpytila vedle krabičky. Měla jsem ráda záhady a tak jsem si sama pro sebe vymýšlela příběhy. Jednou, to už jsem měla asi 12 let, jsem u babičky spala. Na dva dny odjeli i s dědou do Ostravy a já tak mohla spát v babiččině posteli. Krásná stará postel ,plná polštářů a nadýchané "duchny", se mi pro jednu noc stala kočárem, který mě měl odvézt do říše snů. Jak se v té měkounké posteli spalo, to bylo něco úplně jiného, než dnešní lamelové rošty a prošívané deky. Těšila jsem se na postel celý den. Zpočátku jsem si četla knihu " Don Pedro, don Pablo a Věra Lukášová", příběh je to docela strhující a tak jsem do něj byla zcela pohroužena. Když jsem zjistila, že jsem stále na stejné stránce, zhasla jsem lampičku a po chvíli jsem usnula. Sen, který se mi zdál si pamatuji dodnes. Ocitla jsem se na velikánské zahradě, plné kvetoucích stromů a vysoké trávy. Velká vrata, vedoucí na příjezdovou cestu byla zavřena a jenom přes ně jsem viděla silnici. Míhala se tam auta, jedno za druhým a já chtěla na druhou stranu. Nešlo to, bylo zamčeno. Po chodníku chodili lidé, ale neviděli mě. Povídali si spolu nějakou cizí řečí, které jsem nerozuměla. Byli krásně oblečeni, dámy nosily slunečníky, páni klobouky. Najednou zastavilo přímo proti vratům auto a z něj vysedla krásná vysoká paní, bavila se se šoférem a podávala mu ruku na rozloučenou. Když si pak vyndávala rukavičku z kabelky vypadlo jí něco na chodník. Cinklo to a začalo se to kutálet směrem ke mě, paní si toho nevšimla a odcházela. Já se snažila na zavolat, ale znáte to, ve snu nevydáte ani hlásku. Odešla a na chodníku zůstalo ležet malé kulaté sklíčko, nebo co to bylo. Vzala jsem větvičku a přisunula jsem si to až k bráně. Nataženou rukou jsem zvedla ze země babiččinu krabičku. Konečně jsem ji měla v ruce, konečně se do ní podívám! Už ,už jsem ji měla otevřenou, když mě něco zadrželo. Zaslechla jsem babiččin hlas, která mi opakovala neustále " co není tvoje, neber!". Stčila jsem krabičku do kapsy a odhopsala do zahrady. Sen skončil tím,že jsem zjistila, že mi krabička někde na zahradě vypadla do trávy. Probudila jsem se, celá vystrašená, co asi babičce řeknu, až se dozví, že jsem krabičku stratila. Dnes už vím,co v ní bylo i odkud pochází, ale protože to bylo babiččino tajemství, neprozradím to, Jen tato vzpomínka se mi vybaví, když krabičku vidím .

Co mám na PC

3. února 2008 v 21:38 | ja |  Moje psaní
Můj notebook
Naše PC

Jako ve filmu

3. února 2008 v 16:34 | ja |  Moje psaní
Nebylo to v pravé poledne, ale jako ve filmu jsem si připadala. Dnešní den je opravdu jeden z těch krásných slunečních, jakých zatím bylo málo. Od rána svítí sluníčko a láká lidi ven. Elis běhá po zahradě od rána. Je evidentně spokojená, Na krásné modré obloze kreslí letadla své čáry a sousedovic kluci vytáhli brusle na kolečkách. Sousedka větrá na balkoně peřiny, všichni se na sebe usmíváme a je nám nádherně. Oběd jsme spíchli na rychlo a chystali jsme se ven. Ještě najít větrovku, rukavice do kapsy, foťák. Když už jsme byli skoro na odchodu, ozval se zvonek. Návštěva!! Tak to je opravdu nečekané. Vyhlédnu na balkon a zůstanu s pusou otevřenou. Venku je kovboj na koni!! Opravdový kovboj, koník přední nohou hrabe po asfaltu a odfrkuje si. Kovboj na mě mává kloboukem a má pusu od ucha k uchu. Páni, kámoš. Vyběhli jsme s polovičkou na balkon, já pohotově beru fotoaparát a cvakám. Z koníčka ještě kape voda, jak se brodil v potoce, protože cesta dolů z Tesáku vedla lesem a tam je ještě zimní vlhkost. Povídali jsme si, já hladila koníka, Eliška se mohla uštěkat. Vyprovodili jsme ho kousek cesty a ještě jsme se trochu prošli. Lidé se otáčeli po koníkovi a ten jakoby to věděl, snažil se být středem pozornosti. Bylo to opravdu krásné odpoledne, škoda, že už je pryč. Na zítra nám slibují déšť a silný vítr. Tak to zase budeme odpoledne trávit u obrazovky a knih.

Komu vadil pes

1. února 2008 v 21:34 | ja |  Moje psaní
Miluji staré náhrobky a pomníky. Proto jsem si zašla dneska udělat pár foteček, než definitivně zmizí. Nejvíce je mi líto revírníkova psa, který tolik let čekal na svého pána až ho někdo zničil. Je to škoda, Dnešní pomníky jsou krásné, nové, veliké. Lidé se předhánějí ve velikosti, ale té krásy dávných kamenických mistrů zdaleka nedosahují.
Ty kameny dole byl čekající pes.