Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Kde, je kdo?

9. listopadu 2007 v 8:00 |  Moje psaní

Zdál se mi sen! Byla jsem sama na pustém ostrově! Jak jsem se tam dostala nevím, ale všude kolem bylo prázdno. Ostrov byl zvláštní tím, že to bylo vlastně velké zastavěné prostranství s domy, ulicemi, parky. Všechny byly zavřené, nikde nikdo. Chodilka jsem po ulicích nahlížela do oken, prázdno. Sluníčko se odráželo v tabulích výkladních skříní a oken. Všechno vypadalo jako normální, až na to, že nikde nebylo ani živáčka. Snažíla jsem se někam dostat, měla jsem hlad, ale dveře všech domů byly zavřené. Když už jsem byla uchozená, sedla jsem si na lavečku, v takové malé, zastrčené uličce. A pak se najednou na druhém konci uličky objevilo "NĚCO", nevím co, neviděla jsem to, jen jsem to tušila. Šla z toho hrůza a já se dala na útěk, čím více jsem se snažila utíkat, tím více se to ke mě blížilo. Kolem se tyčily vysoké domy a zdi, které se nedaly přelézt, dveře, které se nedaly otevřít. A jak už to v takových snech bývá, když už vás to "NĚCO" drží málem za nohu, probudíte se a jste rádi, že to byl jenom sen.
Sen, který se nedá nijak vysvětlit. Byla jsem celá opocená, nesvá. Na hodinách bylo čtvrt na 8 hod. a já věděla, že už mám vstávat. Celý den přemýšlím, kde se vzala taková pitomost a co to mělo znamenat. Kdybych byla pověrčivá, jako, že nejsem, tak se celý den třesu jako ratlík.
Tatin přišel z práce, já mu ten sen vyprávím a on mě jednou větou odrovnal. Prý "čeho se bojím, oni by tě ještě rádi vrátili!", nevím kdo, ale musela jsem se začít smát. Hrůza ze snu je ta tam a já spokojeně chystám kávičku a v pohodě si ji vychutnávám.
 


Komentáře

1 Zdenka "ren." | 9. listopadu 2007 v 10:39 | Reagovat

Mně se čas od času také zdají podobné sny, já utíkám, taky nevidím před kým, stále se snažím všechny dveře zamknout, ale ty se otevírají, tak prchám stále dál, a též se vzbudím, aniž vím, kdo mě vlastně pronásleduje. Moc jsem nad tím přemýšlela a jediné co mě napadlo, je to, že jsou to vlastně zasuté strachy asi z dětství, které si vlastně v podvědomí neseme celý život, a záleží asi na nátuře jedince, jestli se to projeví, či ne.

2 Mirka | Web | 9. listopadu 2007 v 13:22 | Reagovat

..sny jsou vůbec zvláštní.. já si myslím, že se v nich "mele" vše dohromady, zážitky , vzpomínky, obavy  i tužby... tedy alespoň u mě.

3 Karel | 9. listopadu 2007 v 22:51 | Reagovat

Skoro nikdy neutíkám. Spíš se oháním železnou tyčí a mydlím je úspěšně po hlavách.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama