Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Jak jsme nevyzráli na čerta.

3. prosince 2007 v 8:00 | ja |  Něco z rodinné kroniky
Blížil se opět čas, kdy po světě chodí ona známá trojice. Jako děti jsme se na ně vždycky těšili a zároveň nás jímala hrůza z onoho rohatého návštěvníka. Měla jsem asi 5 let, když se udála ona příhoda. Připravovali jsme se na ně opravdu se vší důkladností. Na dřevěné tabuli jsme měli strategický plán obrany, ze stavebnice Merkur brácha vyrobil různé samostříly a mechanické střelné zbraně. S blížícím se podvečerem zesilovala v nás dětech nedočkavost a strach. Maminka něco zašívala na starém gauči, v kachlových kamnech v kuchyni praskalo dříví a odlesky ohně se míhaly na zdech. Když už bylo opravdu hodně tma, zatáhla maminka rolety na oknech a rozsvítila světlo. Brácha se zabarikádoval pod stůl a spolu se mnou očekával věci příští. Náhle něco bouchlo do okna, bylo asi 19oo hodin, doba návratu tatínka z práce. Stála jsem jako přibitá , když se ozval nějaký šramot ze dvorka, pak bylo opět chvíli ticho. Najednou za zavřenými dveřmi kuchyně zařinčel řetěz. Krve by se v nás nedořezal. Pak se otevřely dveře do chodby a v nich stál tatínek, celou tvář měl černou od sazí a vyprávěl nám, že spěchal domů a viděl kolem naší chalupy běhat čerty. Když pak vešel do chodby na jednoho narazil u dveří, jak se po něm ohnal, čert jej zamazal na tváři a zmizel. Na náš dotaz, zda tam byl i Mikuláš, odpověděl, že ne. Když viděl smutek v našich očích dodal, že tady musel být, protože na chodbě viděl nějaké balíčky. Vybídl bráchu aby pro ně zašel. Ten však stále schovaný pod stolem odmítl jít, ve mě zvítězila zvědavost nad strachem a vyšla jsem do tmavé chodby. Zpočátku jsem nic neviděla, pak ale jsem posbírala všechno, co na lavečce leželo. Když jsem se s nákladem vrátila do kuchyně osmělil se i brácha a dal se do prohlížení pytlíků. Dostali jsme toho hodně, samozřejmě , že tam nechybělo uhlí pro nezbedy, nějaká ta kniha a především cukroví. Spokojeně jsme si dárky rozdělili a šťastně večer uléhali ke spánku. Ještě dlouho se pak naši smáli tomu, jak velký brácha - hrdina, čekal Mikuláše pod stolem a malá zvědavá uličnice přemohla strach a donesla všechno, co tam našla, Skořápky z vajec, nachystané pro sousedovic slepice, staré hadry připravené do sběru i maminčino šití. Už nikdy jsme se na čerta nechystali se zbraněmi.
 


Komentáře

1 Karel | 3. prosince 2007 v 11:47 | Reagovat

Samostříl byl ze stavebnice Vašek a Ty jsi byla jenom o něco rychlejší než já. Nějak jsem se pod tím stolem zašprajcoval...

2 hadimrcha | Web | 3. prosince 2007 v 20:36 | Reagovat

Ale nepovídej, měl jsi plné kalhoty!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama