close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Listopad 2007

Kde, je kdo?

9. listopadu 2007 v 8:00 Moje psaní

Zdál se mi sen! Byla jsem sama na pustém ostrově! Jak jsem se tam dostala nevím, ale všude kolem bylo prázdno. Ostrov byl zvláštní tím, že to bylo vlastně velké zastavěné prostranství s domy, ulicemi, parky. Všechny byly zavřené, nikde nikdo. Chodilka jsem po ulicích nahlížela do oken, prázdno. Sluníčko se odráželo v tabulích výkladních skříní a oken. Všechno vypadalo jako normální, až na to, že nikde nebylo ani živáčka. Snažíla jsem se někam dostat, měla jsem hlad, ale dveře všech domů byly zavřené. Když už jsem byla uchozená, sedla jsem si na lavečku, v takové malé, zastrčené uličce. A pak se najednou na druhém konci uličky objevilo "NĚCO", nevím co, neviděla jsem to, jen jsem to tušila. Šla z toho hrůza a já se dala na útěk, čím více jsem se snažila utíkat, tím více se to ke mě blížilo. Kolem se tyčily vysoké domy a zdi, které se nedaly přelézt, dveře, které se nedaly otevřít. A jak už to v takových snech bývá, když už vás to "NĚCO" drží málem za nohu, probudíte se a jste rádi, že to byl jenom sen.
Sen, který se nedá nijak vysvětlit. Byla jsem celá opocená, nesvá. Na hodinách bylo čtvrt na 8 hod. a já věděla, že už mám vstávat. Celý den přemýšlím, kde se vzala taková pitomost a co to mělo znamenat. Kdybych byla pověrčivá, jako, že nejsem, tak se celý den třesu jako ratlík.
Tatin přišel z práce, já mu ten sen vyprávím a on mě jednou větou odrovnal. Prý "čeho se bojím, oni by tě ještě rádi vrátili!", nevím kdo, ale musela jsem se začít smát. Hrůza ze snu je ta tam a já spokojeně chystám kávičku a v pohodě si ji vychutnávám.

Konec platnosti

8. listopadu 2007 v 8:00 Moje psaní
Propadají nám občanky. Náhodou jsem to zjistila při čtení oficiálních stránek města. Každá občanka vydaná do 31.12.1998, ke konci letošního roku končí se svou platností. Tak a máme to, zbývá pouze měsíc k jejich výměně. Ono by bylo dost času, ale... Nejdříve fotky . Přes ošklivé počasí jsem se vypravila k fotografovi. Ó hrůzo, jak já se nerada fotím. Posadíte se, načešete a už to začne. Hlavičku na stranu, zvednout bradu, ramínka trochu natočit doleva a tu bradu bych prosil výš. Nemračit se, dívejte se semhle, pootočit se celý....vykloubit si hlavu a tvářit se jako svatý. Hrůza, No, nakonec jsem to zvládla a odešla. Cestou přemýšlím, kdy si vyzvednout formuláře. Mají pouze dva úřední dny, pondělí a středu. No, nějak to zmáknu, horší bude s tatinem, toho zlomit k fotografovi, to bude věc.
Doma mě čekalo překvapení, manžílek má ještě jednu fotografii, k fotografovi nemusí, jak mi oznámil hned ve dveřích. Tak jsem si docela oddechla. No, tak možná to ještě stihneme. Nerada bych platila nějakou pokutu.
Oč lépe se mají například naši miláčci, např. Elinka ta občanku, či vlastně "zvířenku", nepotřebuje. A kdy ju někdo vyfotí, je jí úplně jedno.
Dříve se pro kmety vydávala občanka s neomezenou platností. Možná, že už ji dostaneme také.


Hubertská pouť

7. listopadu 2007 v 20:04 | oficiální stránky Matice Svatohostýnské |  Fotografie


Co k obědu?

7. listopadu 2007 v 13:01 Něco dobrého na zub

Kuře pod peřinou


1 menší kuře,
0,5 kg mletého masa nejlépe bůčku
2 rohlíky pomleté na strouhanku
2 vejce
sůl, pepř, majoránku
petrželovou nať
menší cibuli
2 stroužky česneku
sladkou papriku,
vegetu.
1 dl mléka

Mleté maso dáme do mísy, nalijeme mléko, osolíme, dáme lžíci vegety, pořádně promícháme a necháme tak 1 hodinku v lednici odležet. Kuře omyjeme a rozkrájíme na menší kousky. Osolíme, posypeme sladkou paprikou nebo grilovacím kořením, dáme do vymaštěného pekáče.
K mletému masu dáme najemno nakrájenou cibuli, utřený česnek , vejce, koření (pepř, majoránku,papriku) a posekanou petrželovou nať, vše dobře promícháme a podle potřeby dochutíme. Směs vodorovně rozprostřeme na kuřecí maso trošku podlijeme vodou a dáme asi na hodinu péct do vyhřáté trouby.
Jako přílohu podáváme vařený brambor nebo bramborovou kaši.

Krkovičkový pláteček s cukýnovou omáčkou


300 g pláteček krkovičky,
sůl, pepř, kmín,
olej, vejvar na podlejvku,
česnek;
cuketa,
cibule,
sůl, pepř, cukr,
dvě špetky normálního a 1 špetka římského kmínu,
mléko,
hladká mouka,
ocet,
olej
Flákotu popatláme třeným česnekem, posolíme, popepříme a pokmínujeme. Zalijeme olejem a necháme přes noc v pohodě. Druhý den překlopíme do pekáče a klasicky upečeme.

Na oleji osmahneme nakrájenou cibuli, přidáme nastrouhanou cuketu, sůl, pepř, cukr a kmíny. Podusíme do tekutokašova. Přidáme mouku rozmíchanou v mlíku a provaříme. Nakonec dokyselíme octem nebo citrónovou ščávou, příp. ještě přisolíme nebo dosladíme.


Vepřové řízky na smetaně zapečené s bramborem.


0,5 kg vepřového masa (kýty,kotlet)
1 kg bramor
250-400 ml smetany (12%)
3 cibule
mletý pepř
sůl
bazalka
Maso nakrájíme na malé medailónky, osolíme, okořeníme špetkou pepře a posypeme bazalkou (pro zjemnění chuti, možno přidat velmi malou špetičku sušeného tymiánu) a necháme odležet s pár kapkami oleje v misce. Zatím oloupeme brambory a nakrájíme na plátky (0,5cm-NE CHIPSY!!!). Oloupeme cibuli a nakrájíme na kolečka. Připravíme si plech potřený olejem. Odleželé medailónky opečeme na pánvi a klademe na připravený plech. Na ně potom klademe bramborové plátky a prstýnky z cibule. Zalijeme smetanou a dáváme do trouby předehřáté na 180-200 stupňů. Až brambory a cibule změknou (15-20 minut) podáváme.


Tak jsem zase nevěděla co vařit. Mám spousty kuchařek i receptů a přesto jsem měla problém.
Nakonec jsem se rozhodla pro kuře pod peřinkou. Je to moc dobré a všem to chutná. Tak to taky vyzkoušejte a napište, jak vám chutnalo.

Nakonec ještě nějaký ten zákusek. Dobrou chuť!!


Oči jako špendlíková hlavička

6. listopadu 2007 v 12:03 Moje psaní
Polekala mě malá potvůrka! Od rána pracuji, zavařuji dýně, uklízím skříně a tak jsem neustále v jednom pohybu. Eliška běhá se mnou, chtěla bych napsat, seč může, ale ona potvůrka je stále rychlejší než já.
Jak tak běháme po schodech nahoru a dolu,najednou mi něco frnklo přes nohu. V první chvíli jsem myslela, že jsem náhodou zavadila o Elinku, ale ta byla nahoře a zdálo se mi, že kňourá. Když jsem tak šla už asi po třetí a nesla jsem dolů do sklepa zavařovací hrnec, opravdu něco přeběhlo po schodku a zmizelo v závěsu. Položím tedy zavařovací hrnec na zem, chytím závěs, když v tom mě něco polechtá na ruce. Jediný pohled mi stačil a to co jsem uviděla ze mě vyrazilo výkřik. Byla to malá myška. Zůstala mi sedět na rukávě a těma svýma nádhernýma očkama sledovala, co se bude dít dál. Nejsem strašpytel, ani se myší nebojím, jenom jsem se v pvní moment lekla. Teď jsme se na sebe dívaly navzájem a čekaly, která co udělá. V první moment jsem ji chtěla setřást dolů, pak ale mě napadlo, že na zemi ji nechytím. Opatrně jsem držela ruku i s myškou před sebou a pak jsem ji přiklopila skleničkou, kterou jsem nesla v kapse do sklepa. Chudinka, nestačila se divit, když se ocitla ve skleněné kleci. Koukala se těma svýma černýma očičkama a marně se snažila dostat ze skleničky ven. Pacičky ji klouzaly po skle a Elinka s nosem přitisklým na skleničku zase pozorovala ji. Bylo zajímavé se na ta dvě stvoření koukat. Po nějaké chvíli jsme vzala skleničku a odnesla ji i s myškou na nedaleký zelený pažit. Snad si tam myška, která okamžitě zmizela, najde svůj domeček a v něm přečka nastávající zimu. Tam ať se jí daří dobře a každé kočičce ať uteče! Ale ke mě, do domečku ,rozhodně nepatří.

Hádej, hádej, hadači!

6. listopadu 2007 v 10:14 | ja |  Moje psaní
Právě jsem zahlédla pvní sněhové vločky letošní zimy. Pohled z okna je smutný a zádumčivý. Vločka za vločkou zvolna padá k černé zemi a za malou chviličku zmizí. Zima je tady.
Dělala jsem si pořádek v krabici s volnými fotografiemi. Je na nich všehochuť. Moje fotečky z posledních dnů na internátě, drahá polovička na vojně a po ní, skupinka přátel společně trávící velikonoce. Nějaké fotky z nějaké schůze, dle nástěnky asi odborářské. Několik fotek ze zájezdu do východních Čech, asi hodně starých, neboť osoby na nich zobrazené neznám. Několk svatebních fotografií, to jak se omladina v naší rodině vzdávala svobody. A děti!!! Spousty miminek, jsou na nich jistě i moji miláčkové, ale poznat na těchhle černobílých fotkách, kdo je kdo, nelze.
Tak to dopadne, když si člověk nepoznačí kdo, nebo co na fotce je. Máme sice vzorně zařazené diapozitivy. Na těch lze časovou posloupností rozeznat staršího potomka od mladšího, ale na těchto fotkách nikoliv. Někdy si moje děravá hlava vzpomene, tuto košilku měl mladší kluk, s těmato hračkama si hrával ten starší. Ale jinak!?!? Jsou na sebe v učitém věku (2-3 let) velmi podobní. A protože po mě mladší chtěl fotografie ze školky a první třídy dala jsem se do hledání.
Už více jak hodinu, třídím a lámu si hlavu nad několika fotkami. Opravdu si jsou ti naši kluci podobní jako vejce vejci. Stejný výraz andělských očí, v nichž zahlédnete čertovské ohýnky. Kudrnaté vlásky mají oba jako děvčátka, oblečení dědil mladší po starším, takže vodítko žádné.
Je to už tak dávno, že opravdu nevím. Bude se muset spokojit s tím co mu dám!
A venku stále sněží!

Vánoce už dnes!

5. listopadu 2007 v 17:29

Tak jsem dneska objevila dárek! Ano, samozřejmě, od loňska! Co já se ho loni nahledala, a ejhle letos se našel sám. No nevadí, hodí se i letos, jen ho trochu přebalím a změním obdarovaného. Když já mám tak dobré skrýše. Opravdu dobré, nikdo je neobjeví, ani já.
Letos si tam dám všechny dárky, vejdou tam, je v ní místa habaděj. Jen si musím dobře zapsat kam jsem všechno dala. No, ale je otázka kam to zapsat, abych to pak našla. Když to napíšu do kalendáře, může si to přečíst každý, lísteček v debilníku se může stratit. Do peněženky? Tu si občas půjčuje i mužík. V práci ve skřínce, tam to zapomenu nejdříve. Napsat si to sem do Blogu? To by si zase zvědavá rodinka přečetla. Tak nevím? Mám to zase dávat do šatníku mezi oblečení?
Poraďte!

Pánové, zadejte se!

5. listopadu 2007 v 11:36 Moje psaní
Tak začalo druhé kolo televizního pořadu Když hvězdy tančí. Je to báječná příležitost vidět některé naše celebrity ve společenském úboru. Viděla jsem sice jenom kousek, ale líbila se mi nesmírně Táňa Wilhelmová. Vždycky, když ji zahlédnu někde na stránkách časopisu, musím si článeček přečíst, nebo alespoň se na něj jedním očkem juknout. Je to jedna z generace mladých hereček, která mi opravdu přirostla k srdci.
Při pohledu na taneční parket v televizi, vybavila se mi jedna vzpomínka. Byl to také taneční parket, ale dávno již tomu. Taneční hodiny právě začaly, mistr pronesl onu formulku - pánové zadejte se, když se to stalo. Řada hochů se drala vpřed s takovou vervou, že se mezi sebou žduchali a úprkem uháněli pro své vyvolené. Najednou některý z hochů zakopl a natáhl se jak dlouhý, tak široký na naleštěný parket. Je samozřejmé, že naupadl sám,spolu s ním se na zemi ocitla celá řada, nedočkavých tanečníků. Děvčata se už smíchy nezdržela a celou slavnostní atmosféru, tím okamžikem vyhnala ze sálu. Nebylo snadné nás utišit, při pohledu na sténající a ze země vstávající kluky, nám tekly slzy po tvářích. Taneční mistr musel udělat přestávku. Kluci se šli upravit, oprášit kalhoty a umýt ruce. Bylo zajímavé pozorovat je při dalším pokusu o zahájení tance. Asi tři kluci chyběli a do konce taneční hodiny se neobjevili. Šuskalo se mezi námi, že jednomu praskly kalhoty na tom nejexponovanějším místě a druzí dva jej doprovázeli domů. Vzpomínka úsměvná, zvláště, s odsupem času.
Nedávno při cestě MHD jsem zahlédla přes sklo, právě v onom sále KD další generaci tanečníků a tanečnic, jak stojí připraveni v oněch řadách, kluci vlevo, děvčata vpravo. Byl to jenom mžik oka, kdy jsem je zahlédla, ale přesto se mi ona vzpomínka nevybavila, až při televizním pořadu.

Dáma?

4. listopadu 2007 v 23:24 Moje psaní

Tak jsem zjistila, že nemám co na sebe. Mám sice plnou skříň, ale jaksi jsem asi zestárla, či co, do většiny věcí se klidně vlezu, ale už se mi vůbec nelíbí.Tak jsem dneska ráno odkládala jednu věc po druhé, jako nehodící se a hledala něco v čem bych si připadala jako člověk. To máte pořád jenom cesta na vlak, do práce, cesta z vlaku a domů. Ať už se to odehrává v jakémkoliv pořadí, je to pořád totéž.
Tak jsem se rozhodla, že dneska pojedu za dámu. Nejprve jsem si vytáhla kostým. Je sice kalhotový, ale je to kostým. Halenku, jako vždycky, nahradí tenký svetřík, na krk lehká šálka, kabátek zapnout, vzít kabát a tašku a vyrazit do ulic. Ale ouha, něco jsme zapoměli. Samozřejmě boty, ale teď zase které, botasky jsem zamítla jako první, v kozačkách by mi bylo asi ještě horko. Lodičky se nevejdou na mé neustále otékající nožky, tak co? Nakonec vyhrály kotníkové boty, jsou sice malinko nacpané, ale ještě se mi je podařilo zapnout. Ještě trochu prohránout vlady a pár kapek "babí vody", jak říká manžel voňavce. Venku sice nepršelo, ale trochu vlhkosti bylo.
Nejdříve se dámě pokazil účes, pak mi vítr odvál šálku, musela jsem ji neforemně přivázat kolem krku. Kalhoty, které mají trochu rozšířený střih, se podezřele rychle nasákly vodou. Takto urousaná dáma se přiřítila na nádraží. Při pohledu do prosklených dveří nádražní haly mi bylo jasné, že se žádná dáma nekoná. Navíc mě začínají tlačit boty. No, nazdar! Nebylo mi včera lepší v džínách a bundě! Asi jo, konstatuji, že zítra kašlu na dámu, vezmu první nač mi padne zrak, Je mi vůbec zapotřebí podstupovat tolik utrpení, koupím si raději ještě jedny džíny, pohodlnou bundu a kašlu na modu, hlavně pohodlí.