Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Kohout za krkem

31. ledna 2008 v 10:59 | ja |  Moje psaní
Mám pro strach uděláno! Nikdy jsem nebyla žádný strašpytel. Jako děvče jsem klidně seběhla večer, potmě z Hostýna domů, spávala jsem sama doma i ve stánku na Hostýně. Jsou však věci, které i mě dokázaly ne-li vystrašit, tedy alespoň vyvést z míry. Několik let jsem pracovala jako geriatrická sestra, mající na starosti stařenky a staříky od Rajnochovic až po Bystřici. Každý den ráno jsem vyrážela s brašnou převazového materiálů, léků, nezbytným tonometrem a fonendoskopem za svými staroušky, kteří už na mě čekali. Mobilní telefony ještě nebyly a tak jsem byla na všechno sama. Na vesnicích v dopoledních hodinách, najdete většinou jen ty starší lidi, maminy na mateřské a pár nepracujících chlapů. Všichni ještě spí, když dojede první autobus, tak býval problém dostat se do domu. Někde jsem měla klíč na smluveném místě, např. v pootevřeném okně, na dveřní zárubni, u kočky v košíku. To bývalo dobré, tam se člověk lehce dostal. Horší bylo dostat se k bábince nebo dědovi, jehož zahrádku hlídal hafan, jeden nebo dva. Tam jsem musela trénovat hod kamínkem do okna a čekat až mi někdo příjde otevřít. I stávalo se, že děda neslyšel, pak jsem musela sebrat odvahu a jít do neznámé zahrady a najít někoho, kdo je doma. Jednou se mi to nevyplatilo, zahrada byla plná vysoké trávy a vzadu u plotu pobekávaly ovečky. Najednou se proti mě objevil velký statný beran a pomalu se chystal k útoku. Jen tak, tak jsem stačila vběhnout do verandy, kudy se dalo vejít do domu. Jinak nevím, možná, že bych tam čekala ještě dneska. Beránek se uvelebil naproti dveří a čekal. Dobrý hlídač! Jindy zase dům na samotě hlídalo hejno hus. Jak z dálky viděly někoho přicházet, natáhly své dlouhé krky a se sykotem se mu daly naproti. Tady pomohl proutek, který jsem si s sebou nesla. Jednu takovou návštěvu odnesly moje zánovní kalhoty, které nevydržely skok přes příkop a v těch nejchoulostivějších místech se poroučely. Babička pak musela nachystat šicí stroj a já v pracovní době zašívala kalhoty. Jedna návštěva dopadla rovněž dobře, jenom díky pošťákovi, který mě zachránil. Stála jsem u dveří domku, v němž bydlela chromá paní. Bývala sama doma, tak jsem věděla, kde najdu klíč a jak se dostat dovnitř. Všude byl klid, po dvorečku se procházel krásný kohout a několik slípeček. Najednou , ani nevím jak, jsem měla kohouta za krkem a začal mě klovat do hlavy. Na můj křik zareagoval pošťák, který byl u sousedů, vběhl do zahrádky a milého kohouta shodil dolů a ještě přetáhl deštníkem. Nebýt jeho, asi bych sama skončila na ošetření v nemocnici.Hlídací psi jsou kapitola sama pro sebe. Nevěřili by jste, že malí psíci jsou daleko větší překážka, než velký hafan. Ti velcí se s vámi velmi rychle zkamarádí a když jim nic neděláte nechají vás v klidu projít tam i zpět. Ne tak, malý maltézák jedné paní učitelky. Při mém příchodu, jej museli vzít do náruče, pustit mě dovnitř a pak v klidu jej dali na zem. Tam si mě očuchal a víc jsem ho nezajímala. Až při mém odchodu, to museli milého pejska opět vzít na ruce, já se v klidu obula a až jsem byla za brankou, teprve pustili milého pejska na zem. Křičel pak za mnou ještě hodně dlouhou dobu. Tak si myslím, že zloděje by asi čekalo nemilé překvapení, až by mu pejsek visel na nohavici a přitom dělal pěkný rambajz. Je zajímavé jaké mají lidé hlídače a hlídací mechanizmy. Jeden zírá, co všechno si lidé nevymyslí. V jednom domě, kam jsem naštěstí nemusela, měl majitel domu udělaný celý systém zvonků a různých klaksonů, které mu oznamovaly vetřelce. Byl trošku podivín a tak se také podivně choval. Někde měli hned u dveří v chodbě klec s andulkami, které rovněž na cizí osobu reagovaly nehorázným povykem.
 


Komentáře

1 Mirka | Web | 31. ledna 2008 v 16:45 | Reagovat

..jé, z toho kohouta bych měla trauma k drůbeži na hoodně dlouho:(.. tak nějak teď po Tvém článku myslím na život na vesnici..má své kouzlo..

2 Katy a Barbucha | E-mail | Web | 1. února 2008 v 8:05 | Reagovat

Ahoj. Tedy to jsou zážitky, beran jako hlídač,to mi nenapadlo :O). Kouhout mě jednou napadl a odnesla jsem to mnoha modřinami a vytrhnanými chuchvalci vlasů. Hezky napsané.

3 Karel | 1. února 2008 v 9:08 | Reagovat

Kohoutovi je nejlépe vyhrožovat hrncem. Povědět mu, že se bude muset dlouho vařit, protože je velký a statný. Malý pes často zdrhne, když se zadupe. Když jsem byl na veterinární praxi, vyjel proti nám jednou v jisté usedlosti velký, ale opravdu velký pes. Doktor ukázal, jak se to dělá. Nohou obutou do gumáku ho nakopl přesně do čumáku. A byl pokoj. Jenomže se musíš do toho čumáku trefit a mít pořádnou botu.

4 kajka | Web | 1. února 2008 v 17:41 | Reagovat

Je pekne napsany clanek...ziju na vesnici, takze veskera zvirata mi nedelala problem az na jiz zminovaneho kohouta z toho mam respekt jiz od malicka kdyz jsem bezela za kockou asi v 6 letech a nevedela o nem rozbehl se za mnou a pekne me klovl do zadecku...nastesti pribehl tatka takze se mi nic jineho nestalo..ale i toto malo mi stacilo...jinak sme chovali kozy prasata ruznou drubez a niceho jsem se nebala se psy se taky rychle skamaradim.Ale dalsi zvire se kterym mam problem je kravstvo je prece jen velke a tak prinasi respekt...ale vetsinou mi rikali ze musim strach prekonat a tak se o to snazim...Ale kohouty bych nejradsi postrilela...

5 jitula | Web | 3. února 2008 v 22:33 | Reagovat

ahoj, díky za návštěvu, krásně píšeš, budu chodit koukat a číst, jen pokračuj

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama