Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Leden 2008

Kohout za krkem

31. ledna 2008 v 10:59 | ja |  Moje psaní
Mám pro strach uděláno! Nikdy jsem nebyla žádný strašpytel. Jako děvče jsem klidně seběhla večer, potmě z Hostýna domů, spávala jsem sama doma i ve stánku na Hostýně. Jsou však věci, které i mě dokázaly ne-li vystrašit, tedy alespoň vyvést z míry. Několik let jsem pracovala jako geriatrická sestra, mající na starosti stařenky a staříky od Rajnochovic až po Bystřici. Každý den ráno jsem vyrážela s brašnou převazového materiálů, léků, nezbytným tonometrem a fonendoskopem za svými staroušky, kteří už na mě čekali. Mobilní telefony ještě nebyly a tak jsem byla na všechno sama. Na vesnicích v dopoledních hodinách, najdete většinou jen ty starší lidi, maminy na mateřské a pár nepracujících chlapů. Všichni ještě spí, když dojede první autobus, tak býval problém dostat se do domu. Někde jsem měla klíč na smluveném místě, např. v pootevřeném okně, na dveřní zárubni, u kočky v košíku. To bývalo dobré, tam se člověk lehce dostal. Horší bylo dostat se k bábince nebo dědovi, jehož zahrádku hlídal hafan, jeden nebo dva. Tam jsem musela trénovat hod kamínkem do okna a čekat až mi někdo příjde otevřít. I stávalo se, že děda neslyšel, pak jsem musela sebrat odvahu a jít do neznámé zahrady a najít někoho, kdo je doma. Jednou se mi to nevyplatilo, zahrada byla plná vysoké trávy a vzadu u plotu pobekávaly ovečky. Najednou se proti mě objevil velký statný beran a pomalu se chystal k útoku. Jen tak, tak jsem stačila vběhnout do verandy, kudy se dalo vejít do domu. Jinak nevím, možná, že bych tam čekala ještě dneska. Beránek se uvelebil naproti dveří a čekal. Dobrý hlídač! Jindy zase dům na samotě hlídalo hejno hus. Jak z dálky viděly někoho přicházet, natáhly své dlouhé krky a se sykotem se mu daly naproti. Tady pomohl proutek, který jsem si s sebou nesla. Jednu takovou návštěvu odnesly moje zánovní kalhoty, které nevydržely skok přes příkop a v těch nejchoulostivějších místech se poroučely. Babička pak musela nachystat šicí stroj a já v pracovní době zašívala kalhoty. Jedna návštěva dopadla rovněž dobře, jenom díky pošťákovi, který mě zachránil. Stála jsem u dveří domku, v němž bydlela chromá paní. Bývala sama doma, tak jsem věděla, kde najdu klíč a jak se dostat dovnitř. Všude byl klid, po dvorečku se procházel krásný kohout a několik slípeček. Najednou , ani nevím jak, jsem měla kohouta za krkem a začal mě klovat do hlavy. Na můj křik zareagoval pošťák, který byl u sousedů, vběhl do zahrádky a milého kohouta shodil dolů a ještě přetáhl deštníkem. Nebýt jeho, asi bych sama skončila na ošetření v nemocnici.Hlídací psi jsou kapitola sama pro sebe. Nevěřili by jste, že malí psíci jsou daleko větší překážka, než velký hafan. Ti velcí se s vámi velmi rychle zkamarádí a když jim nic neděláte nechají vás v klidu projít tam i zpět. Ne tak, malý maltézák jedné paní učitelky. Při mém příchodu, jej museli vzít do náruče, pustit mě dovnitř a pak v klidu jej dali na zem. Tam si mě očuchal a víc jsem ho nezajímala. Až při mém odchodu, to museli milého pejska opět vzít na ruce, já se v klidu obula a až jsem byla za brankou, teprve pustili milého pejska na zem. Křičel pak za mnou ještě hodně dlouhou dobu. Tak si myslím, že zloděje by asi čekalo nemilé překvapení, až by mu pejsek visel na nohavici a přitom dělal pěkný rambajz. Je zajímavé jaké mají lidé hlídače a hlídací mechanizmy. Jeden zírá, co všechno si lidé nevymyslí. V jednom domě, kam jsem naštěstí nemusela, měl majitel domu udělaný celý systém zvonků a různých klaksonů, které mu oznamovaly vetřelce. Byl trošku podivín a tak se také podivně choval. Někde měli hned u dveří v chodbě klec s andulkami, které rovněž na cizí osobu reagovaly nehorázným povykem.

Ikonka

30. ledna 2008 v 23:02 Moje pokusy
Ikonka je na Moje pokusy - 14.10.2007

Kytky

30. ledna 2008 v 22:23 | ja |  Fotografie
Jak jsou ty kytky krásné, ať je fotíte z blízka, či z větší dálky.

Večerní procházka

29. ledna 2008 v 23:03 | ja |  Co se mi líbí
Bystřické náměstí a zámek dnes ve 20 hodin

Soutěž

29. ledna 2008 v 22:11 | ja |  Co se mi líbí
"Soutěžím o legrační fotografii mého mazlíčka a vtipný komentář. Pokud se domníváte, že moje foto a komentář předčí ty ostatní, dejte mu svůj hlas na tuto adresu:
http://yorga.blog.cz/0802/ktery-obrazek-a-komentar-je-nejvtipnejsi#komentar
"Ještě se naučím žonglovat a jsem mistr světa"

Netopýr

29. ledna 2008 v 12:50 | ja |  Moje psaní
Znáte netopýry? Vždycky jsem jsem si myslela, že je můžu vidět jenom v létě. Při krásné letní noci a zvláště z večera, jsme je jako děti vídávali odlétat ze svých skrýší na lov. Většinou přes den visí zavěšeni na starých půdách, pod stříškama zvoniček, v dutinách stromů. Ale představte si , že jsem na jednoho narazila dneska. Uklízela jsem zahradu po Eliščině hygieně a najednou kolem mě,nízko nad zemí ,něco přefrnklo. Myslela jsem, že to byl ptáček, ale když jsem zvedla hlavu uviděla jsem jej jak visí na větvičce stromu. Šla jsem blíž a opravdu byl tam. Docela malý, s pořádnými drápky . Šla jsem jak nejrychleji jsem mohla, abych ho vyfotila, ale bohužel, když jsem se vrátila na zahradu, byl pryč. Škoda, mohla jsem mít parádní fotečku, asi nechtěl popularitu a rychle se někam schoval. Můžu jenom doufat, že ho nechytí, žádná toulavá kočka, kterých jsou naše zahrady díky malé zimě plné. Tak se na ně podívejte.

Není všechno zlato co se třpytí

28. ledna 2008 v 23:56 | ja |  Moje psaní
Máte rádi šperky. Já ano, zdobila sem se od malého děvčátka. Navlékala jsem si korálky dřevěné i ze skla . Milovala jsem všechny přírodníny, jako např jeřabiny, šípky dřínky a pod. Z pampelišek jsem si pletla věnečky, do vlasů jsem si zaplétala drobné chudobky, na podzim jsem zdobívala nejen sebe, ale i stromečky v zahradě navlečenými řetězy z barevného listí. Svůj první prstýnek si pamatuji velmi dobře, byl na něm kominíček pro štěstí a naši mi ho koupili někde v Praze při našem letním výletu. Ráda jsem pokoušela štěstenu při koupi krabičky, tzv."kočky v měchu", tam bývaly hezké věci pro malé slečny za pouhou 1 korunu. Později jsem měla soupravičku prstýnku a náušniček s modrými poměnkami. Kam se poděly nevím. Když jsem začala chodit do školy dostala jsem pod stromeček zlatý řetízek s rubínovým srdíčkem. Mám ho dodnes, ale řetízek je krátký, tak zůstává ležet v kazetě.Za maturitu jsem dostala prstýnem s akvamarínem, který ještě někdy nosím, je hezký, svítivý. Další šperky byly zásnubní a snubní prstýnky od polovičky, a ve svatební den mi manželova maminka připjala na ruku vzácný starý náramek, po své matce. Je to krásný starožitný šperk, mající už hodně přes sto let. Moje šperky si ráda prohlížím, zvláště večer, když už všichni spí. Mám je ráda je v nich spousta vzpomínek a krásných chvilek. Moje práce mi nedovoluje nosit prstýnky a náramky a tak se jimi občas musím pokochat . Mám i několikery korálky na krk, asi dvoje naušničky po matce a tatínkovy staré hodinky. V kazetě se také třpytí několk zlatých mincí a zlaté zlomky po babičce. Nemám nic proti zlatu, mám ho také ráda, ale moje zlato nejcennější jsou moje dvě děti. Žádný šperk je nenahradí.

Upozornění pro přátele

27. ledna 2008 v 21:10 Moje psaní
Tuzemští mobilní operátoři varují klienty, aby nevolali na podezřelé číslo +88213213039, pokud z něj budou mít promeškaný hovor. Zavoláním na něj mohou přijít o mnoho peněz. Podezřelé číslo se objevilo v Itálii a také v ČR. Minuta volání může přijít až na 100 korun.

Zas mám o iluzi méně.

27. ledna 2008 v 18:21 | použito námětu ze stránek Seznamu |  Něco dobrého na zub
Tak jsem zase přišla o jednu iluzi. Není to tak dávno, co se v novinách psalo o tom, jak je zdravá čokoláda a kakao. Podporují vznik obranných látek, jsou důležité v boji proti rakovině a infarktu. Srdce každého mlsala zaplesalo a hned jsme se vrhli v obchodech do regálů a nakupovali čokoládičky a čokolády všech možných a nemožných značek. Pročetla jsem několik článků o výrobě čokolády, o tom jak se vybírají ty nejvzhlednější kakaové boby. Barva kvalitního kakaa se pohybuje ve všech odstínech hnědi, někdy až s nádechem do červena. Jeho vůně je velmi silná, matné a slabé aroma signalizuje, že bylo dlouho a navíc také špatně skladováno. Výrazná musí být rovněž typicky nahořklá chuť kakaa. Trpká či kyselá bývá známkou přepražení bobů. Vědci už vědí téměř dvě desetiletí, že černá čokoláda bohatá na flavonoidy snižuje krevní tlak a má další příznivé účinky na krevní oběh. Jak jsem se těšila, že jedna z mých neřestí přece jenom se dá něčím omluvit. A teď tohle. Dneska jsem se dočetla, že sice čokoláda je zdravá, ale jenom ta nejčernější a nejbohatší na kakao. Tudíž ta nejdražší, čím čokoláda obsahuje méně kakaa, tím je její užívání nebezpečnější. Levné čokoládky, ty nejvíce užívané způsobují, zvláště u nás žen řídnutí kostí.Podle vědců jsou kosti žen konzumujících denně čokoládu v průměru až o 3,1 procenta řidší než u těch, které čokoládu nejedí vůbec nebo jen sporadicky.

Kdo je vítěz?

27. ledna 2008 v 10:37 | ja |  Moje psaní
Určitě si dáváte novoroční předsevzetí. Bývají různá, že nebudete kouřit, víc se budete věnovat dětem, musíte zhubnout, nenecháte se vytočit blbostí jiných a pod. Ani je nedokážu všechna vyjmenovat. Neuplynul ani měsíc a kdoví, kde je jim konec, Kolegyně vydržela nekouřit asi 10 dnů, pak se zdravě nastvala a koupila si ty nejdražší cigarety. Jiná denně běhá k večeru po ulici a parku a, co se nestalo našla si chlapa, o nichž prohlašovala, že nikdy více. Děti od sousedů dělávají občas velký povyk a jejich matka - podnikatelka si, jako novoroční předsevzetí dala, že s nimi bude trávit více času. Dopadlo to tak, jak ve většině případů. Byli dvakrát plavat, jeden víkend hledali sníh ve vyšších polohách a musela se začít věnovat firmě, neboť ji tam postrádali, takže konec. Já si raději žádná předsevzetí nedávám. Znám se, nemám výdrž. I když, jak se to vezme. Jednou jsem se pokusila snížit svou váhu. Koupila jsem si krásný cvičební úbor a začala chodit do tělocvičny. Moc se mi tam líbilo, ale váha dolů nešla, spíš opačně. Zjistila jsem, že jsem těhotná. Tím pádem bylo po cvičení. Nejinak dopadlo, když jsem chtěla mít ze svého druhorozeného syna jedničkáře. Já se snažila, on méně a výsledek, utekla jsem od učení a nechala to na polovičce. Neměla jsem nervy. Jedinou výhrou bylo už před skoro dvaceti lety rozhodnutí nekouřit. Ještě dneska vidím posledního špačka, jak o půlnoci letí z balkonu do sněhu. Bylo to rozhodnutí okamžiku a raději jsem ho nikomu neříkala, co kdyby nevyšlo. Jsem na sebe patřičně hrdá, že se povedlo A jak dopadla vaše snaha? Kdo vyhrál? Předsevzetí nebo síla zvyku.