close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Listopad 2007

Včera večer

3. listopadu 2007 v 20:12 Moje psaní

Lehce našlapujíc procházela jsem se včera parkem. Vracela jsem se ze hřbitova, potkávajíc spousty lidí, kteří kráčeli opačným směrem. Vydala jsem se směrem ke starému hřbitovu, na jehož místě je park. Stojí tam památník vojákům francouzské armády, padlých za Napoleona. Každý rok se u něj schází členové Napoleonské společnosti. Stojí čestnou stráž u vatry, v krásných uniformách a jsou oživením večera.
Moje cesta dále pokračovala kolem rybníčku, na jehož hladině se chystalo ke spánku hejno kachen. Kačeři zde převládají, každý si hlídá svou partnerku a přitom stihne ještě dvě nebo tři další prohánět po vodě.
Pokračovala jsem tichem a jenom padající listí a občasné šplouchnutí vody rušilo posvátné ticho, dušičkového večera.


Krásné kytičky

3. listopadu 2007 v 10:29 Něco dobrého na zub

To by bylo něco, takové dobrůtky!


Ta s kosou

2. listopadu 2007 v 21:14 Moje psaní

Tak, dneska je ten pravý den, na přemýšlení o životě a smrti. Jako dítě jsem si smrt představovala
jako pohádkovou kmotřičku s kosou. Příjde a odvede si mě, někam. Kam? Tak to už jsem neřešila. První setkání s ní bylo, když nám zemřel v 6té třídě spolužák. Odpoledne v TV se mu udělalo špatně, učitel, ho poslal s kamarádem k lékařce. A od té doby jsme jej neviděli. Byl asi dva dny v nemocnici a zemřel. Nikdo nevěděl nač a proč. Pak už jen, bílé družíčky za rakví a na lavici kytka s černou stuhou. Když jsem si poprve uvědomila ono neznámé slovo smrt, otřásla mnou zima. Jak to, že už bych nikdy neviděla rodiče, sourozence, TV, nemoha bych jít do školy apod. To bylo velmi hrozivé, leč opět nepochopitelné. Raději jsem tuhle myšlenku zahnala a nemyslela na ni. S pubertou se mi smrt začínala jevit stále více konkretní. Zkrátka člověk je pryč a už ho nikdy neuvidím. Dobře, jsou tu nahrávky se zvukem, fotografie. A vzpomínky.
Někde jsem četla, že každý člověk je tak dlouho na živu, pokud na něj, alespoň jeden člověk vzpomíná. Světlo svíčky je vlastně spojením s těmi, kdo jsou tak říkajíc na druhém břehu. Je jedno kde a kdy ji zapálíme při vzpomínce na drahou osobu. Nemusí to být ani o svátku Dušiček, nemusíte jít na hřbitov, stačí mít vzpomínku v srdci a občas ji dopřát sluchu. Vzít si do rukou album, sednout do křesla a vzpomínky se hrnou jedna za druhou.
Není přece možné, aby po člověku nezbyla žádná stopa. Je v každém z nás, kdo chce slyší opět své rodiče, nabádající k poslušnosti a pokoře. Další stopy jsou všude kolem nás, v hrníčku na kávu, na klávesnici psacího stroje, na prádle, které vyšívaly něčí ruce.
Tak nebuďme smutní, naši drazí jsou vlastně všude kolem nás, ve všech věcech které používáme, ve všech činech, které konáme, ve slovech, která pronášíme. Oni nás naučili mluvit, pracovat, myslet. A dokud jsme zde mi, jsou tady i oni.

Ve výtahu s nebožtíkem

2. listopadu 2007 v 11:56 Moje psaní

Netrpím klaustrofobií, nemám strach z mrtvých, spíše se bojím některých živých. Oni dovedou ublížit i když nechtějí. Ovšem dneska v noci, jsem si mohla vyzkoušet svou duševní vyrovnanost a nebojácnost.
Máme v nemocnici na pavilonu dva stařičké výtahy, čili zdviže. Zvedají, či spíše zvedaly nás do prvního, podotýkám prvního patra , hodně dlouho. Jeden už je nějakou dobu mimo provoz. S tím druhým zatím šlo pracovat. Až do dnešní noci. Několikrát jsem se s ním vyvezla nahoru a dolu, všechno se zdálo v pořádku. Na oddělení práce jako na kostele a ještě si někdo naplánuje na dnešní noc rozloučení se světem. To se stává, že člověk, sužovaný nemocí a věkem,si to rozmyslí a odejde, navzdory naší snaze a péči. Tak se stalo i dnes v noci. Jelikož na oddělení nemůžeme nebožtíka mít, odvážíme jej do zvláštní chlazené místnosti. A jsme u toho. Ona místnost se nachází, jak jinak v suterénu budovy. Přes den se o tuto službu starají k tomu určení zřízenci, v noci, kdy jsme na oddělení jenom my děvčata, leží tato starost na nás.
Už vám asi svítá, co se stalo. Přesně! Nastoupila jsem i s nebožtíkem do výtahu, zavřela dveře, zmáčkla čudlík a... nic! V motoru trochu zahučelo, kabinka se zatřepala a zůstala stát v mezipatře. Mačkám čudlík znovu, nic, tak a co teď. Signalizace sice zvoní, slyším ji dovnitř, ale montér je doma, někdo jej musí z domu zavolat. Buším na kovové dveře, nikdo se neozývá. Ještě několikrát jsem pomačkala všechny čudly a stalo se jenom to, že zhaslo světlo. Tak a je konec. Tma, já ve výtahu s nebožtíkem. Tak znovu buším a tluču do dveří. Jak dlouho jsme si užívali vzájemné blízkosti nevím, byla tma a na hodinky jsem neviděla. Sedla jsem si proto na okraj postele, kde se rýsovala nehybná postava a čekala, až se někdo dovtípí, že se nevracím a začne mě hledat. Po dlouhé době zachrastily na chodbě klíče a ozval se hlas údržbáře, že musím vydžet, až nahodí náhradní , něco, už nevím co, pak se rozsvítí a až bude dole pod kabinou světlo, tak ji ručně spustí. Zkrátka co se tam venku dálo nevím, na mě šlo v té tmě spaní, ale nakonec všechno dobře dopadlo, výtah se rozzářil a pomaloučku sjel to jedno patro. Nebožtíka jsem uložila kam patří a vrátila se na oddělení. Do rána už se nic zvláštního nedálo. Když jsem ráno kolegyním vyprávěla noční příhodu, měla z toho málem smrt. Co, prý jsem tam dělala, zdali jsem se nebála a pod. Jak jsem už řekla, na začátku, nejsem bázlivý tvor, ale příjemné to
v žádném případě nebylo.

Lampička

1. listopadu 2007 v 9:27 Moje psaní

Měla jsem vlčí mlhu, nebo se mi něco zdálo? Včera večer kolen 22 hodiny jsem měla dojem, že je nový design stránek blogu, chtěla jsem si ještě něco udělat, tak jsem na to narazila. Bylo to pěkné, ale za tu chviličku jsem to celé neprohlédla. Mám dojem, že tam něco přibylo, možná to bude dobré, už se na to těším. To jen tak na okraj.
Mou každoroční povinností je úprava hrobu před Dušičkami. Letos jsem začala o něco dříve, nechala jsem vyleštit pomník, nazlatit písmenka, dosypat novou drť, neboť ta stará byla již škaredá. Včera po noční jsem se vydala do města, podotýkám, že pršelo, koupit ještě něco na doladění celkové atmosfery. Všechna čtyři květinářství, která u nás máme byla k prasknutí narvána kytkama, věnci, řezanou krásou chryzantém. Opravdu až oči přecházely. Jeden nevěděl co vzít. Tak jsem koupila od všeho něco, nechala si to zabalit a kráčela v děšti, který zvolna ustával na hřbitov. Není to moc daleko ale ony se kytky a věnce pronesou. Když jsem se dobelhala na hřbitov a odložila tu zátěž, odběhla jsem si ještě k automatu koupit světla a zápalky. Automat je bezvadná věc, prodá vám světýlka v krabičce po pěti kusech se zápalkami, nebo velké červené kalíšky s kovovou krytkou. Všechno jsem načančala a chystala jsem se zapálit světýlko v nové lampě. Nešlo to, zápalky z automatu byly vlhké. Nikde nikdo, já jako nekuřák, pochopitelně u sebe oheň neměla. Tak co teď? Rozhlížela jsem kolem, nikoho nevidouc, napadlo mě zapálit si kalíšek od sousedovy lampičky. Jenom jsem se sehla, ozvalo se za mnou "vy nemáte svůj oheň?". Sousedka!
S omluvou a ruměncem ve tváři, jsem položila světlo na její hrob, vykoktala jsem něco v tom smyslu, že aby prominula, myslíce si něco o tom , aby jí neubylo, a odcupitala jsem za roh. No tohle ti teda, bábo jedna, nedaruju. Chvíli jsem se procházela koukala se na ostatní výzdobu. Mimochodem, docela ráda v tyhle dny zamířím na hřbitov a prohlížím si ,jak jsou někteří lidé vynalézaví, co všechno dokáží na hrob dát. Od nádherných drahých kytek a věnců, až po domácky upletených květinových věnečků a papírových vystřihovánek, opět škoda, že jsem neměla čas koupit si foťáček. Byly by to zajímavé fotečky.
Pak jsem zahlédla onu nevlídnou paní vycházet přední branou. Hurá, přišla moje chvíle! Vrtátila jsem se k našemu hrobu, rozhlédla se a opět si od sousedky zapůjčila kalíšek se světýlkem. Nyní se mi už podařilo odpálit si své světýlko. Překontrolovala jsem celou úpravu hrobu, zkonstatovala, že je dobrá a spokojena, leč šíleně unavená jsem odkráčela domů.
Doufám, že se ti mrtví o to světlo v noci nepoperou!