Vzpomínám si na první porevoluční návštěvy, onoho pro nás tehdy zakázaného západního světa. Bylo to tuším hned v roce 1990, kdy jsme díky Rakousku měli možnost směny Kč za šilinky ve velmi výhodném kurzu a začalo se volně vyjíždět za rakouské hranice. Naše předvánoční městečka a vesnice byly všechny stejné. Večer po zavírací době tmavé a smutné.
V okamžiku, kdy jsme projeli hranicí oslovilo nás kouzlo vánoc. Všude v oknech výzdoba, větší obchody měly ještě v 19 hodin otevřeno a hypemarkety jsme mohli vychutnat i ve 20 hodin. Nikoho z nás, kteří jsme tyto zájezdy absolvovali, vůbec nenapadlo politovat prodavačky, které na rozdíl od našich, prožívaly dlouhou předvánoční pracovní dobu. Líbilo se nám, že mají otevřeno a i v tuto pozdní dobu je v obchodech vše ke koupi. Vraceli jsme se plni dojmů a touhy aby toto všechno, už brzy bylo u nás.
A když se tak stalo, začali jsme se v myšlenkách opět vracet k tomu, že v neděli by prodavačka měla být doma s rodinou, pracovní doba se postupně na menších městech vrátila do starých kolejí. Není dneska snad jediný obchod, který by měl (alespoň u nás) otevřeno déle jako do 17 hodin.
V neděli, kromě oněch , tolik diskutovaných, hyper, supermarketů, není otevřeno nic a večerka, tak o té si můžeme nechat zdát. Jak rychle jsme zapoměli na tu krásu, kterou skýtá večerní město plné rozzářených dětských očí a koupěchtivých zákazníků. Vždyť město večer žije, pouze tehdy , máte-li kam zajít , co nakoupit, kam se podívat. Ještě, že jsme si, alespoň onu výzdobu
ponechali a naše města září do noci.

Jak trefně napsané, tleskám...