close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Prosinec 2007

Moje babička

12. prosince 2007 v 8:00 | ja |  Něco z rodinné kroniky
Ale, že byla ta moje babička krásná ženská! Tady je na fotografii v době své svatby, to ji bylo asi 28 let. Vždy, když se na tuto fotografii dívám, obdivuji eleganci a noblesu s jakou se i tehdejší ženy dokázaly nastrojit.
Babička a její sourozenci, o něž se sama starala. U nohou jí stojí vlastní syn.

Pozdrav od Elinky

11. prosince 2007 v 22:56 | ja |  Fotografie

Kdo hledá najde

11. prosince 2007 v 10:22 | ja |  Něco z rodinné kroniky

Tahali se spolu s čokoládu a maminka byla bezmocná. Dva kluci asi 5-ti letí se spolu tahali a křičeli na celé kolo. "To jsem dostal od Mikuláše!", křičel ten první, "Určitě, to je moje čokoláda, ty jsi si svou už snědl! Mami, ať mi ji vrátí!" neslo se daleko od obchodu. Ta příhoda mi připoměla něco z mého dětství, za co se ještě dneska červenám.
Na Mikuláše jsem dostávala úplně stejný balíček jako brácha. Dostal-li on lentilky, měla jsem je zaručeně také, perník s čertem pro bráchu, pro mě perník s mikulášem. Naši si potrpěli na přesnost a spravedlivě nás podělili. Tak jako každé dítě i já měla své skrýše, kam jsem si dobrůtky schovávala. Každoročně jsem si slibovala, že s nimi budu šetřit, tak, any mě vystačily až do Stědrého dne. Ale znáte to, sliby, chyby. Uplynul týden, deset dnů a moje skrýš zela prázdnotou. Skrýš byla prázdná, ale chuť na něco dobrého byla stále větší a větší. Brácha to byl jiný kabrňák, ten měl stále něco na zub. Když jsem mu řekla, většinou mi něco dal, ale pro mě to bylo málo. Dobře jsem jeho skrýše znala a tak, moje ruka zlodějka opatrně vklouzla dovnitř a první věc, kterou našla vytáhla na světlo. A vida, fidorka, ta moje už je bůhvíkde, tak jsem slupla bráchovu. Chutnala mi, věděl, že mému mlsnému jazyku nic neuteče. Stěžovat si nechodil, nebyl typem žalobníčka, tak mi to většinou prošlo. Moji chlapci to prováděli také, tak si myslím, že je to všude stejné. Ale přesto všechno bych se chtěla bráchovi omluvit. Brácho promiň!

Tři muži nakupují

10. prosince 2007 v 12:24 | ja |  Moje psaní
Muži a nakupování, to je stálý a nekonečný boj. "Potřebuji, aby jsi se stavil, cestou z práce pro nákup!" Jak jednoduchá věc. Má všechno napsáno na lístečku, peníze u toho taky připraveny. Jeden by očekával, že splněno bude na jedničku. Opak je pravdou. Napíšete-li na lísteček rýže, bude zaručeně v nákuní tašce chybět. Protože jste nenapsali o jakou rýži se vám jedná. Je jich více druhů a tak, než špatnou, nepřinese muž raději žádnou. "Měla jsi napsat kterou chceš, jak to mám vědět". Napíšete-li pečivo, bude to stejné, nedonese nic, napíšete-li housky donese něco, co dle něj jsou housky. Může to být od obyčejných rohlíků, přes banketky až po minibagety všechno. Tam, kde je napsáno houska to nepřečetl, neboť jej nenapadlo, že by si mohl nasadit brýle. Jistě je to všude stejné. Návštěva jakéhokoliv obchodu, kde se nachází oblečení a obuv, toť největší postrach mužů. Obchodem vždycky proběhnou bez rozhlížení, nevidí a neslyší. Parfumerie a galanterie, to jsou obchody, mužům nic neříkající tam ani nejdou, neboť tam nic nekupují . Změna nastává, milé dámy, jak jste si jistě mnohé všimly, nyní v čase předvánočním. Do potravin nás doprovodí, ochotně drží vozík a sem tam do něj přihodí nějakou tu dobrůtku, rádi poradí - vezmi toho víc, a co kdyby někdo přišel, co jim dáš!
Dneska jsem byla v butiku, kde se prodává spodní prádlo. Nevěřily by jste, ale byla jsem tam jediná nakupující žena. U pultu stáli dva mladíci a o něčem se radili. Z jejich řeči jsem pochopila, že jdou pro dárek pro maminku. Chvályhodné, prodavačka se snažila, seč mohla a oba dva nakonec odešli s balíčkem, zjevně spokojeni. V parfumerii bylo pánů také několik, za poukázky od odborů nakupovali pro své manželky cosi voňavého. Navzájem se radili a přičichávali k testru, který jim mladá prodavačka ráda zapůjčila. Když už se zdálo, že mají vybráno, objevil se třetí kamarád a všechno začalo znovu. Malá fronta se trochu zvětšila, ale my ženy, které jsme v ní stály, jsme se jen s úsměvem dívaly na jejich snahu, nakoupit to nejlepší. Myslím, že nás pohled na ty tři pány, všechny hřál u srdce a společně jsme si přály, aby jim ta nákupní nálada vydržela i několik dnů po vánocích, bylo by to příjemné.

Kouzelný čas vánoc

9. prosince 2007 v 13:22 | ja |  Moje psaní
Večerní návrat domů je pastva pro oči. MHD projíždí vánočně ozdobeným městem, ve všech výkladních skříních se třpytí a lesknou vánoční ozdoby. Města se předhánějí ve výzdobě a kráse vánočního stromečku, odevšad se ozývají vánoční melodie a svět je nasycen vánoční atmosferou.
Vzpomínám si na první porevoluční návštěvy, onoho pro nás tehdy zakázaného západního světa. Bylo to tuším hned v roce 1990, kdy jsme díky Rakousku měli možnost směny Kč za šilinky ve velmi výhodném kurzu a začalo se volně vyjíždět za rakouské hranice. Naše předvánoční městečka a vesnice byly všechny stejné. Večer po zavírací době tmavé a smutné.
V okamžiku, kdy jsme projeli hranicí oslovilo nás kouzlo vánoc. Všude v oknech výzdoba, větší obchody měly ještě v 19 hodin otevřeno a hypemarkety jsme mohli vychutnat i ve 20 hodin. Nikoho z nás, kteří jsme tyto zájezdy absolvovali, vůbec nenapadlo politovat prodavačky, které na rozdíl od našich, prožívaly dlouhou předvánoční pracovní dobu. Líbilo se nám, že mají otevřeno a i v tuto pozdní dobu je v obchodech vše ke koupi. Vraceli jsme se plni dojmů a touhy aby toto všechno, už brzy bylo u nás.
A když se tak stalo, začali jsme se v myšlenkách opět vracet k tomu, že v neděli by prodavačka měla být doma s rodinou, pracovní doba se postupně na menších městech vrátila do starých kolejí. Není dneska snad jediný obchod, který by měl (alespoň u nás) otevřeno déle jako do 17 hodin.
V neděli, kromě oněch , tolik diskutovaných, hyper, supermarketů, není otevřeno nic a večerka, tak o té si můžeme nechat zdát. Jak rychle jsme zapoměli na tu krásu, kterou skýtá večerní město plné rozzářených dětských očí a koupěchtivých zákazníků. Vždyť město večer žije, pouze tehdy , máte-li kam zajít , co nakoupit, kam se podívat. Ještě, že jsme si, alespoň onu výzdobu
ponechali a naše města září do noci.

Dobré řezy

7. prosince 2007 v 8:00 Něco dobrého na zub
Žloutkové řezy
4 vejce
30 dkg ml. cukru
8 lžíc vody
10 dkg ml. ořechů
20 dkg hrubé mouky
¼ bal. prášku do pečiva
Žloutky smícháme s cukrem, přidáme po lžících studenou vodu, ml. ořechy, mouku s práškem do pečiva a nakonec sníh z bílků.
Těsto vylijeme na vymazaný a moukou vysypaný plech a upečeme.
Náplň : 2 dcl mléka
3 dkg hladké mouky
5 žloutků
20 dkg másla
15 ml. cukru
½ bal. vanilkového cukru
5 bílků
30 dkg krystal. cukru
½ balíčku vanil. cukru
10 dkg čokolády na strouhání
Ze 2 dcl mléka, 3 dkg hladké mouky a 5 žloutků uvaříme za stálého míchání hustou kaši. Pak utřeme 20 dkg másla s
15 dkg cukru a ½ bal. vanilkového cukru. Vše zamícháme do kaše, ketrou dáme na upečené těsto a rovnoměrně uhladíme stěrkou.
Z 5 bílků, 30 dkg krystal. cukru a ½ bal. vanil. cukru ušleháme nad parou hustou kaši a natřeme na první náplň.
Nakonec vše posypeme strouhanou čokoládou a necháme odležet, krájíme až druhý den.

Nerovný pár

6. prosince 2007 v 12:51 | ja |  Moje psaní
Šli po chodníku proti mě. Ona maličká, pěkně oblečená, pevně se držela jeho paže. Jistota, která v ní byla jí dělala dobře. On vysoký, štíhlý, elegán, na němž těžko poznáš věk. V ruce hůlka a trochu topornější chůze. Byl to on, kdo první promluvil a oslovil mě. Nebyla bych je poznala, své dávné známé , nebydlí již u nás a neviděl jsme se skoro 17 let. Tak vzácné shledání se nedá odbýt jen tak na ulici. Šli jsme si sednout do malinké kavárničky. Gentlemansky nám pomohl z kabátu, podržel židli, abychom si sedli. Pak se sám usadil a já postřehla způsob jakým to dělal. Jedna noha zůstává sále natažená, ona tam vlastně žádná není. Má protézu. Nevím, od kdy, ani co se mu stalo. Byl šoferem - panský kočí - , mohla to teda být havárie. Povídali jsme o tom, jak šel život, jejich dcera žije stále sama, chlapa nechce ani vidět, je jí tak dobře. Vnučka studuje vysokou a oni, oba dva v důchodu. Jedou na chalupu, připravit ji na vánoční pobyt, kdy se sjede celá rodina. Stavili se na místním hřbitově, kde jsou pochováni jeho rodiče. Nebýt náhody, jistě bychom se zase neviděli, možná už nikdy. Vždyť ona slaví na rok 79 a on 76 let. Jsou spolu drahnou řádku let a přesto se nezměnili. Ona mu neustále skáče do řeči, on ji neustále okřikuje, kouří oba, elegantně se oblékají a jejich vztah je opravdu záviděníhodný. Povídalo se nám dobře, doprovodila jsem je k utu, zamávali jsme si a oni zmizeli. Zmizeli tak náhle, jako se náhle objevili. Je to krásné, když někomu vydrží manželství celý život. Jejich dcera se rozvedla po dvou letech, své rodiče nenásleduje a tvrřdí, že ani nechce. Nevěřím jí, člověku není dobře samotnému!

Kouzlení se světlem

5. prosince 2007 v 22:15 | hadimrcha |  Fotografie
Opuštěný květ muškátu , který se rozhodl ještě teď v prosinci ukázat svou krásu.

Tak něco by tu bylo

5. prosince 2007 v 22:02 | hadimrcha |  Fotografie

Konečně první zdařená fotka

Odpolední obloha nad naší zahradou
Takovou dobrou kávičku jsem si dneska udělala po tom všem pracném tvoření.
A nakonec náš Petřík.

Malá chůva

5. prosince 2007 v 13:14 | ja |  Moje psaní
Všimla jsem si jich už v čekárně. Byli nepoměrně hlučnější než ostatní cestující. Tatínek, maminka a dvě malé děti, tak 7 letá holčička a 3 letý chlapec. Byli jiní, jiní než ostatní. Tatínek evidentně značně požil, komíhal se na nohách a neustále se se svou polovičkou o něco přel. Občas zvýšil dramaticky hlas a výhružným zvednutím ruky dal jasně najevo, kdože je tady pánem. Obě děti stály a bez hnutí čekaly co se bude dít. Najednou maminka napřáhla ruku a holčičce přistála na tváři dlaň. Začala se ošklivá scéna, na níž se musela dívat celá čekárna. Nikdo, ani já asi nepostřehl, proč tato exekuce proběhla. K matčině facce se přidala druhá od ovíněného otce a jako nádavkem dostalo děvče i několik herd do zad. Bylovidět, že na podobné jednání je zvyklá. Bez jediného slova, chytila brášku za ruku a odcházela s ním k lavici na níž bylo volné místo. Tam ho opatrně vyzvedla (sedadla jsou vysoká) a sama zůstala stát před ním, přidržujíc jej aby nespadl.
Zatímco jsem sledovala tento výjev, oba "rodiče" někam zmizeli. Do odjezdu zbývalo asi deset minut. Holčičce se po tváři koulely obrovské slzy, které si utírala rukávem. Paní sedící vedle chlapce zalovila v tašce a dala oběma dětem banán. Zprvu jej nechtěli, ale posléze asi zvítězila chuť. Děti jedly a paní je zpovídala. Odkud jsou, kam jedou, a proč děvčátko dostalo onu facku.
Vyrozuměla jsem z rozhovoru (stála jsem kousek dál), že holčička se ptala kdy pojedou domů, že má ještě úkoly do školy. Na tabuli naskočilo oznámení o příjezdu vlaku, jímž jsme všichni odjížděli. Všichni, až na ty dvě děti, sedící poslušně na lavici a čekající na své "rodiče" zda se stihnou do odjezdu vrátit. Myslím si, že to nestihli a děti v prázdné nádražní hale seděly do dalšího vlaku. Vlak se pomalu rozjížděl a všichni jsme očima hledali postavy těch dvou, kteří se zapoměli kdesi ve IV. cenové skupině. Kdy a zda-li vůbec, ona holčička stihla své úkoly do školy
napsat nevím. Jedno však vím jistě, na tom nádraží seděli ještě alespoň dvě hodiny. Za tak dlouho jim v jejich směru jel další vlak.