Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Ve výtahu s nebožtíkem

2. listopadu 2007 v 11:56 |  Moje psaní

Netrpím klaustrofobií, nemám strach z mrtvých, spíše se bojím některých živých. Oni dovedou ublížit i když nechtějí. Ovšem dneska v noci, jsem si mohla vyzkoušet svou duševní vyrovnanost a nebojácnost.
Máme v nemocnici na pavilonu dva stařičké výtahy, čili zdviže. Zvedají, či spíše zvedaly nás do prvního, podotýkám prvního patra , hodně dlouho. Jeden už je nějakou dobu mimo provoz. S tím druhým zatím šlo pracovat. Až do dnešní noci. Několikrát jsem se s ním vyvezla nahoru a dolu, všechno se zdálo v pořádku. Na oddělení práce jako na kostele a ještě si někdo naplánuje na dnešní noc rozloučení se světem. To se stává, že člověk, sužovaný nemocí a věkem,si to rozmyslí a odejde, navzdory naší snaze a péči. Tak se stalo i dnes v noci. Jelikož na oddělení nemůžeme nebožtíka mít, odvážíme jej do zvláštní chlazené místnosti. A jsme u toho. Ona místnost se nachází, jak jinak v suterénu budovy. Přes den se o tuto službu starají k tomu určení zřízenci, v noci, kdy jsme na oddělení jenom my děvčata, leží tato starost na nás.
Už vám asi svítá, co se stalo. Přesně! Nastoupila jsem i s nebožtíkem do výtahu, zavřela dveře, zmáčkla čudlík a... nic! V motoru trochu zahučelo, kabinka se zatřepala a zůstala stát v mezipatře. Mačkám čudlík znovu, nic, tak a co teď. Signalizace sice zvoní, slyším ji dovnitř, ale montér je doma, někdo jej musí z domu zavolat. Buším na kovové dveře, nikdo se neozývá. Ještě několikrát jsem pomačkala všechny čudly a stalo se jenom to, že zhaslo světlo. Tak a je konec. Tma, já ve výtahu s nebožtíkem. Tak znovu buším a tluču do dveří. Jak dlouho jsme si užívali vzájemné blízkosti nevím, byla tma a na hodinky jsem neviděla. Sedla jsem si proto na okraj postele, kde se rýsovala nehybná postava a čekala, až se někdo dovtípí, že se nevracím a začne mě hledat. Po dlouhé době zachrastily na chodbě klíče a ozval se hlas údržbáře, že musím vydžet, až nahodí náhradní , něco, už nevím co, pak se rozsvítí a až bude dole pod kabinou světlo, tak ji ručně spustí. Zkrátka co se tam venku dálo nevím, na mě šlo v té tmě spaní, ale nakonec všechno dobře dopadlo, výtah se rozzářil a pomaloučku sjel to jedno patro. Nebožtíka jsem uložila kam patří a vrátila se na oddělení. Do rána už se nic zvláštního nedálo. Když jsem ráno kolegyním vyprávěla noční příhodu, měla z toho málem smrt. Co, prý jsem tam dělala, zdali jsem se nebála a pod. Jak jsem už řekla, na začátku, nejsem bázlivý tvor, ale příjemné to
v žádném případě nebylo.
 


Anketa

Jak se vám u mě líbí

Výborná 62.3% (71)
Chvalitebná 9.6% (11)
Přijdu častěji 7.9% (9)
Dobrá 5.3% (6)
Dostatečná 5.3% (6)
Nedostatečná 5.3% (6)
bez odpovědi 4.4% (5)

Komentáře

1 Karel | 2. listopadu 2007 v 13:22 | Reagovat

Nabídni to Hollywoodu. Někdo by se třeba i bál.

2 Jarda | Web | 3. listopadu 2007 v 8:53 | Reagovat

Pro někoho možná morbidní,ale ve své podstatě přirozená situace vycházející ze zákona schválnosti.

Zvládla jsi to skvěle a duše zemřelého měla alespoň doprovod na své cestě.

3 Mirka | Web | 4. listopadu 2007 v 10:15 | Reagovat

Jejda, tak já jsem slabá nátura, jde mi mráz po zádech,  ale třeba bych zachovala chladnou hlavu, jako ty:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama