Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Ťuk, ťuk, ťuk

25. listopadu 2007 v 9:48 | ja |  Moje psaní
Cestou do obchodu slyším drobné klepání, Ne, datel to není, není to ani dětská hra na bubeníčka.
Stejnou cestou jako já, dneska ráno pospíchá i mladá žena. Je ukrytá pod deštníkem, na zádech má baťůžek a v pravé ruce bílou hůlku. Nezbytný pomocník při jejím postižení. Je slepá. Potkávám ji často, někdy se mi podaří převést ji přes rušnou cestu, jindy veze kočárek a hůlkou si hledá cestu. Mladá paní má totiž rodinu, její manžel je také slepý. Vyučil se masérem a jako masér se také živí. On je rodákem z Chvalčova (vesnice sousedící s naším městem), ona se sem přivdala. Mají spolu dvě zdravé děti, holčičku a chlapečka. Potkám -li je vždycky se zastavím a čekám, zda nepotřebují pomoci. Děti totiž jsou ve věku asi 3 a 5 let. Tak si jistě dovedete představit jak jsou děti v tomto věku neposedné. Obdivuji tuto maminku s jakým klidem je ovládá, bez křiku a pohlavků. Děti vždycky počkají na rohu ulice, na kraji chodníka a samy se nikdy přes cestu nevydávají. Chodí krásně oblečeni, vždycky čisté a spokojené. Někdy je s nimi i tatínek, holčičku má za krkem, chlapec běhá kolem. To se pak naší ulicí ozývá klepání dvou hůlek.
Opravdu tyto mladé lidi obdivuji. Přeji jim dlouhý a spokojený život. Život sice bez světla sluníčka, ale život, se dvěma světýlky , jejich dětmi.
 


Komentáře

1 Jitka | Web | 26. listopadu 2007 v 9:03 | Reagovat

Krásně napsáno.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama