close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Únor 2008

Dobrá rada nad zlato

15. února 2008 v 15:43 Anekdoty

Jak má vypadat péče o domácnost.


Okna myji málokdy, protože miluji ptáky a rozhodně nechci, aby si rozbíjeli zbytečně "hubu".
Podlahy nevoskuji, protože myslím na bezpečnost svých hostů.
Hmyz mi nevadí. Každý brouk má jméno a souhlasí se vším co řeknu.
Jarní úklid nedělám. Mám ráda všechny roční sezony a nechci,aby ty zbylé žárlily.
Nepleji zahradu, protože nechci mařit Boží úsilí.
Nevařím moc chutná jídla, protože nechci vystresovat moje hosty, cože mají uvařit oni, až přijdu já k nim.
Neuklízím. Manžel nemůže nic najít i tak, nač ho plést více.
Nežehlím. Rozhodla jsem se věřit cedulkám ""nežehlivé""
Nestresuji se ničím. Kdo to dělá - umře mladý. A já chci
vydržet co nejdéle.

A pamatuj !
Uklizený dům je znakem, že se Ti posral "kompjútr" !!!
Tvá dobrá hospodyňka!!!!

Tyto rady jsem dostala včera meilem, je to úsměvné i pravdivé.

Ruce

15. února 2008 v 10:55 | ja |  Moje psaní
Och, moje ručičky. Jsou tak upracované, že si musím udělat manikůru. Koupila jsem si nový skleněný pilníček a lak na nehty, tak se dám do práce. Dívám se na ruce a napadá mě. že jsou vlastně mým obrazem. A nejen mým.Ruce! V kolika uměleckých dílech, plastikách, fotografiích, grafikách byly zobrazeny. Kolik názvů knih, filmů a divadelních her obsahuje slovo ruce? Ani se nedivím. Jsou obrazem každého jedince. Miminko má ručičky jemné, ještě žádnou prací nezasažené, stejně jako jeho tvář, která je naprosto hladká a bez jakýchkoliv vrásek. A jsou-li tam nějaké, pak jsou jen známkami těžkého příchodu na svět a ty se určitě ztratí. Jiné ruce má dospívající mládenec, který čeká na svou první lásku a v rukou žmoulá kapesník. Jeho ruce jsou bledé a horké, prsty dlouhé, občas okousané nehty, za něž se stydí. Maminka ,vezoucí kočárek, má ruce krásně pěstěné, upravené, aby neublížila svému miminku a také, aby se líbila muži s nímž miminko stvořila. Naopak otec, starající se o rodinu, odvádějící těžkou práci, má ruce zhrublé, rozpraskané, mnohdy až do krve. Důchodce sedící na lavičce v parku a házející holubům drobečky, jenom obtížně tuto činnost provádí. Jeho ruce jsou kostnaté, samá žilka a klouby už neslouží tak jako dříve. Na těchto rukou se dá spočítat, kolik let a jaké práce odvedly. Jsou ruce krásné i prací zhrublé, ale věřím tomu, že všechy umí pohladit, polaskat a pochválit potleskem. Dívejte se lidem na ruce a uvidíte v nich celý jejich život.

Svátek Valentina

14. února 2008 v 21:35 | ja |  Moje psaní
Hledala jsem nějaký obrázek, který by alespoň trochu připomínal dnešního Valentina. Všem přeji lásku na celý život, nikoliv jen pro svátek! Vím, že to zní divně, ale když já si myslím, že srdíčka, pusinky a květiny, by si lidé mohli darovat každý den, na to přece nemusí mít žádný svátek. Když to budeme, alespnoň částečně dodržovat, budeme všichni pořád zamilovaní a šťastní. Pak by to potom, vypadalo na světě všechno jako v pohádce.

Horor na silnici

14. února 2008 v 11:16 | ja |  Moje psaní
Venku se ozvalo zakvičení brzd a naše Elinka začala štěkat. Co se to děje? pomyslela jsem si a šla nahlídnout z okna. No jo, mládež, vytáhli motorky a začali produkci. Jak tak jezdili kolem dokola jednomu z nich podjelo přední kolo a jak dlouhý tak široký se prokoulel křižovatkou. Měl štěstí, že v protisměru nejelo žádné auto. Jinak nevím. Když jsem nahlížela z okna, kamarádi jej už sbírali ze země a prohlíželi motocykl. No, jistě, odřená kolena, tvář jako cár papíru, no vypadal dobře. Chvíli jsem se na ně dívala, zda něco nepotřebují, pak jsem odešla. To je radost po ránu! Posnídalyjsme s Elinkou a já se dala do čtení novinek. Včera večer se na Lounsku stala nehoda, při níž zahynulo osm lidí!!! To je hrůza, tatíci vracející se z práce k rodinám už nikdy nedojedou. A to jenom proto. že 41 letý řidič nedodržuje předpisy a jede jako blázen! Nevím, možná spěchal domů k rodině, možná nedával pozor, ale v každém případě si bude do smrti opakovat zabil jsem osm lidí. Za prvních 14 dnů února zahynulo 23 lidí na našich silnicích. To je hrůza,stále jsem se chystala na kondiční hodiny, že opět začnu jezdit. Teď ale mám strach, Ne ze své malé praxe, ale z těch druhých. Každou durhou nehodu, nebo skoro každou odnese ten, kdo jel dle předpisů. Nebo náhodný projíždějící, či chodec. Je to hrůza, začínám se bát o svůj život i při pouhém přecházení silnice. Chtělo by se člověku křičet - Lidi neblázněte!!!

Dámské oděvy

13. února 2008 v 11:32 | ja |  Něco z historie
Názvy některých klasických dámských oděvů jsou různé, tak např. AMAZONKA. Amazonky byly, podle řeckého mýtu bájné ženy v Asii. Podle nich pojmenovali všechny jezdkyně na koních, Jejich oděv se ještě v 16.století nelišil od běžného ženského oděvu, teprve později přibývalo mužských prvků. Kateřina Madicejská (1519-1589) byla první ženou, která nosila viditelné, bohatě zdobené kalhoty. V 17.stol. přijala amazonka z užského oděvu justaucorps

Justaucorps - Ottova encyklopedie

franc., název těsně přiléhajícího vrchního kabátu, jenž kolem r. 1660 přišel ve Francii do mody a udržel se až asi do r. 1740 v různých proměnách.
Velikost: 171 B
Také v 19 století nosily jezdkyně pod velmi dlouhou sukní pánské kalhoty a k tomu vysoké boty a vypasovaný corsage = kabátek. Tehdy přišel také do módy cylindr, zdobený závojem. Moderní amazonka se nyní nijak neliší od mužského, jezdeckého kostýmu.
DIRNDL - původně lidový ženský kroj, německy mluvícího obyvatelstva alpských zemí. Ve 20. století jej nosily ženy i v ostatních částech Německa ,jako sportovní, letní a domácí oděv. Mezi světovými válkami se móda dirndlu v omezené míře rozšířila po Evropě, Amerie i Australii. Módní dirndly kopírovaly téměř přesně lidový originál, ponechaly si však větší volnost ve výběru materiálu. Široká sukně s pestrou nebo bílou zástěrou a vypasovaný živůtek jsou jeho nejdůležitějšími částmi.
KIMONO -japonský národní kroj obou pohlaví Je to vpodstatě dlouhý volný šat s širokými rukávy, přepásaný širokým pásem, který se nazývá obi. Ve 20. soletí uvedl kimono do evropské ženské módy Paul Poiret(1879-1944), známý francouzský krejčí a dekoratér, s nímž spolupracovali malíři M. Vlamick, R.Dufy aj.
MANTILA - část španělského ženského kroje -krajkový hedvábný přehoz, halící hlavu a poprsí, převzatý od Maurů, nebo také krátký ženský pláštík, jeý byl moderní kolem poloviny 10, století.
SÁRÍ - vyšívaný oděv indické ženy, který zahaluje hlavu a tělo. Byl koncem 40.let minulého století použit francouzskými módními tvůrci jako předloha pro vlastní kreace.

Svět má barvu duhy

12. února 2008 v 22:57 | ja |  Moje psaní
Duha, která se objevila ve stříkající vodě městské fontány hrála všemi barvami, Všimla jsem si, že nikoho nepřekvapuje, že dneska fontána stříká. Je teprve únor! Chvíli jsem jen tak stála, dívala se na třpytivé kapičky dopadající na studenou zem. Sluníčko svítilo studenými paprsky a mě se to líbilo. Hlavou mi proběhlo, že vlastně nedokážu určit, která barva je nejkrásnější. Od dětství mám ráda "sluníčkovou barvu", barvu žlutých pampelišek, malých kuřátek, mašle, kterou mi maminka ráno dávala do vlasů. Oranžový pomeranč zapadajícího sluníčka, hlavičky klouzků přecházející ze žluté do oranžovvé barvy. Červené vlčí máky, které září na kraji polní cesty, modré chrpy, nebo dozrávající švestky, které při otření září nádhernou modří, podobající se tmavnoucí obloze v letním večeru. Hnědá připomíná nádherné hlavičky hub, sametově lesklé choulící se v mechu. A zelená, tak té je kolem nás plno. Modřínové jehličky na bílém pozadí zimy, jarní zelené lístky břízek a jív, první opravdu zelený trávník nového fotbalového hříště. Tak, kterou barvu si vybrat, jako nejkrásnější? Zdaleka nelze popsat jednotlivé odstíny a tóny, které v sobě příroda ukrývá. Proto si v barvách těžko vybrat. Je jasné, že můj věk mi nedovolí nosit jásavě červenou bundu, ale třeba šálu v téže barvě si dopřeju, Svítivě žlutý kabát by určitě vypadal na starší osobě divně, ale malý žlutý šperk si ráda dopřeju. Svět není šedivý i když se nám to někdy zdá. Musíme se jen dobře kolem sebe dívat.

Dům ozvěn

12. února 2008 v 12:04 | ja |  Co se mi líbí
Právě jsem dočetla báječnou knihu s názvem "Dům ozvěn." Její autorka Barbara Erskinová, napsala také úspěšný román s názvem "Žila jsem již před staletími."
Velký starodávný dům na anglickém venkově získala Joss Grantová dědictvím po matce, kterou nikdy nepoznala - vyrůstala totiž u adoptivních rodičů. Když se mladá rodina do bývalého rodového sídla nastěhuje, začnou se dít záhadné věci. Je to všechno způsobeno Jossinou duševní nevyrovnaností z nového těhotenství, šokem z odhalovaných tajemství historie rodu, sahající až do středověku, anebo je dům opravdu proklet?
Každému, kdo knihu nezná mohu vřele doporučit.

Chata U Es.

10. února 2008 v 18:10 | ja |  Něco z rodinné kroniky
Chatu nemáme, ale mohli jsme mít, kdyby.... To bylo tak. Před válkou byla parta 7 mladých kluků, mezi nima můj budoucí otec. Rádi chodili do přírody, rádi lyžovali, zkrátka měli rádi přírodu a pobyt v ní. Jak tak trampovali po bližším i vzdálenějším okolí, napadlo je, že by taková bouda na přespání nebyla k zahození. Ono se, ne vždycky podaří, vrátit se domů před večerem, nebo stihnout autobus, či vlak. Tak museli nejednou přespat v seníku, krmelci a nebo pod širákem.Slovo dalo slovo a začali se poptávat po okolí po nějakém vhodném pozemku. Nebyl to určitě lehký úkol, ale něco se našlo. Malý kousek louky, v cípu u mladého lesa, na kouzelném místě zvaném Klapinov. Nyní je čekalo to nejtěžší, začít s vyřizováním, různá povolení ,geometrické zaměření, do katastrální knihy Rusavy. Známí jim tam přivezli prkna, která si sami opracovali , povozem z Rusavy dovezli kámen z lomu, písek. Jiné věci, jako hřebíky, svorníky a např. barvy odnosili kluci na vlastních zádecch. Něco dovezli na motorce, něco opět povozem. Dali se do práce a po asi dvou letech, kdy mohli pracovat jenom v pěkných dnech a volném čase, dovolená a svátky. Psal se rok 1941 a konečně stála jejich pýcha - Chata U Es. Na okenicích měla karetní symboly - čtyři esa. Nebyla velká, ale uvnitř bylo místo k přenocování asi 8 lidí, malá kuchyňka a sklípek s předsíňkou na uložení věcí, v zimě na lyže. V této době se mladíci postupně začali ženit, měli rodiny a tak do chatky jezdilo stále více lidí. Byli jsme tam několikrát v létě i v zimě s rodiči, moc se mě tam líbilo i když v chatě nebyla elektřina a pro vodu se muselo chodit do nedaleké studánky. Ráda jsem si listovala v kronice, která patřila k životu chaty. Každý návštěvník tam nechal navštívenku a poděkování. Tak plynul čas. Někteří z kamarádů se vydali na poslední pouť, jiní se odstěhovali a na chatičku jim nezbýval čas. Začínala být čím dál více opuštěná, jenom občas se zašlo za posledním členem party, jež opatroval klíče, platil veškeré poplatky za peníze od ostatních. Prováděl i drobné opravy a jelikož byl bez dětí, chatu na stará kolena prodal. Mrzí mě to, byli jsme několikrát za ním, ujišťovali jsme ho, že chatu koupíme, vždyť je v ní kus našeho života a mnoho vzpomínek. Nepodařilo se nám to. Dneska, když jdeme krásnou krajinou nad Rusavou a přijdeme na Klapinov, náš zrak vždycky zabloudí do kouta, kde mezi bílými břízkami stojí chatička, jejímž vznikem si parta kluků splnila svůj sen.
Několik stavebníků první zimu po dokončení. Druhý zleva můj otec.

Krásný text

9. února 2008 v 23:47 | text J.Fousek, zpívá P.Spálený |  Co se mi líbí
J.Fousek
Až mě andělé zavolají k sobě
nechci mít na pohřbu šumaře
Dám přednost před smutečním maršem
bluesové tiché kytaře
Předem už prosím pozůstalé lidi
nechte doma sváteční černý šat
v džínách si sedněte u mě
ať můžu s vámi zazpívat
Že se obávám té neznámé pouti
chápejte umřu poprvé
na světě nechávám svou touhu a lásku
duše má bude bez krve
Až půjdete ze hřbitova někam pít
Dejte si za mne taky skleničku
Jenom své ženě chtěl bych říct
Zůstaň pak se mnou chviličku
Koukám se dolů do ulic
slzy mi lezou do očí
Můj život končí ve hvězdách
lidé se dole plahočí
Měl jsem rád život bláznivej
Já neměl srdce z kamene
sem tam si někdo vzpomene
Až mě andělé zavolají k sobě…