Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Malá chůva

5. prosince 2007 v 13:14 | ja |  Moje psaní
Všimla jsem si jich už v čekárně. Byli nepoměrně hlučnější než ostatní cestující. Tatínek, maminka a dvě malé děti, tak 7 letá holčička a 3 letý chlapec. Byli jiní, jiní než ostatní. Tatínek evidentně značně požil, komíhal se na nohách a neustále se se svou polovičkou o něco přel. Občas zvýšil dramaticky hlas a výhružným zvednutím ruky dal jasně najevo, kdože je tady pánem. Obě děti stály a bez hnutí čekaly co se bude dít. Najednou maminka napřáhla ruku a holčičce přistála na tváři dlaň. Začala se ošklivá scéna, na níž se musela dívat celá čekárna. Nikdo, ani já asi nepostřehl, proč tato exekuce proběhla. K matčině facce se přidala druhá od ovíněného otce a jako nádavkem dostalo děvče i několik herd do zad. Bylovidět, že na podobné jednání je zvyklá. Bez jediného slova, chytila brášku za ruku a odcházela s ním k lavici na níž bylo volné místo. Tam ho opatrně vyzvedla (sedadla jsou vysoká) a sama zůstala stát před ním, přidržujíc jej aby nespadl.
Zatímco jsem sledovala tento výjev, oba "rodiče" někam zmizeli. Do odjezdu zbývalo asi deset minut. Holčičce se po tváři koulely obrovské slzy, které si utírala rukávem. Paní sedící vedle chlapce zalovila v tašce a dala oběma dětem banán. Zprvu jej nechtěli, ale posléze asi zvítězila chuť. Děti jedly a paní je zpovídala. Odkud jsou, kam jedou, a proč děvčátko dostalo onu facku.
Vyrozuměla jsem z rozhovoru (stála jsem kousek dál), že holčička se ptala kdy pojedou domů, že má ještě úkoly do školy. Na tabuli naskočilo oznámení o příjezdu vlaku, jímž jsme všichni odjížděli. Všichni, až na ty dvě děti, sedící poslušně na lavici a čekající na své "rodiče" zda se stihnou do odjezdu vrátit. Myslím si, že to nestihli a děti v prázdné nádražní hale seděly do dalšího vlaku. Vlak se pomalu rozjížděl a všichni jsme očima hledali postavy těch dvou, kteří se zapoměli kdesi ve IV. cenové skupině. Kdy a zda-li vůbec, ona holčička stihla své úkoly do školy
napsat nevím. Jedno však vím jistě, na tom nádraží seděli ještě alespoň dvě hodiny. Za tak dlouho jim v jejich směru jel další vlak.

 


Komentáře

1 Mirka | Web | 5. prosince 2007 v 17:21 | Reagovat

To je moc smutné, dokonce mě to rozbrečelo a šla jsem obejmout své prcky..kolik musí takových dětí být? Raději nepomyslet a občas se zamyslet nad prioritami....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama