Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Nos jako paklíč

6. ledna 2008 v 13:38 | ja |  Něco z rodinné kroniky
Tak dneska konečně začalo sněžit, je to spíše "sněhodéšť". Příroda je uplakaná, šedivá. Sníh pod nohama taje, mokrý padá za límec a děti běhající po venku mají červené nosy, rukavice celé mokré a v botech kluzko. Ale nic z toho jim nevadí. V našem parčíku, který je kousek od domu, kde bydlím, je dětský koutek s prolézačkami, skluzavkami aj. dětmi oblíbenými atrakcemi. Dnes dopoledne jich tam bylo jenom pár, ale zato křiku bylo až nad hlavu. Pejska zábly nohy, tak jsme byli brzy doma.
Při pohledu na hrající si a dovádějící děti, jsem si vzpoměla na mé zážitky , z jednoho takového koutku v době kdy jsem byla malá. Bylo to asi v neděli, kdy jsem se s mladším bráškou vypravila na houpačky. Všude bylo bílo a klid. Ve sněhu jenom pár stop lesní zvěře, pejsků a několik stop dětských. Bráška měl asi 5 let, já o šest více. Naši nás pustili spolu jenom proto, že to bylo kousek od domu. Šli jsme pomalu držíce se za ruky, když se náhle proti nám objevil velký pes. Stál tam sám, bez doprovodu. Jak jsem už několikrát psala, v té době jsem se psů velice bála. Proto jsem brášku chytila za ruku a vedla ho jinou cestičkou . Když jsme přišli na palouček s houpačkami, pustil se brácha mé ruky a pospíchal na jednu v té době volnou. Měla jsem o něj strach a jak se později ukázalo zcela oprávněný. Sedl na sedačku houpačky a začal se houpat. Vedle něj na druhé sedačce seděla malá holčička. Byla zde sama. Dala jsem se do houpání, střídavě její a bráškovy houpačky. Protože jsem stála za houpačkama neviděla jsem jak děti sedí. Najednou houpačka vystřelila nahoru a dostala jsem šílenou ránu do nosu.
V očích se mi zajiskřilo a začala mě kapat červená. Nemohla jsem pochopit co se stalo, pustila jsem houpačky a ty se samy zvolna dohoupaly. Na jedné seděla holčička, druhá byla prázdná. Fiškus brácha se nečekaně svezl na zem a utíkal ke skluzavce. V tom okamžiku odlehčená sedačka dostala větší razanci a výsledek už znáte. Na bílém sněhu se zvětšovala rudá skvrna, já stála a brečela. Holčička se někam, vytratila a bráška, ten spokojeně jezdil po skluzavce, a vůbec si nevšiml, že se mi něco stalo. Když jsem na něj zavolala , že jdeme domů, zprvu odmítal, když ale viděl mou krví zmazanou tvář nerad přišel. Ptal se co se mi stalo a já neměla nic lepšího na práci, než mu říci, že mě to udělal onen pes. V tu chvíli byl u mě a držel se křečovitě mé ruky. Byl vystrašený tak, že kdybychom potkali nějakého psíka, kterých tehdy volně pobíhalo po venku dost, troufám si říci, bych jej asi musela odnést. Doma bylo veselo. Maminka začala bědovat, tatínek brblal, já se raději ztratila a bráškovi to bylo jedno.
Zůstala mě vzpomínka a trošku křivý nos.
 


Komentáře

1 Hablina | Web | 7. ledna 2008 v 8:42 | Reagovat

Máme na zahradě velkou kovovou houpačku a kamarádka má velmi neukázněné děti.To bylo řevu, když její neposlušné tehdáž asi tříleté pachole pod houpačku vběhlo a sraženo odletělo dobře dva metry, ...kamarádka se urazila, nemohla pochopit, že si má děcko hlídat. Navíc jsem ji varovala předem.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama