close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Leden 2008

První láska

13. ledna 2008 v 10:04 | ja |  Moje psaní
První láska! Jak krásně to zní a jak byla krásná. Byla jsem ještě úplně malé dítě, když jsem se opravdicky zamilovala. Byla to láska na první pohled a nikdo by mi ji nedokázal rozmluvit. U mojí babičky byl totiž v jednom z mnoha starých kalendářů nádherný obrázek. Na něm byl zpodobněn Sv. Šebestián trpící bolestí, které mu způsobovalo několik šípů v těle. Byl to mladíček s kudrnatými, blond vlasy. Jeho tvář byla nádherná ! Nevím kdo obrázek maloval, ani jsem po tom nepátrala, v té době jsem ani nevěděla kdo to byl. Jenom ta tvář, modré oči a světlé vlasy mi natrvalo utkvěly v paměti. Tak nějak, jsem si pro dlouhé roky vysnila svého prince, svůj ideál. Hledala jsem ho na základní i střední škole, nebyl k nalezení. Stále jsem doufala, že ho někde poznám, či potkám. Nic! Ideály se těžko hledají. Pak se objevil! Měl kudrnaté vlasy, ale černé, oči hnědé a tvář, no takovou obyčejnou. Není ideální, ale letos s ním budu již 35 let! Pak se spolehněte na první lásky!
  • 288 n.l.

  • Byl pohřben sv. Šebestián, který se narodil někdy ve třetím století n.l. ‑ neznáme datum ani rok. Je svatým patronem lukostřelců, protože byl mučen tak, že do jeho těla byly vstřelovány šípy. Je také patronem vojáků. Byl důvěrníkem a oblíbencem císaře Diokleciána, který jej jako křesťana zavrhl.

Jak si užívat siesty

11. ledna 2008 v 18:52 | ja |  Moje psaní
Ještě se zelená, mluvím o stromečku. V tuto dobu, kdy již všichni odstrojují stromky, já si totiž teprve užívám jejich světýlka a třpyt. Rozsvítím stromeček, vezmu knihu, zapnu televizi a do ruky nesmím zapomenout hrnek čaje. Zrovna dneska jsem se uvelebila do křesla, zapla si do sluchátek Enyu a celý svět se mi smrskl jenom do světýlek stromečku a tónů hudby. Byla jsem absolutně uvolněná, a vzdálená obyčejného světa . Najednou se mnou někdo zatřásl, a stáhl mi z uší sluchátka. "Neslyšíš, někdo zvoní, běž tam !" Naštvaně jsem sešla dolů, byli tam tři králové z místní Charity. Byli pěkní, jenom ten černý, byl spíše umazaný a pokrčený než černý. Zazpívali a napsali ona magická písmena, o nichž jsem si doposud myslela, že znamenají zkratku jejich jmen. Teď vím, že je to latinsky něco jako Dej Bůh štěstí tomu domu. Když jsem se vrátila nahoru, siesty si užívala Elis hovící si na polovičkově klíně, v koutě u stromečku. Beze slova jsem šla něco rozumného dělat, v tomto případě žehlit. Ach jo!!

Abeceda na čele

9. ledna 2008 v 10:53 | ja |  Moje psaní
Sluníčko ukrajuje část dne a svítí si vesele. Cestou z noční se mi zdálo jakoby jaro... Ale byl to pouhý sen. Mrzne až praští . Na chodnících tu a tam zmrazky, pod nohama to parádně klouže. Stromy jsou jakoby pocukrované s bílkovou polevou a na bílých polích postává lesní zvěř, svými kopýtky rozhrabujíc sníh. Občas přeletí ptáček a za ním s pískoten dravec. Právě teď sedím a zamyšleně pozoruju svět za oknem. Přečetla jsem dva nebo tři příspěvky na oblíbených stránkách a v tom se to stalo... Unavená a nevyspaná jsem usnula u klávesnice a jak mi hlava klesala níž a níž, najednou neměla kam. Zůstala mi nehybně ležet na klávesnici a dokonce se mi na čele otiskla některá písmenka. No, to je teda věc. Jak si tak hovím na klávesnici a spím, Elis viděla, že se něco děje. Přišla si za mnou a začala do mě strkat čumáčkem, tak dlouho až mě probudila. Koukala na mě zvědavýma očima, jakoby se ptala " Prosím, tě, co děláš, běž si lehnout!" Tak teda ji poslechnu a lehnout si jdu. Nevím, jestli je v tom i jarní únava, ale jsem dneska úplně na dně. Tak ještě dokončit řádku a jde se do pelíšku. Vlastně ne, ještě musím Elince dát nějaký mlsek, za to, že mě nenechala srůst s písmenky. To by byl první případ na světě, kdy člověk a jeho pomocník splynuli v jeden celek.

Hurá na kopec!

8. ledna 2008 v 14:43 | ja |  Něco z rodinné kroniky

Letošní zima moc příležitosti lyžařům nedává. Ti dobří mohou odjet do Alp či Tater, ti slabší do Beskyd. Jako děti jsme měli zimní sporty rádi. Lyžovat jsme chodívali za humna, kousek od chalupy. Byl tam kopec délky asi 300m a svah délky asi 3Om (mám špatný odhad, vim to. Možná byl kratší!) Lyžovali jsme na težkých dřevěných lyžích, které byly dle tehdejšího zvyku delší než dnes. Musely dosahovat ke špičce vzpažené ruky. Jezdili jsme jako o závod. S dlouhými lyžemi se všechny lyžařské prvky provádějí špatně, nejhorší je provést obrat, to se vám lyže zdají teprve dlouhé, při chůzi do kopce jsme používali tzv stromečku, při sjíždění dolů jsme většinou jeli šusem, nebo plužením. Kristiánku uměli jenom starší kluci. Ostatně děvčat na lyžích bylo málo. Při jízdě
z kopce jsme si cestu uvolňovali voláním - pozor jedu, nebo z cesty. S námi totiž na kopci byly děti se sáňkami i pobíhající psi. Nejčastěji moje jízda končila dobře, ale někdy se stalo, že v pevné botě uvázané nohy se nedaly zvládnout a odnesl to kotník. Výrony byly nejčastějším úrazem. Horší než výron, bylo, když jsem si několikrát přišlápla špičku lyže a ona se ulomilo. To jsem šla pak domů s pláčem. Ale nic nebylo ztraceno, dědeček mi sklížené zlomky oplechoval a já mohla opě řádit.
V pozdější době jsem už tolik nelyžovala, se střední školou jsme byli na pravidelném týdenním lyžařském výcviku v Krkonoších, ale to už je na jiné vyprávění.


Nos jako paklíč

6. ledna 2008 v 13:38 | ja |  Něco z rodinné kroniky
Tak dneska konečně začalo sněžit, je to spíše "sněhodéšť". Příroda je uplakaná, šedivá. Sníh pod nohama taje, mokrý padá za límec a děti běhající po venku mají červené nosy, rukavice celé mokré a v botech kluzko. Ale nic z toho jim nevadí. V našem parčíku, který je kousek od domu, kde bydlím, je dětský koutek s prolézačkami, skluzavkami aj. dětmi oblíbenými atrakcemi. Dnes dopoledne jich tam bylo jenom pár, ale zato křiku bylo až nad hlavu. Pejska zábly nohy, tak jsme byli brzy doma.
Při pohledu na hrající si a dovádějící děti, jsem si vzpoměla na mé zážitky , z jednoho takového koutku v době kdy jsem byla malá. Bylo to asi v neděli, kdy jsem se s mladším bráškou vypravila na houpačky. Všude bylo bílo a klid. Ve sněhu jenom pár stop lesní zvěře, pejsků a několik stop dětských. Bráška měl asi 5 let, já o šest více. Naši nás pustili spolu jenom proto, že to bylo kousek od domu. Šli jsme pomalu držíce se za ruky, když se náhle proti nám objevil velký pes. Stál tam sám, bez doprovodu. Jak jsem už několikrát psala, v té době jsem se psů velice bála. Proto jsem brášku chytila za ruku a vedla ho jinou cestičkou . Když jsme přišli na palouček s houpačkami, pustil se brácha mé ruky a pospíchal na jednu v té době volnou. Měla jsem o něj strach a jak se později ukázalo zcela oprávněný. Sedl na sedačku houpačky a začal se houpat. Vedle něj na druhé sedačce seděla malá holčička. Byla zde sama. Dala jsem se do houpání, střídavě její a bráškovy houpačky. Protože jsem stála za houpačkama neviděla jsem jak děti sedí. Najednou houpačka vystřelila nahoru a dostala jsem šílenou ránu do nosu.
V očích se mi zajiskřilo a začala mě kapat červená. Nemohla jsem pochopit co se stalo, pustila jsem houpačky a ty se samy zvolna dohoupaly. Na jedné seděla holčička, druhá byla prázdná. Fiškus brácha se nečekaně svezl na zem a utíkal ke skluzavce. V tom okamžiku odlehčená sedačka dostala větší razanci a výsledek už znáte. Na bílém sněhu se zvětšovala rudá skvrna, já stála a brečela. Holčička se někam, vytratila a bráška, ten spokojeně jezdil po skluzavce, a vůbec si nevšiml, že se mi něco stalo. Když jsem na něj zavolala , že jdeme domů, zprvu odmítal, když ale viděl mou krví zmazanou tvář nerad přišel. Ptal se co se mi stalo a já neměla nic lepšího na práci, než mu říci, že mě to udělal onen pes. V tu chvíli byl u mě a držel se křečovitě mé ruky. Byl vystrašený tak, že kdybychom potkali nějakého psíka, kterých tehdy volně pobíhalo po venku dost, troufám si říci, bych jej asi musela odnést. Doma bylo veselo. Maminka začala bědovat, tatínek brblal, já se raději ztratila a bráškovi to bylo jedno.
Zůstala mě vzpomínka a trošku křivý nos.

Něco k zamyšlení

5. ledna 2008 v 23:47 Co se mi líbí
M I K R O P O V Í D K A
Bylo jich pět a ona jen jedna.
Láhev piva.
Všem bylo jasné, že vypít ji může jen jeden.
Zvítězil. Byl dokonce šťasten, že právě ON zvítězil.
Pil a čím více pil, tím větší měl žízeň.
A najednou zjistil, že láhev je prázdná.
Hodil ji do kopřiv. A ONA tam teď leží a čeká, až ji někdo zvedne.
Možná, že už ani nechce, aby ji někdo zvedl.

Můj koutek

5. ledna 2008 v 23:33 | ja |  Moje psaní
Můj pracovní koutek
Tak takto dneska vypadá můj koutek, kde trávívám většinu volného času. Bojujeme o něj s mou drahou polovičkou, ale musím přiznat,že se mi docela daří. Hlavně ve večerních hodinách, kdy mého muže přepadá spánek. Vždycky když usedám k PC, lituji toho, že tato technika nebyla k dispozici, když jsem chodila do školy. Např. v takové češtině, to by bylo dílo. Naše profesorka z nás chtěla mít velmi sečtělé a inteligentní lidi. Zrovna nedávno jsem našla svůj Čtenářský deník. Je až k nevíře kolik jsem stihla přečíst knih, a ještě se učit jiné předměty. To jenom dneska mám problémy a nestíhám, denní tisk nakupuji jen sporadicky, nahrazuje jej denní informace na servru Seznam, někdy televizní noviny, pokud u nich neusnu, a občasná návštěva knihovny a přečtení knihy. Do kina se dostanu tak 2x ročně, díky směnnému programu. Takže nejvíce informací čerpám na netu. Bývaly časy, kdy jsem ještě pravidelně navštěvovala náš babinec, v bývalém zaměstnání, to už ale opravdu nestíhám. Věřím tomu, že jste na tom podobně a že můžeme ještě dokázat, že do starého železa nepatříme.
Jo, abych nezapoměla, chtěla bych všem návštěvníkům mých stránek poděkovat za přízeň, kterou věnují mému psaní. Díky !!

President nebo král ?

5. ledna 2008 v 11:47 | ja |  Moje psaní
Právě jsem zaslechla v rozhlase nějakou anketu zaměřenou k blížícím se presidentským volbám.
Mimo jiné tam padla i otázka, zda by pro naší zemi byla lepší monarchie v čele s králem nebo demokracie s presidentem. Je až s podivem poslouchat kolik lidí neváhá se do této debaty zapojit. Každý má samozřejmě právo vyjádřit svůj názor, ale některé mi připadají mírně řečeno trochu přitažené za vlasy. Nemám nic proti zaběhnuté monarchii, ale dát do čela nějakou osobu, ať už se jedná o kohokoliv, prohlásit jej králem a vytvořit království, mi připadá jako čiré bláznovství.
Jako pohádka o chudém chasníkovi, který se stal králem jenom proto, že si vzal za ženu princeznu. Vládl spokojenému lidu až do smrti, nic jej nepřekvapilo, všechno zvládl levou zadní. Cítíte také tu naprostou absurditu? Stejné mi to připadá s člověkem, který je sice Čechem, ale žije skoro celý život v jiné zemi. Nic proti němu nemám, ale jistě problémy našich lidí mu nejsou tak blízké, jako někomu od nás. Dneska hýbe našim národem tato otázka. Jak se na to díváte vy?

Co dokáže popularita

4. ledna 2008 v 12:51 | ja |  Moje psaní

Tak jsem jenom čekala, jak dlouho to bude trvat! Dočkala jsem se velmi brzo! Onen zachránce malého chlapečka, jemuž se tolik lidí snažilo podat pomocnou ruku, kolem něhož se to poslední dobou hemžilo novináři, kteří se předháněli, kdo jej dříve najde, nakonec z azylového domu utekl oknem. Při pádu se zranil a skončil v nemocnici, kde při ošetření napadl oš. lékaře. Tušila jsem to, že to dlouho nevydrží. Ono je velmi snadné dostat se na dno lidské společnosti, ale velmi špatně se dostává nahoru. Na to je potřeba silné povahy a ještě silnější vůle. Onen človíček už od pohledu nevypadal na siláka těla ani duše. Jsem zvědavá na jeho další osud, pokud se to včas dozvíme. Malý Čtvrtek už měl být také raději v nějaké dobré rodině, aby od nejmenšího věku cítil lásku a něhu. Určitě mu bude u cizích lidí lépe, než aby dopadl jako malý Honzík! Ať přemýšlím jak přemýšlím, nemůžu pochopit jeho "matku", píšu v úvozovkách matku, protože, to snad není ani člověk. Ani ta zaběhnutá fenka, kterou někdo nechá na pospas venku, nezabije svá mláďata, když je v úzkých a brání je do poslední kapky své krve. Jsou to teda věci, které plní noviny na počátku roku.

Jak se mají školáci?

2. ledna 2008 v 20:12 | ja |  Moje psaní
Děti si ještě dnes vesměs užívaly volna. Měly volno. Při té příležitosti jsem si vzpoměla na své dětství a docházku do školy. Zastihla mě doba šestidenního pracovního týdne. Rodiče i my děti jsme chodívaly do škoy pravidelně i v sobotu. Víkend byl krátký a všichni si ho vychutnávali beze zbytku. V první polovině 60 tých let se začalo s tzv. střídavými volnými sobotami. Bylo to příjemné a všichni se těšili na týden, kdy bude delší víkend. K těmto volným sobotám, byly někdy v zimních měsících vyhlášeny uhelné prázdniny. Pokud si pamatuji, u nás na škole bývaly většinou několik dnů před vánocemi a pár dnů po vánocích. Jenom dvakrát a to asi v roce 1962 nebo 1963 jsme měli zimní prázdniny skoro 14 dnů. Byly vyjímečné, napadlo skoro metr sněhu a od našeho domu, který byl vzdálen od školy asi 200 metrů, byl na silnici doslova proházen tunel. My menší děti jsme tak přes okraj neviděly. V dobách, kdy ve škole docházelo topivo, chodili jsme do kina a na různé kulturní akce, do společenského domu, který vytápělo město. Tak jsme například byli na pohádce Princezna se zlatou hvězdou, Kouzelná pudřenka aj. Koncem let šedesátých, nastal čas kdy i ty pracovní soboty zůstaly minulostí. Když chodili do školy moji chlapci, měli všechny víkendy volné, k tomu jarní a letní príázdniny a pár státních svátků, velikonoce a vánoce. Zajímalo by mě kolik těch volných dnů dnešní děti mají. Každý ředitel školy, má právo vyhlásit určitý počet tzv. ředitelských volných dnů. Státních svátků také přibylo, takže dnešní školáci jsou více doma než dříve!?! Nabízí se myšlenka, zda i učitelé a učitelky mají toho volna více než ti dříve narození. Jak se vám to jeví?