Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Tři bílé břízy

13. prosince 2007 v 16:31 | ja |  Moje psaní

Tak a už ho mám doma! Ptáte se ,co? No přece pašíka, mašíka. Samozřejmě, že ne vcelku, ale jednotlivé části. Chybí jenom hlava a vnitřnosti, ty budeme mít až po neděli. Chceme si totiž udělat domácí tlačenku. Já, městské dítko, jsem si vždycky přála, zúčastnit se procesu zvaného zabíjačka. Ale jelikož, veškeré moje příbuzenstvo prchlo do měst, nikdy jsem na této akci nebyla. Když jsem chodila na střední školu, měla jsem kamarádku z Čejkovic. Té jsem záviděla ty dobrůtky, které si z domu na internát vozila . Vždycky nám vyprávěla, jaké je to u nich na vsi před a po zabíjačce. Jak se těší na hody a stavění máje. Až jednou, dostali jsme pozvání na hody.
Těšila jsem se jako malé děcko, byl to pro mě skvělý zážitek a příležitost, stát se alespoň na tři dny onou děvčicou z dědiny. Odjížděly jsme již v pátek ráno, abychom, ty tři dny zcela vychutnaly. Přijely jsme zrovna k obědu (Husa, zelí, knedlík), po obědě následovaly koláče a káva. Nezbytné návštěvy se také bez jídla neobešly. Všude bylo napečeno cukroví, v kuchyních vonělo maso, kačeny , zelí. V Čejkovicích mají dobré víno, tak se ta naše návštěva neobešla bez pobytu ve vinných sklípcích. Večer jsme šli do místního zámku, kde mají nádhernou vinárnu. Tam jsme si dali do nodu, dobrý domácí špek, tlačenku, domácí chléb a samozřejmě víno. Já mám ráda víno červené, tak jsem se ho držela celý večer. Čas ubíhal, na jídlo člověk neměl ani pomyšlení a najednou se začalo rozednívat. Když jsme vycházely z vinárny s celou společností, tlouklo na kostele 3 hod. Bylo mi nádherně, nacpaná k prasknutí, hlavu plnou krásné muziky, šťastná, že jsem alespoň jednou něco takového prožila jsem , spolu s kamarádkama prozpěvovala a hulákala po dědině. Myslím si , že ještě dneska se tam povídá o třech kočkách, které cestou z vinárny domů neustále prozpěvovaly jednu melodii - "Tři bílé břízky..." , mě zněly ještě dlouho v uších. Potkávaly nás babky a tetky, jdoucí do kravína. Smály se nám na plné kolo. Vždyť určitě to také, ne jednou prožily. Odpoledne jsme šly na místní zábavu do sokolovny, tančilo se a zpívalo a bylo veselo. Odjížděly jsme nerady, každá si s sebou vezla balíček cukroví, víno a něco od masa. Na internátě jsme pak ještě celý týden při těch dobrotách vzpomínaly na nádhernou atmoeféru Čejkovických hodů.
Tohle se mi najednou vybavilo, když jsem do mrazáku ukládala kačenku a části toho pašíka na tlačenku. Škoda, že se to již nebude opakovat, já bych jela hned!
 


Komentáře

1 Mirka | Web | 13. prosince 2007 v 20:41 | Reagovat

Krásná vzpomínka....to jsou naše poklady...

2 Karel | 14. prosince 2007 v 11:38 | Reagovat

Já jsem kdysi vedle v Kobylí vyřvával něco jiného.

Ale měl jsem štěstí, protože jsem šel po asfaltce, zatímco kolegové to vzali zkratkou přes bahnité pole...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama