Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Jen tak

27. prosince 2007 v 23:24 | ja |  Moje psaní
Měla jsem několik dobrých kamarádek. Jak už to tak bývá, skončila škola, naposledy jsme si zamávaly a ocitly jsme se rovnýma nohama v obyčejném životě. Potkáváme se sice jednou za pět let na srazu třídy, ale tam jsme tak zaneprázdněny setkáním a povídáním, že nemáme čas si uvědomovat rychle míjející čas. Vloni na setkání nebyla Irena. Jedna z nejveselejších spolužaček. Mluvila jsem s ní telefonem, ale neměla náladu. Dneska při cestě domů, z práce, jsem se setkala s její kamarádkou s níž se dodnes navštěvují. Neodpověděla na vánoční přání, nebere telefony.
Po smrti manžela, zůstala v bytě sama. Děti spolu neměli a manželovy děti o ni nemají zájem. V domě kde bydlí, není výtah a tak protože má nemocné nohy a silnou cukrovku nemůže se nikam vypravit. Domluvily jsme se teda na brzké návštěvě. Doufám, jenom, že bude brzo. Už se na Irču těším a touto cestou jí posílám ten nejkrásnější pozdrav, aby věděla, že jsme na ni nezapoměly.
 


Komentáře

1 Mirka | Web | 28. prosince 2007 v 9:26 | Reagovat

..až mi slzy vyhrkly, jaký bývá osud..přeji Ti, ať se k Irče dostaneš brzy a potěšíš jí svou přítomností..třeba zase najde ztracený optimismus..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama