15. ledna 2008 v 18:12 | ja
|
Tak, venku je to tak akorát na chřipku. Když máte víc jak jedno dítě, je jsté, že se v nemoci vystřídají. Ne jinak to bylo u nás. V roce 1961 jsme ještě neměli ústřední topení a tak pro naši maminku bylo obtížné, při nemoci udržet v pokoji s marody teplo. Musela vždycky ráno nanosit nahoru kbelíky s uhlím, dřevem a třískami na podpal. Zatopit než vstaneme a pak při vší práci ještě celý den udržovat oheň. Jak se mám proti ní dobře. Jednou, když jsme s bráchou měli nějakou chřipku a marodili spolu už asi týden, se stalo, že jsme se osypali. Dostali jsme zarděnky. Tatínek, který byl v té době vedoucím samoobsluhy hned naproti dětského střediska, domluvil s se sestrou naši kontrolu a my jsme se sami vypravili k lékařce. Mladší brácha měl tehdy 3 roky a tak s ním maminka měla práce až nad hlavu. Vždycky, když odešla pro otop do sklepa, zůstával sám v bytě v patře. Hrál si a tak si maminka myslela, že je v pohodě. Až onoho dne ho napadlo, vyzkoušet tu krásnou věc ve dveřích, dozický klíč. Chvíli si ho prohlížel a pak se stalo, co jistě tušíte. Klíč se otočil a zámek cvakl. Tak co teď, maminka ztuhla a snažila se přimět bráchu aby klíčem otočil nazpět. Marně. Všechna okna byla zavřená, jen nahoře bylo pootevřeno okýnko na WC. Rozbít prosklenou část dveří se maminka bála, měla strach, aby sklo nezranilo brášku. Dědeček, který byl naštěstí doma, ihned zašel za tatínkem do práce, ten vzal kolo a přijel domů. Když jsme se vrátili my dva s bráškou, stál u domu desetimetrový žebřík, na něm nahoře byl tatínek a otevřeným okýnkem radil malému bráškovi, co má udělat. "Jiříčku, máš na sobě tepláčky s kapsičkou?", "Mám!"," Vezmi klíček a dej ho do kapsičky!"," Už jsi ho tam dal?", "Ano!" , "Teď pojď za mnou do záchodu a klíček dej do čepice, kterou držím! Vidíš tu čepici?", "Jo!" ,"Tak tam ten klíček dej, ano!" Podařilo se otec vytáhl ruku i s čepicí ven a pomalu slezl. Všichni jsme si oddechli, brácha řval jako tygr, bál se nářezu. My dva jsme se už těšili do teplé postýlky, a maminka byla spokojená, že se nikomu nice nestalo. Od té doby již bráška klíč jako hračku nepoužíval.
Vzpomínkové psaní mám moc ráda, krásné počtení, i když chápu , jak muselo být hlavně mamince. Klíče, to jsou potvory:)