close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Únor 2008

Tajemství nočního stolku

21. února 2008 v 11:32 | ja |  Co se mi líbí
Co mám na svém stolku? Nic tajného, podívejte se.
Je spousta věcí, které se mi líbí a které mám ráda po ruce. Patří mezi ně, např. staré fotografie, které mám poskládané do kožené kazety a často se na ně dívám. Kytka je nezbytnost, radiobudík nutnost a kniha s brýlemi je samozřejmost. Poslední věcí na mém nočním stolku je dívka halící se do mých korálků a korálů. Jsou vesměs dřevěné a přírodní barvy. Spolu s koženým náramkem je nosím nejraději. A co tam máte vy?

Kávu si osladím

21. února 2008 v 10:55 | Zákaznický magazín českých spotřebních družstev |  Moje psaní
Nevím jak vy, ale já si nedovedu představit ráno bez kávy. Miluji bílou stejně jako černou, moka i turka. Je to ten nejlepší životabudič jaký znám. Legenda připisuje objevení kávy etiopskému pastýři, který prý zpozoroval, že jsou jeho kozy vždy po požití červených bobulí z jednoho divokého keře nápadně čilé. Svůj poznatek prozradil opatovi sousedního kláštera. Opat nelenil a vyzkoušel plody záhadné křoviny sám na sobě. Skutečně také velmi ožil a to ho přivedlo na myšlenku připravit z bobulí odvar pro mnichy, kteří často usínali při dlouhých náboženských obřadech.
Tento lektvar až na povzbuzující účinky současný voňavý tmavý nápoj v ničem nepřipomínal. Teprve před pěti sty léty s objevem fenoménu pražené kávy započalo její triumfální tažení. Pití kávy a zřizování kaváren se šířilo rychle po celém světě. V polovině 16. století se už běžně konzumovala v Káhiře, v Cařihradu, o sto let později v Anglii, v roce 1685 byla založena první kavárna ve Vídni. V Praze první kávu prodával Arab Georgius Damascenus, který zřídil první pražskou kavárnu roku 1714 na Starém Městě poblíž Mostecké věže. Koncem 19. století již bylo v Praze kolem osmdesáti kaváren.
Kávovník pochází z Afriky a Asie, ale dnes se pěstuje ve zhruba padesáti zemích Jižní a Střední Ameriky (přibližně jedna třetina světové produkce je brazilská), západní Afriky a Indonésie. Je to tropická keřovitá rostlina z čeledi kořenovitých se vždyzelenými listy. Má bílé květy, které vyrůstají v paždích listů a třešním podobné peckovice. Ty obsahují dvě zelená semena - to jsou kávová zrna.
Pěstují se dva hlavní druhy kávovníku: Kávovník arabský (arabica), který roste v teplém vlhkém podnebí. Kávy, patřící do této skupiny, jsou chuťově vynikající. Charakteristická jsou pro ně plochá, podlouhlá zrna, která mají po upražení jasně hnědou, matnou barvu.
Kávovník statný (robusta) se pěstuje tam, kde se choulostivá arabica aklimatizuje jen obtížně, má menší nároky na jakost půdy a je odolný proti chorobám. Nejoblíbenější druhy robusty se pěstují v Africe (Kongo) a na Madagaskaru. Obsahují přibližně dvojnásobné množství kofeinu než arabica. Zrnka mají kulatý tvar a po upražení nabývají charakteristické tmavé barvy.
Káva, kterou kupujeme v obchodech, se většinou neskládá čistě jenom z robusty nebo arabicy. Jedná se o odborně připravené směsi, kde se o chuť a vůni starají různé druhy arabicy a o barvu druhy robusty (čím je nápoj tmavší a trpčí, tím více robusty obsahuje). V různých zemích také preferují různé chuťové vlastnosti kávy. Káva se také liší podle sklizně. Pouze nejdražší značky kávy neobsahují robustu.
Vraťme se však na začátek. Není to jenom její chuť, co dělá z kávy tak oblíbený nápoj. Obsahuje kofein, rostlinný alkaloid, jehož nejvýznamnějším účinkem je mírně stimulovat nervový systém. Tím se povzbuzuje mozková činnost, odstraňuje únava a zvyšuje pozornost. Účinek kofeinu závisí na tělesné váze a individuálních biologických předpokladech.
Vědci museli kapitulovat - ačkoli zejména v sedmdesátých létech minulého století se konzumaci kávy připisoval s trochou nadsázky vznik téměř každé známé choroby, v současnosti už je jasné, že neexistuje nezvratný důkaz, který by tvrdil, že umírněné pití kávy škodí zdraví. Naopak, podle údajů, které poskytl americký Národní institut zdraví, je potvrzena řada terapeutických účinků kávy. Nové studie dokazují, že pravidelné pití kávy snižuje pravděpodobnost vzniku rakoviny tlustého střeva, jater, Parkinsonovy choroby a diabetu druhého typu. Údajně rovněž oddaluje Alzheimerovu chorobu, působí proti tvorbě žlučových a ledvinových kamenů. Protože rozšiřuje cévy, působí rovněž jako účinný lék při léčení některých srdečních chorob a migrén. Zlepšuje metabolismus a tak napomáhá ke snižování váhy. Bez zajímavosti jistě rovněž není skutečnost, že kofein v kávě působí jako mírné antidepresivum - náladu nám zvedne už samotná vůně kávy. Tak vidíte - klobouk dolů před malými hnědými zrnky. Normální pití kávy tedy nemá negativní zdravotní dopad na zdravého jedince, i když je známo, že ne každý snáší kofein stejně dobře. Někteří pijí kávu večer a bez problému usínají, jiní po večerní kávě mají těžkosti usnout. Ale právě to leckdo potřebuje - Honoré de Balzac prý při své intenzivní literární činnosti údajně vypil šedesát šálků kávy za den!

Naše studánky

20. února 2008 v 11:55 | ja |  Moje psaní
"Studánko stříbrná, ty jsi tam a kde jsem já.....", zpívá se v jedné krásné písničce.Známe je všichni z našich putování a procházek přírodou. Za chvíli se budou odemykat a začne jejich opravdový život. Zatím ještě spí, někde pod příkrovem listí, jidne zabedněné lidskýma rukama. Ještě je v nich voda tichá a mrtvá. Ale s přibývajícími paprsky i ona ožije. Ožije lesní havětí, začne nabizet svou chladivou vodu všem žíznivým. Napadlo vás někdy kolik těch studánek, praménků a vřídel je? Trochu jsem popřemýšlela a začala na papír vypisovat názvy studánek, které jsou v okolí mého bydliště a o nichž vím. Názvy jsou to zajímavé, např. Hrklávka, Hladná, Stříbrná, Zbojnická, Cigánská, Sirková, Hurbanova, Pod Bečkou, U třešének, Mléčná, U židla, Fons Theodori, Sněženková, Hrbová, Škrdlávka, Fr. Táborského a Fr. Ondruška, Vodní pramen a ještě spousty dalších. Jak poetická jména mají, jak dobrá voda se v nich ukrývá. V našem okolí je studánek bezpočet, všechny mají nějaké jména, Napadlo vás, někdy jak studánky vlastně vznikají a kde se v nich bere čirá voda? Atmosferická voda vniká trhlinami do země nebo prosakuje promokavými vrstvami, tzakže kůra zemská je do určité hloubky prosáklá vodou. Voda se v zemi zadržuje na nepropustných vrstvách (spodní voda). Jsou-li nepropustné vrstvy nakloněné a vystupují na povrch, stéká po nich voda a vyvěrá jako vrstevní pramen. Jsou-li nepromokavé vrstvy prohnuté v pánev, hromadí se v nich voda, až hladina dosáhne okraje nepropustné vrstvy, a pak vyvěrá jako pramen přettékavý. To je tajemsttví našich studánek. Pak už jen záleží na uživatelích a návštěvnících lesa jak se k nim budou chovat, zda je někdy vyčistí od spadaného listí a jiných nečistot. Znáte ve vašem okolí také studánky s pěknými názvy? Napište!

Proč jsem si založila Blog?

20. února 2008 v 10:13 | ja |  Moje psaní
Proč si píšu deník ? To je otázka, která by mě ani nenapadla, ale jelikož se na ni ptali na blog.cz sedla jsem si a trochu jsem popřemýšlela. Jsem ve věku, kdy se říká, že člověk chytá druhou mízu. Já jsem vždycky ráda psala, ať už to byly dopisy, školní literární práce nebo jenom obyčejný deník. Měla jsem jich několik, ale všechny až na jeden skončily v kamnech. Byly to deníky plné dívčích snů a přání. Proto nebyly vhodné pro cizí oči. Dneska si mohu dovolit zveřejnit svá přání a sny. Děti už vyletěly z hnízda, zbývá mi ještě nějaký čas do důchodu a tak jsem začala realizovat,co jsem si dlouho přála. Chtěla bych, aby po mě zůstala nějaká stopa. Pro své děti a vnuky, bych chtěla byť zprostředkovaně pomocí blogu zachovat svět jejich rodičů a prarodičů takový jaký byl. Svět se mění nezadržitelnými kroky, život utíká stále rychleji a na naše prapředky není čas myslet. Ale oni zde také žili, snili a pracovali. Mnoho věcí po nich nezůstává, neustále se příroda mění, domy bourají a přestavují, na vesnicích a ve městech je tolik změn, že naši rodiče, by je málem nepoznali. Druhý důvod je ten, že ráda čtu a do paměti si ukládám zajímavosti a kuriozity. Je dobré zaznamenat si je i pro dny příští, neboť pamět člověka je vystavena tolika vjemům, že není divu, začneme-li něco zapomínat. A jednou nastane doba, kdy si jenom tím, že si přečtu kousek svého snažení připomenu te, či onen zážitek, toho, či onoho člověka. No a další důvod je ten, že se ráda podělím s ostatními čtenáři o krásné prožitky a nezapomenutelné chvíle. Je to moje osobní věc a další důvody nechci uvádět. Zkrátka a dobře ráda píšu.Tečka.

Kousek krásné zimy

19. února 2008 v 9:57 | ja |  Co se mi líbí
Tak kreslí mráz na okenní tabule, Letos snad poprve, ale bylo to krásné. Při pohledu na tyu nádheru, připadal si člověk jako ledová královna.

Co skrývá sídliště

18. února 2008 v 12:23 | ja |  Moje psaní
Cestování, to je jedna z mých vášní. Je sice pravda, že nyní jsem dost dlouho nebyla, ale i tak , ráda cestuji na netu. Našla jsem nádherné stránky našich studentů v Číně, Japonsku, občas nahlédnu na Nový Zéland, do Řecka. Švédska, či Španělska. Zajímavé čtení a především nádherné obrázky, mě přitahují a pomalu se stávám závislákem. Nedávno jsem se zatoulala na stránky z Ruska a při jejich čtení, jsem si vzpoměla na moje dvě návštěvy Kyjeva, Moskvy a Leningradu. Pohledala jsem staré zaprášené snímky, které jsem tam nafotila malým NDRáckým fotoaparátem PENTI. Jsou černobílé a malých rozměrů, takže jenom stěží rozeznám, kdo je kdo. Pamět mi však ještě slouží natolik dobře, že zážitky si vybavuji jako by to bylo včera. Vzpomínám si např. na naši objevitelskou výpravu v Kyjevě. S kamarádkou jsme see vydalz v době osobního volna na procházku kolem Hotelu Ukrajina, v němž jsme bydleli. Hotel to byl prvotřídní na poměry před skoro 40 lety. My jsme ale byly zvědavé jak vypadá život , který se neukazuje v Tv. Porušily jsme zákaz a vydaly se směrem za sídliště. Obešly jsme několik bloků, nahlédly do samobsluhy u níž se začínala tvořit fronta. Nevěděly jsme na co, stáli tam samí chlapi a mezi sebou se dohadovali a překřikovali. Později nám prodavačka vysvětlila, že se tak nakupuje vodka a jiný alkohol. Ona nesmí láhev rozlít na jednotlivé štamprlky a tak se šikulové alkoholici scházejí a kupují si jednu sklenici třeba na tři díly. Vtipné, což! Sídliště bylo moderní, všude lavečky a ozdobné keře. Bylo nám divné, že nikde není vidět človíčka, nebo děti hrající si s míčem. Byl sice teprve začátek dubna, ale i tak. Šly jsme tím pustým sídlištěm, které najednou končilo na kraji velkého svahu. Zvědavost nám nedala a šly jsme nahlédnout co je dole. Tam, kam nás zavedla skoro polní pěšinka, mezi vysokou trávou a dřevěnými plotky, asi turisty nevodili. Byla to malá děrevňa, jedna z mnohých, které musely ustoupit výstavbě moderního Kyjeva. Domečky jako z pohádky s vyřezávanými okenicemi, holubníkem na střeše a nezbytnou televizní anténou. Kráčely jsme jako by se nechumelilo, nikde nebylo ani živáčka. Najednou se za námi ozval stařecký hlas. Otočily jsme se, stál tam děduška, v širokém kabátě, s typiskými papučemi na nohou. V jedné ruce držel "sumku", takovou starou potrhanou tašku, asi z nákupem a druhou rukou začal vytahovat z kapsy kabátu velikánský klíč od dřevěné branky. Zazubil se na nás prořídlou řadou zubů a velice ochotně nás zval dovnitř. Má prý nový barevný televvizor, že nám ho pustí a dáme si něco do nosu. To víte. Mladé holky, začaly jsme se chichotat a pak jsme s neustálým vrtěním hlavy a rázným ne, které jsme vykřikly česky, začaly ustupovat po cestičce nazpět k sídlišti. Děda se nejprve tvářil napáleně a nám se zdálo, že poběží za námi, ale pak se práskl do kolen a začal se nám strašně smát. My už na nic nečekaly a pelášily nahoru, kde jsme potkaly skupinku našich kamarádů, Vyprávěly jsme jim, co se nám přihodilo a pak jsme se tomu všichni zasmáli. V samoobsluze jsme si nakoupili šampaňské, které stálo pár rublů, několik sladových bonbonů, které nám velmi chutnaly a šli jsme nazpět na hotel. Možná, by si někdo řekl, že jsme byly ponaučeny, ale takových výprav jsme provedli ještě mnohem víc. Další večer jsme např. dostali pozvání k paní učitelce, která před válkou učila v Praze. Byla to moc milá a hodná paní, žilo se jí asi ,ne moc dobře, byla už desítky let vdova, manžela jí odvezli na Sibiř a už ho nikdy neviděla. Ukazovala nám staré omšelé fotky, z nichž se na nás usmívala tvář ani ne třicetiletého muže. Bydlela v zahradním domku s prosklenou verandou na níž s námi seděla a povídala si. Měla nádherný samovar a v něm vařila výborný čaj. Měla pro nás připravené pirožky s kyselou smetanou. No, pohádka. Měla o nás večer strach, a prosila nás, ať nikomu neříkáme, kde jsme byli. Nechtěla, abychom měli nepříjemnosti s profesorkami. Psal se rok 1970 a tak po svých životních zkušenostech asi věděla své. Slib jsme splnili a jenom naše pětice má tento zážitek. Další setkání s ruskou realitou nás čekalo v Moskvě. Ale to zase někdy jindy.
Až na tu anténu, je to skoro přesný

Něco nového z jazyka českého

17. února 2008 v 19:06 Anekdoty

Vážení přátelé, seznamte se s novinkami v souvislosti s vývojem jazyka českého.
Pro osvěžení paměti uvádím dosavadní stav :

1. pád = kdo, co = nominativ
2. pád = koho, čeho = genitiv
3. pád = komu, čemu = dativ
4. pád = koho, co = akuzativ
5. pád = oslovujeme, voláme = vokativ
6. pád = o kom, o čem = lokál
7. pád = s kým, čím = instrumentál

Doplnění na současných 17 pádů :
8. pád = kdo z koho = korytativ
9. pád = koho jak = buzerativ
10. pád = koho kam = delimitativ
11. pád = kdo koho = likvidativ
12. pád = jak na koho = intrikativ
13. pád = komu co = podmazativ
14. pád = co za co = korupcionál
15. pád = jak komu = protekcionál
16. pád = kdo s kým = kopulativ
17. pád = co na co = prezervativ

Přátelům rodného jazyka čest.
Raději se směji, jinak bych musel připustit, že je to pravda.

Kulaté číslo

17. února 2008 v 18:51 | ja |  Moje psaní
Už je to tady, na počitadle se objevilo číslo 10 000. Je to hodně nebo málo? Bloček byl založen v květnu 2007, za necelých deset měsíců je to asi dost. Jsem ráda, že se Vám u mě líbí, a ráda pro vás píšu své postřehy, vzpomínky a zajímavosti. Nejsem spisovatelka, proto se omlouvám za vytvořené chyby stylistické i pravopisné. Článečky píšu někdy dost pozdě v noci, po příjezdu ze zaměstnání, které je dosti náročné fysicky i psychicky, mnohdy bývám velmi vyčerpaná a může se stát, že se upíšu. Ještě jednou, děkuji, všem za návštěvy a přijďte zase!

Dnes jako tehdy

17. února 2008 v 10:04 | ja |  Něco z rodinné kroniky
Krásný den jako před těmi lety. Vidím to jako dnes, jsem šťastná, sedím na parapetu okna a vyhlížím - JEHO.. Už jsem načesaná, namalovaná, Jenom šaty a je to . Hosté se řadí před domem, maminka pobíhá kolem nich. Blíží se hodina H. "Tak, pojď se obléknout" volá na mě sestřenka a táhne mě do pokoje, jež je v ten den připraven jenom pro mě. Pomáhá mi do šatů, pak ještě kadeřnice připíná závoj a dává mi do vlasů korunku. Brečím štěstím. Slyším se ještě dnes, jak jsem setřence vyrazila dech svým požadavkem panáka. Běžela do kuchyně a na celé kolo zakřičela "Ona chce panáka, co mám dělat?", všichni se začali smát a v tom strejda bere flašku a skleničku a podává mi ji škvírou ve dveřích. Nalévám si a pak to do sebe hážu, udělalo mi to dobře. Zvonek a jsou tady. Třepou se mi kolena, když vidím JEHO vcházet do dvěří. Je krásný, vysoký a za několik desítek minut bude můj. Ještě nezbytné poděkování rodičům a můžeme jít. Jeho a nyní i moje maminka mě bere bokem. Připíná mi na ruku nádherný náramek a se slovy " musíš mít přece něco starého na sobě", mě vystrkuje ze dveří. Tam už je poloprázdno. Všichni jsou už venku a sedají do aut. Prohlížím si dárek, je překrásný, na slunci se třpytí. Ještě včera se zdálo, že bude uplakaný únorový den. Do rána se ochladilo a napadal sníh. Ještě poslední pohled do zrcadla a brácha mi pomáhá ze schodů. Mám dlouhé šaty a na nich nádherný bílý měkoučký plášt, ušitý pro případ zimy. Dnes se bude určitě hodit, zvláště v kostele na Hostýně, kde máme po obřadu na MěNV, mši a církevní oddavky. Tfuj, tfuj, tfuj, plivá na mě symbolicky brácha a zamyká dům. Sedám do posledního auta - nádherné bílé Volhy a vyrážím na cestu za štěstím. Dneska je to právě 35 let.

Kabela

16. února 2008 v 14:41 | ja |  Moje psaní
Byla u mě přítelkyně z někdejšího pracoviště. Je velmi šikovná, kromě své práce v ordinaci, si ještě přivydělává jako pedikérka. Jak už to u kamarádek bývá, při práci a po ní jsme probrali všechny známé, jejich děti, a jejich život. Zjistila jsem, že jsem opravdu zestárla, všechny ty malé odrobinky, které jsem vídávala chodit za maminkami do práce, nebo na různých výletech a návštěvách v divadle či kině, jsou už dospělými lidmi, někteří již dokonce mají svoje potomky. Až se to člověku zdá divné. A při všem tom babském plkání jsem si všimla, krásné tašky , kterou kolegyně používá na věci potřebné k pedikůře. Vyfotila jsem si ji, ona se mi smála, ale nemohla jsem si pomoci, jsem na tašky a kabelky ujetá. Po kávě a nezbytném zákusku jsme se rozloučily. Na tu kabelu, neboť to byla opravdu velká taška , pořád myslím. Já bych do ní neměla co dát, ale přesto se mi líbí. Na těch pár věcí, které v kabelce nosím - deštník, peněženka, brýle, doklady, hřeben, papírové kapesníčky ,mobil, klíče a krabička žvýkaček, stačí ta kterou nosím. Někdy, zvláště, když jedu na noční přidám do tašky MP 3 přehravač, nějaký časopis a ještě jedny klíce od všech dveří v práci. Mnoho toho není, ale taška je i tak těžká, A co máte zvláštního v tašce či kabelce vy? Zatajila jsem vám malý talisman, medvídka, kterého jsem jednou našla.Někde jsem četla, že ženy mají v kabelkách nepořádek, nemyslím si to. Alespoň já jsem vyjímka.