Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Kocour a navigační schopnosti

27. listopadu 2007 v 14:19 | ja |  Moje psaní
Neobyčejným lidem se stávají neobyčejné příhody. Takhle znějící větu jsem nedávno četla. Marně jsem přemýšlela, jací jsou ti neobyčejní lidé? Mají snad dvě hlavy? Nebo více rukou či nohou?Nebo mají jinou barvu pleti? Nic mě však nenapadlo, až do doby, než jsem jednu takovou neobyčejnou příhodu, nezažila skoro v přímém přenose! Tato příhoda se však stala zcela obyčejnému člověku, ač sama je dost neobyčejná.
Je to už dávno, co jsem na jednom pracovišti zažila s kolegyní něco, nad čím, ještě dnes zůstává rozum stát. Bylo to jednou takhle v poledne, když jsme se chystaly spolu na oběd. Chodívaly jsme do závodní jídelny, kam se obědy dovážely. Obě dvě jsme v tu dobu byly svobodné, bez závazků. Často jsme si spolu vysnívaly naši budoucnost. Eva, jak budu kolegyni říkat, strašně toužila po bydlení v rodinném domku, kde by mohla mít svá milovaná zvířátka. Měla totiž hrozně ráda kočky, každou i toulavou kočičku, by nejraději umazlila k smrti. Na dvoře domu, kam jsme chodívali obědvat, se zdržovala větší smečka toulavých koček. Bylo to jejich království. Samozřejmě, že Eva odsud nikdy neodešla, aniž by kočičkám nepohodila kousky , které si pro ně schovala v jídelně. Ve smečce kraloval statný kocour, který snad Evu přitahoval nejvíce. Onen den na nás kocourek čekal již u schodiště do jídelny, motal se kolem Evy, jako by byl její. Poobědvaly jsme, Eva si pohrála s kočkama, a vrátily jsme se do práce. Po skončení pracovní doby jsem vždycky pospíchala na náměstí na autobus. Eva nastartovala svého trabanta a jela domů na opačnou stranu. Byl víkend, dva dny zaslouženého volna, které jsme si příjemně užily. V pondělí, po mém návratu do práce mě čekalo překvapení. Rozčílená domovnice všem vyprávěla, jak se nám do vestibulu nastěhovala nějaká kočka a celou sobotu a neděli tam vydávala žalostné nářky. Nevěnovala jsem tomu pozornost a dala jsem se do práce. Po nějaké chvíli se ozval zvuk trabantíka přistávajícího před domem. Z něj vyskočila Eva a pospíchala do práce. Když slyšela o plačící kočce v suterénu, šla se tam dolů podívat. Nic však nenašla, ani pozůstaky něčeho, co by vypadalo jsko kočičí trus. Bylo to divné, ale zvířátko tam nebylo. Odpoledne se všechno vrátilo do starých kolejí. Já běžela na autobus, Eva se svým trabantem odjela domů, do nedaleké vesnice. Doma jsem na celou příhodu zapoměla. Ale další den bylo nezvyklé pokračování. Eva přijela do práce neobyčejně brzo. Všem na potkání sdělovala, jak se u ní doma objevil krásný kocourek, který nikomu nechybí. Vzala si ho do bytu a přes zákaz rodičů, se o něj začala starat. Mě pak Eva prozredila, že je to ten statný vůdce smečky ze dvora jídelny. Zdálo se mi to divné, že by ho tak snadno poznala? A jak by se dostal k nim domů, je to asi 8 km. Obě jsme nad tím dlouho přemýšlely, ale na nic jsme nepřišly. U jídelny se potulovala smečka bez vůdce! Ten asi sledoval naši cestu od oběda, pak se schoval do budovy, to byly ony žalostné zvuky. Další den si na Evu počkal a v nestřeženém okamžiku jí vlezl do auta, které jej dovezlo až k nim domů. Jak chytře vymyšleno a brilantně provedeno. Miláček kocour prožil u Evy několik let, dočkal se její svatby a prvního potomka. Celá rodina jej milovala, po 8 letech se najednou ztratil. Nikdy jej nenašli. Myslím si, že se vrátil ke své kočičí smečce, kterou tak záhadně, před lety opustil.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama