Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Náš Štědrý den

14. prosince 2007 v 10:15 | ja |  Něco z rodinné kroniky

Ježíšek u nás každoročně probíhal, se všemy rituály. Hned po Mikuláši se začalo doma gruntovat. Nejdříve se uklízelo na chodbě, čistila se okna, umývaly se skříně. Pokračovalo se vším bílým co doma bylo. Všechny dveře byly nalakovány na bílo, stejně tak okna a parapety. To pak maminka běhala z mýdlem v ruce a měkkou hadrou a každou šmouhu se snažila odstranit. Nám jako dětem připadl úkol suchou hadrou umyté dveře vyleštit. Po dveřích následovala okna a podlahy. Na čistá okna se zavěsily čisté záclony. Poté následovaly skříňky s nádobím a sklo. Když se všechno lesklo jako ..., začala maminka sepisovat věci potřebné k pečení. Brácha dostal vozíček a lístek s nákupem a pelášil za tatínkem do obchodu, tam věci naložili a on je dovezl domů. Maminka si nadělala těsta a dala je vychladit do studené komory, Stejně jako každý rok, se celé pečení odehrávalo v noci, kdy jsme my děti už spaly. Několik dnů po sobě, když jsme se ráno vypravovali do školy voněl celý byt vanilkou a perníkovým kořením. Marně jsme chodili a hledali, kde je cukoví schované. Maminčin úkryt jsem objevila až v pozdějším věku, kdy jsem ji pomáhala se zdobením. Den před Štědrým dnem se večer zamkl obývací pokoj, a nikdo nesměl dovnitř, aby měl Ježíšek klid při rovnání dárků. Na Štědrý den se posnídala vánočka s bílou kávou a vyhlásil se půst. Kdo jej porušil neviděl zlaté prasátko. My děti jsme nikdy tak dlouhou hladovku nevydržely a tak jsme běhaly dolů k babičce, která už měla napečené koláče. Nejraději jsem měla makové ježky, nebo bratislavské ořechové rohlíčky. S blížícím se polednem jsme směli sníst talíř kmínové polévky a koláčky. Odpoledne pak rychle utíkalo a my děti byly stále více nedočkavé. Chodívala jsem nahlížet klíčovou dírkou
do pokoje zda něco neuvidím. Každý sebemenší šramot jsme pokládali za šustění Ježíškových křídel. Před večeří následovala povinná návštěva hřbitova. Tam jsme zanesli nazdobený stromeček pro naše mrtvé příbuzné. Rodiče pak nachystali večerní tabuli a začalo se s večeří. Nedočkavost dostupovala vrcholu, když naši úmyslně večeři protahovali. Při vší té nervozitě jsme málokdy postřehli, že se tatínek vzdálil. Najednou se z pokoje ozval dlouho očekávaný zvuk zvonku. Konečně! Měla jsem chuť se rozběhnout do pokoje, ale sváteční nálada mě vždycky trochu zbrzdila. Co kdyby tam ještě Ježíšek byl! Mohl by pak všechno odnést a já nic nedostala. Zůstala jsem stát ve dveřích s otevřenými ústy a okouzlená hleděla na krásně svítící
stromeček . Dlouho jsem ale nevydržela a vrhla jsem se na kolena a začala vytahovat dárečky. Brácha, který uměl číst, přečetl čí dárek je a já mu jej podala. Zdálo se mi nekonečné, než babička nebo děda, kteří se večeře vždycky zúčastnili, rozbalili svůj dárek. Aby napětí nás dětí bylo co největší, trvalo jim to úmyslně dlouho. Já pak vždycky vytáhla další balíček. Protože mě naši dobře znali, moje dárky byly skoro vždycky až vespod, nebo vzadu za stromkem. Mívala jsem slzičky v očích, když všichni již měli nějaký ten dáreček a já nic. Bývala to pro mě nejhorší
chvíle. Při mé zbrklosti se dokonce jednou stalo, že stromeček málem spadl a rozbil se. To když jako zátěž kříže byla použita žehlička a já ji považovala za dárek pro maminku.
Přes všechny nepříjemné zážitky jsem milovala a miluji vánoce dodnes.

 


Komentáře

1 Mirka | Web | 15. prosince 2007 v 20:48 | Reagovat

..to je jako z idylky.. Vánoce jsou krásné, ale bez zbytečného shonu a přehnaných darů..o tom to není..

2 skaut68 | Web | 16. prosince 2007 v 0:07 | Reagovat

Moc hezky napsané - Vánoce jako u nás....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama