close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Prosinec 2007

Smrt velikána

21. prosince 2007 v 13:45 | ja |  Moje psaní
Denně jsem chodívala kolem něj. Věděla jsem, že bude na mě čekat, vždycky na stejném místě. Vysoký, s rozložitými rameny, denně na mě mával už od půl ulice. Ať jsem šla brzy z rána nebo pozdě večer. Za prudkého deště, sněhové vánice, či jasného slunečního světla. Těšívala jsem se na to, až se moje ruce dotknou jeho stepilého těla, někdy jsem se odvážila jej i obejmout. Povídal si se mnou laskavou a klidnou řečí, v horké dny mě chladil svým dechem. Jistě jsem nebyla jediná kdo kolem něj přešel. Ve svém životě toho viděl spousty. Ale přesto klidně stál a trpělivě čekal. Znali jsme se od mého dětství. Pamatuji si jej jako krásného vysokého a statného junáka, pak jako stárnoucího ale stále v plné síle velebného kmeta. Včera už tam nebyl! Zbyl z něj jenom žalující pahýl. Krásný strom už tam nestojí. Někdo mu podřezal nohy a on padl na zmrzlou zemi. Škoda jej, nahradí ho mladý tenký proutek , časem také jistě zesílí a zmohutní, bude krásný. Další generace lidí budou kolem něj chodit, stejně jako jsem chodívala já. Strom umírá pomalu, ale o to více člověku pak schází.

Radost nad radost

21. prosince 2007 v 11:59 | ja |  Moje psaní
Tak kurýr včera po dlouhé anabázi dorazil s dlouho očekávaným dárkem. Je to, řeknu vám nádhera koukat na velký displey a nemuset si při tom ničit oči. Dnes jen krátce, chlapi čekají za mnou v pořadníku a nahlížejí i přes rameno s poznámkama, ať si laskavě pohnu, že chtějí instalovat grafický program. Ale mi to nedalo, abych se s vámi nepodělila o tu obrovskou radost. Jo, abych nezapoměla, příště popíšu celý den čekání na kurýra a problémy kolem toho. V práci jsem málem lovila mobil z WC křesla. Ale to až příště. Jdu honem kuchtit. Snas se k psaní ještě dneska dostanu. Odpoledne jdu chytat kapra. Tak zatím pá.

Kurýr

19. prosince 2007 v 14:05 | ja |  Moje psaní
Tak kde jenom vězí ten slavný Kurýr. Chodím od okna ke dveřím a vyhlížím ho. Čekám totiž poslední vánoční dárek. Dárek nejcennější, pro mou polovičku. Dlouho jsme přemýšleli jak to udělat, aby nám internet fungoval ryhleji. Nakonec jsme usoudili, že to chce nové PC. Tak se pátralo, hledalo, a pořád to nebylo nic pro našeho tatku. akonec se přece jenom rozhodl a já to tajně objednala. Včera jsem s firmou mluvila, má to již vyskladněné Kurýr. Tak teď jenom , aby přijel než se tatin vrátí z práce. Schovám to do druhého pokoje a budu dělat, že nic nepřijelo.
Tím okamžikem mohou vánoce začít. Dárky, to nejhlavnější mám. Pomalu se začínám těšit.


Naše krásné babičky

18. prosince 2007 v 11:06 | ja |  Co se mi líbí
Tak takhle nějak se oblékaly naše babičky.
Bylo to oblečení sice skromné, ale důmyslně
ušité, pomocí různých nabírání a prostřihů,

švadlenky vyrobily šaty, které slušely

a hlavně byly praktické.
Halenky byly ozdobeny fižím, dlouhými řadami
drobných knoflíčků, háčků a jiných

druhů zapínání.

Hodně se rovněž používaly krajky a vyšívání.

Materiálů byly mnoho druhů, od jemných

hedvábných látek, po těžké brokáty a semiše.

Ženy se rády zdobily různými zapínacími špendlíky,

řetízky, kabelkami a potrpěly si tak jako my

na pěkné a pohodlné boty.

Spodní prádlo bylo krásně vyšívané,

s monogramy a prostřihy.




Hra na schovávanou

18. prosince 2007 v 10:25 | ja |  Moje psaní
Už několik dnů marně doháním čas. Práce doma, práce v zaměstnání, dvanáctky denní a noční. Doma nic není na svém místě, všechno je někde jinde, než by mělo být. Nevěřila jsem své drahé polovici, že se u nás dějí divné věci. Hned hledá rozmontované hodinky, pak zase nemá jejich šroubky, stále něco hledá a shání. Tak jsem si myslela, že já jsem jiný kabrňák. Všechno mám na svém místě, o všem vím, všechno najdu. Po dnešku mohu říci, že jsem na tom stejně.
Dnes od rána mě "honí mlsná", jak se říká. snídala jsem bohatě, donesla nákup a začala šmejdit po špajzce, co bych kde sezobla. Tam jsem dojedla pytlík s mandlemi, v lednici na mě přímo vyzývavě koukal kousek tvrdého sýra, pak jsem ještě uviděla želé bonbonky a to je úplně konec. Těm neodolám. Jak tak kradu v policích, najednou mi něco začalo vrtat hlavou. Ale co to jenom bylo? Ne, a ne si uvědomit! Vrátila jsem se pohledem nazpět do police a v tom jsem ho uviděla. Ano, koukal se na mě a já hleděla jako výr. Kde se tam jenom vzal? Co já se ho nahledala! Ve všech přihrádkách, skříňkách a šuplících, po celé kuchyni. Sedí si tam na polici, a kdyby mohl, jistě by se smál na celé kolo . Jasně, dala jsem ho sem, po jarním úklidu a zapoměla na něj. Potřebuji ho jenom jednou v roce a tak tady trpělivě čeká až ho budu hledat . O čem je řeč?
No, přece skládací stromeček, který dáváme na hřbitov. Když jsem jej na jaře ukládala, bylo mi jasné, že tady ho musím, bez problémů najít! No, vida a dalo mi práci objevit jej. Příště si na něj dám velkou ceduli. Stromeček jsem vytáhla z krabice, vyprášila z něj nečistoty, rozložila, ověsila novými baňkami a teď stojí připraven v celé své kráse . Třpytí se a leskne. To bychom teda měli, ještě aby tak napadlo trochu sněhu a Štědrý večer může ..., vlastně nemůže. Ještě nemám doma rybu . Takového většího kapříka. Na ceduli stálo napsáno, že se budou prodávat 20.-23. prosince. Tak ještě není konec, ještě kapra, tlačenku, dovést cukroví, nazdobit stůl ........
Uf, ještě je toho hodně, než si budu moci říct,"Sláva vánoce jsou tady". A to si každý rok slibuji, jak si to nebudu brát nijak vážně, že je na vše dost času, že vánoce budou i bez honičky a zmatku.
Tak, ale vážně, příští rok, to bude jiné. Slibuju!

Kousek krásy na památku

15. prosince 2007 v 17:32 Můj koníček

Novoročenka

Novoročenka k roku 2004 Novoročenka k roku 2004
Novoročenka (PF, slangově Péefko - odvozeno z francouzského Pour féliciter - "pro štěstí") je kartička s přáním do nového roku. Výše zmíněné označení PF je vynálezem hraběte Chotka z Chotkova[zdroj?] a Vojnína a ve francouzštině má "původ" pouze ten, že byla použita francouzská slova vzhledem k někdejšímu zvyku používání francouzštiny jako diplomatického jazyka. Pojem Pour féliciter ve spojení s přáním k novému roku však ve Francii byl neznámý a ani dnes se tam tento ryze český fenomén nevyskytuje.Původně šlo o specifické umělecké dílo, jímž přáli svým známým a mecenášům výtvarní umělci. Posléze si umělecké novoročenky u výtvarníků začali objednávat umělci z jiných odvětví a bohatí lidé. Chudí na to zareagovali zasíláním vlastních výtvorů, později začala sériová výroba, a tak se hranice pojmu poněkud rozostřily.
Tuto úvodní pasáž jsem si dovolila vypůjčit z encyklopedie Wikipedia. Lidé znají spíše název přání k vánocům a novému roku. Jako sběratelka pohlednic jich mám nesčetné množství. Je zajímavé sledovat jejich vývoj. Ty nejstarší, které mám jsou rukodělná práce našich předků. Ručně vystřihované obrázky a sušená kvítečka. Pestrobarevné ustřižky, andělíčci, dokonce i malé celuloidové Jezulátko přilepené na papírový obrázek. Jsou mezi nimi kreslené, vypalované na dýze, nověji fotografie a kresby. V době nynější jsou všechny tyto krásné obrázky nahrazovány SMS nebo MMS, po telefonech, nebo emailovými blahopřáními. Škoda, že ne všichni tato blahopřání tvoří sami . Možná by neškodilo, vyhlásit nějakou soutěž o nejhezčí novoročenku, ale opravdovou na papíře, kterou si bude moci obdarovaný uschovat na památku.
Několik obrázků pro ilustraci


Náš Štědrý den

14. prosince 2007 v 10:15 | ja |  Něco z rodinné kroniky

Ježíšek u nás každoročně probíhal, se všemy rituály. Hned po Mikuláši se začalo doma gruntovat. Nejdříve se uklízelo na chodbě, čistila se okna, umývaly se skříně. Pokračovalo se vším bílým co doma bylo. Všechny dveře byly nalakovány na bílo, stejně tak okna a parapety. To pak maminka běhala z mýdlem v ruce a měkkou hadrou a každou šmouhu se snažila odstranit. Nám jako dětem připadl úkol suchou hadrou umyté dveře vyleštit. Po dveřích následovala okna a podlahy. Na čistá okna se zavěsily čisté záclony. Poté následovaly skříňky s nádobím a sklo. Když se všechno lesklo jako ..., začala maminka sepisovat věci potřebné k pečení. Brácha dostal vozíček a lístek s nákupem a pelášil za tatínkem do obchodu, tam věci naložili a on je dovezl domů. Maminka si nadělala těsta a dala je vychladit do studené komory, Stejně jako každý rok, se celé pečení odehrávalo v noci, kdy jsme my děti už spaly. Několik dnů po sobě, když jsme se ráno vypravovali do školy voněl celý byt vanilkou a perníkovým kořením. Marně jsme chodili a hledali, kde je cukoví schované. Maminčin úkryt jsem objevila až v pozdějším věku, kdy jsem ji pomáhala se zdobením. Den před Štědrým dnem se večer zamkl obývací pokoj, a nikdo nesměl dovnitř, aby měl Ježíšek klid při rovnání dárků. Na Štědrý den se posnídala vánočka s bílou kávou a vyhlásil se půst. Kdo jej porušil neviděl zlaté prasátko. My děti jsme nikdy tak dlouhou hladovku nevydržely a tak jsme běhaly dolů k babičce, která už měla napečené koláče. Nejraději jsem měla makové ježky, nebo bratislavské ořechové rohlíčky. S blížícím se polednem jsme směli sníst talíř kmínové polévky a koláčky. Odpoledne pak rychle utíkalo a my děti byly stále více nedočkavé. Chodívala jsem nahlížet klíčovou dírkou
do pokoje zda něco neuvidím. Každý sebemenší šramot jsme pokládali za šustění Ježíškových křídel. Před večeří následovala povinná návštěva hřbitova. Tam jsme zanesli nazdobený stromeček pro naše mrtvé příbuzné. Rodiče pak nachystali večerní tabuli a začalo se s večeří. Nedočkavost dostupovala vrcholu, když naši úmyslně večeři protahovali. Při vší té nervozitě jsme málokdy postřehli, že se tatínek vzdálil. Najednou se z pokoje ozval dlouho očekávaný zvuk zvonku. Konečně! Měla jsem chuť se rozběhnout do pokoje, ale sváteční nálada mě vždycky trochu zbrzdila. Co kdyby tam ještě Ježíšek byl! Mohl by pak všechno odnést a já nic nedostala. Zůstala jsem stát ve dveřích s otevřenými ústy a okouzlená hleděla na krásně svítící
stromeček . Dlouho jsem ale nevydržela a vrhla jsem se na kolena a začala vytahovat dárečky. Brácha, který uměl číst, přečetl čí dárek je a já mu jej podala. Zdálo se mi nekonečné, než babička nebo děda, kteří se večeře vždycky zúčastnili, rozbalili svůj dárek. Aby napětí nás dětí bylo co největší, trvalo jim to úmyslně dlouho. Já pak vždycky vytáhla další balíček. Protože mě naši dobře znali, moje dárky byly skoro vždycky až vespod, nebo vzadu za stromkem. Mívala jsem slzičky v očích, když všichni již měli nějaký ten dáreček a já nic. Bývala to pro mě nejhorší
chvíle. Při mé zbrklosti se dokonce jednou stalo, že stromeček málem spadl a rozbil se. To když jako zátěž kříže byla použita žehlička a já ji považovala za dárek pro maminku.
Přes všechny nepříjemné zážitky jsem milovala a miluji vánoce dodnes.


Polibek

14. prosince 2007 v 10:11 | ja |  Moje psaní

Stáli opřeni o roh domu a líbali se. Teď v zimě a všem na očích. Lidé kolem nich chodili sem a tam, někdo dělal, že je nevidí, jiný kroutil hlavou. Jim to však pramálo vadilo. Byli zahleděni jeden do druhého a do svého objetí nikoho cizího nevpustili. Zdá se to jako scéna z filmu, ale opravdu se to stalo, u nás na maloměstě. Oni dva protagonisté se pak vzali kolem krku a pomalými kroky odešli. Ještě dlouho si drbny měly o čem vyprávět.
Polibek, jak krásná věc, ale co o něm víme. Když jsem přišla domů zalovila jsem do pokladů své knihovny a našla knihu od Adrianne Blueové - O líbání. Četla jsem ji již několikrát, a přesto stále nacházím něco nového. Dneska mě nezajímal ani mechanismus líbání, ani jeho význam v jednotlivých částech světa, ani historické zajímavosti. Šla jsem na jisto. Pasáž, která mě zaujala vám tady opíšu:
"Prvního dubna 1950, fotograf časopisu Laif, zachytil na snímku dva milence líbající se na ulici. Později bude výsledek toho cvaknutí uznán za kultovní fotografii, za určující okamžik obecné ikonogafie lásky. Zřejmě lhostejní k ruchu Paříže, k divákům a všemu, co se odehrává kolem nich, milenci vnímají pouze jeden druhého. Silná, volně ovinutá šála ho hladí po šíji, napjaté touhou. s níž se sklání k její pozdvižené tvářičce. Dívka jakoby se mu vzpínala vstříc každičkým svalem těla.Málokdo zná název tohoto snímku, ale miliony lidí někde zahlédly jeho reprodukci.Polibek u radnice , nejslavnější výtvor fotografa Roberta Doisneaua se stal symbolem romantiky Paříže."
Právě na tuhle fotografii jsem si vzpoměla při pohledu na ty dva líbající se. A také na Rodinovu sochu Polibek, který se stal kulturním symbolem 20. století, ačkoliv není Rodinovým nejlepším dílem.
Zajímavé povídání právě o této rozporuplné soše je ve výše jmenované knize. Je zajímavá a mohu ji jenom doporučit.

Kdo to bude platit

13. prosince 2007 v 22:40 | ja |  Moje psaní

Tak mi dneska celý den vrtá hlavou, jak to vlastně bude od Nového roku s tím vybíráním peněz za pobyt v nemocnici. Je mi jasmé, že těch několik lidí, kteří u nás zůstanou ležet přes svátky, budou první abonenti placeného pobytu. Jsou to vesměs, jak říkáme, ležáci. Osoby neschopné se o sebe jakkoliv postarat. Musíte je ráno umýt, převléct, dat jím napít, nakrmit a tak pořád dokolečka celý den. Přivezou je většinou v hrozném stavu, bez jakýchkoliv hygienických potřeb, bez osobních dokladů a potřeb. Tudíž nemají u sebe ani peněženku. Většina z nich žije sama, děti mají bůhvíkde, jejich adresy se snažíme získat různými způsoby. Než se nám podaří leckdy adresu zjistit, babička dá vale tomuhle světu. A co teď? Mnohokrát není ani adresa, kam poslat telegram o úmrtí. Osobní věci nám leží ve skladišti a nikdo je nechce. Tak kde vezmeme na zaplacení. V okamžiku , kdy se pošta dozví, že ten nebo onen zemřel, zablokuje důchod, nechá jej na poště a pak se posílá nazpět do Prahy. Tak jsem zvědavá, jak pak ty peníze za pobyt dostaneme. A nejedná se o malé částky, vždyť tito lidé u nás někdy jsou 5 -6 týdnů, někdy i déle. No nevím, jeslti to bylo vymyšleno dobře. A co když nebudeme mít co dělat. Představte si, že nikdo do nemocnice nepřijde, protože se musí platit, každý se bude snažit vyléčit se doma. Na jednu stranu by to bylo dobré, lidi by si alespoň více vážili svého zdraví, ale na straně druhé, nemoc si přece nevybírá a jak známo, přichází v ten nejméně vhodný okamžik. Jsem zkrátka zvědavá, jak to bude. Už nyní jsou ordinace přecpány lidmi, kteří si chtějí na poslední chvíli nechat udělat dlouho odkládaná vyšetření. Na pohotovosti se dveře netrhnou a lůžkové části praskají ve švech. No, mnoho času už nezbývá. Přejme si navzájem, abychom ten přechod zvládli ve zdraví a beze stresu.

Tři bílé břízy

13. prosince 2007 v 16:31 | ja |  Moje psaní

Tak a už ho mám doma! Ptáte se ,co? No přece pašíka, mašíka. Samozřejmě, že ne vcelku, ale jednotlivé části. Chybí jenom hlava a vnitřnosti, ty budeme mít až po neděli. Chceme si totiž udělat domácí tlačenku. Já, městské dítko, jsem si vždycky přála, zúčastnit se procesu zvaného zabíjačka. Ale jelikož, veškeré moje příbuzenstvo prchlo do měst, nikdy jsem na této akci nebyla. Když jsem chodila na střední školu, měla jsem kamarádku z Čejkovic. Té jsem záviděla ty dobrůtky, které si z domu na internát vozila . Vždycky nám vyprávěla, jaké je to u nich na vsi před a po zabíjačce. Jak se těší na hody a stavění máje. Až jednou, dostali jsme pozvání na hody.
Těšila jsem se jako malé děcko, byl to pro mě skvělý zážitek a příležitost, stát se alespoň na tři dny onou děvčicou z dědiny. Odjížděly jsme již v pátek ráno, abychom, ty tři dny zcela vychutnaly. Přijely jsme zrovna k obědu (Husa, zelí, knedlík), po obědě následovaly koláče a káva. Nezbytné návštěvy se také bez jídla neobešly. Všude bylo napečeno cukroví, v kuchyních vonělo maso, kačeny , zelí. V Čejkovicích mají dobré víno, tak se ta naše návštěva neobešla bez pobytu ve vinných sklípcích. Večer jsme šli do místního zámku, kde mají nádhernou vinárnu. Tam jsme si dali do nodu, dobrý domácí špek, tlačenku, domácí chléb a samozřejmě víno. Já mám ráda víno červené, tak jsem se ho držela celý večer. Čas ubíhal, na jídlo člověk neměl ani pomyšlení a najednou se začalo rozednívat. Když jsme vycházely z vinárny s celou společností, tlouklo na kostele 3 hod. Bylo mi nádherně, nacpaná k prasknutí, hlavu plnou krásné muziky, šťastná, že jsem alespoň jednou něco takového prožila jsem , spolu s kamarádkama prozpěvovala a hulákala po dědině. Myslím si , že ještě dneska se tam povídá o třech kočkách, které cestou z vinárny domů neustále prozpěvovaly jednu melodii - "Tři bílé břízky..." , mě zněly ještě dlouho v uších. Potkávaly nás babky a tetky, jdoucí do kravína. Smály se nám na plné kolo. Vždyť určitě to také, ne jednou prožily. Odpoledne jsme šly na místní zábavu do sokolovny, tančilo se a zpívalo a bylo veselo. Odjížděly jsme nerady, každá si s sebou vezla balíček cukroví, víno a něco od masa. Na internátě jsme pak ještě celý týden při těch dobrotách vzpomínaly na nádhernou atmoeféru Čejkovických hodů.
Tohle se mi najednou vybavilo, když jsem do mrazáku ukládala kačenku a části toho pašíka na tlačenku. Škoda, že se to již nebude opakovat, já bych jela hned!