Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Ta s kosou

2. listopadu 2007 v 21:14 |  Moje psaní

Tak, dneska je ten pravý den, na přemýšlení o životě a smrti. Jako dítě jsem si smrt představovala
jako pohádkovou kmotřičku s kosou. Příjde a odvede si mě, někam. Kam? Tak to už jsem neřešila. První setkání s ní bylo, když nám zemřel v 6té třídě spolužák. Odpoledne v TV se mu udělalo špatně, učitel, ho poslal s kamarádem k lékařce. A od té doby jsme jej neviděli. Byl asi dva dny v nemocnici a zemřel. Nikdo nevěděl nač a proč. Pak už jen, bílé družíčky za rakví a na lavici kytka s černou stuhou. Když jsem si poprve uvědomila ono neznámé slovo smrt, otřásla mnou zima. Jak to, že už bych nikdy neviděla rodiče, sourozence, TV, nemoha bych jít do školy apod. To bylo velmi hrozivé, leč opět nepochopitelné. Raději jsem tuhle myšlenku zahnala a nemyslela na ni. S pubertou se mi smrt začínala jevit stále více konkretní. Zkrátka člověk je pryč a už ho nikdy neuvidím. Dobře, jsou tu nahrávky se zvukem, fotografie. A vzpomínky.
Někde jsem četla, že každý člověk je tak dlouho na živu, pokud na něj, alespoň jeden člověk vzpomíná. Světlo svíčky je vlastně spojením s těmi, kdo jsou tak říkajíc na druhém břehu. Je jedno kde a kdy ji zapálíme při vzpomínce na drahou osobu. Nemusí to být ani o svátku Dušiček, nemusíte jít na hřbitov, stačí mít vzpomínku v srdci a občas ji dopřát sluchu. Vzít si do rukou album, sednout do křesla a vzpomínky se hrnou jedna za druhou.
Není přece možné, aby po člověku nezbyla žádná stopa. Je v každém z nás, kdo chce slyší opět své rodiče, nabádající k poslušnosti a pokoře. Další stopy jsou všude kolem nás, v hrníčku na kávu, na klávesnici psacího stroje, na prádle, které vyšívaly něčí ruce.
Tak nebuďme smutní, naši drazí jsou vlastně všude kolem nás, ve všech věcech které používáme, ve všech činech, které konáme, ve slovech, která pronášíme. Oni nás naučili mluvit, pracovat, myslet. A dokud jsme zde mi, jsou tady i oni.
 


Komentáře

1 Jitka | Web | 3. listopadu 2007 v 8:38 | Reagovat

Krásně napsáno.Často vzpomínám na rodiče i mimo Dušičky.

2 Chachina | Web | 5. listopadu 2007 v 12:42 | Reagovat

Moje babička, s níž mám spojené dětství, zemřela již před 18ti lety, ale já mám dojem, že je stejně pořád se mnou. Nikdy nezapomenu její vůni, její pohlazení prací zhrublou dlaní, její úsměv a každičké milé slovíčko. Jestli je nějaký ten druhý břeh, tak bych se tam s ní chtěla jednou aspoň na chvilku potkat...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama