
Letošní zima moc příležitosti lyžařům nedává. Ti dobří mohou odjet do Alp či Tater, ti slabší do Beskyd. Jako děti jsme měli zimní sporty rádi. Lyžovat jsme chodívali za humna, kousek od chalupy. Byl tam kopec délky asi 300m a svah délky asi 3Om (mám špatný odhad, vim to. Možná byl kratší!) Lyžovali jsme na težkých dřevěných lyžích, které byly dle tehdejšího zvyku delší než dnes. Musely dosahovat ke špičce vzpažené ruky. Jezdili jsme jako o závod. S dlouhými lyžemi se všechny lyžařské prvky provádějí špatně, nejhorší je provést obrat, to se vám lyže zdají teprve dlouhé, při chůzi do kopce jsme používali tzv stromečku, při sjíždění dolů jsme většinou jeli šusem, nebo plužením. Kristiánku uměli jenom starší kluci. Ostatně děvčat na lyžích bylo málo. Při jízdě
z kopce jsme si cestu uvolňovali voláním - pozor jedu, nebo z cesty. S námi totiž na kopci byly děti se sáňkami i pobíhající psi. Nejčastěji moje jízda končila dobře, ale někdy se stalo, že v pevné botě uvázané nohy se nedaly zvládnout a odnesl to kotník. Výrony byly nejčastějším úrazem. Horší než výron, bylo, když jsem si několikrát přišlápla špičku lyže a ona se ulomilo. To jsem šla pak domů s pláčem. Ale nic nebylo ztraceno, dědeček mi sklížené zlomky oplechoval a já mohla opě řádit.
V pozdější době jsem už tolik nelyžovala, se střední školou jsme byli na pravidelném týdenním lyžařském výcviku v Krkonoších, ale to už je na jiné vyprávění.
Vida, takové lyže, ale značně zaprášené, se mi válejí někde na půdě.Už se těším, až si půjčím běžky od tchýně a vyrazím do těch Beskyd. Zatím si léčím bolavý krk a na sníh se dívám jen z okna.