close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Listopad 2007

Jak žít na podzim

21. listopadu 2007 v 9:06 | volná interpretace článku Ona dnes |  Moje psaní
Podzimní plískanice a stress, je odvěké téma. Nejsem člověk,jehož stress deptá, snažím se za vším hledat něco pozitivního. Včera jsem byla zcela konsternována z toho, že dnešní mladá děvčata tak snadno podléhají stresu. Od rána nebyla s mou kolegyní řeč. Rozmrzelá chodila po oddělení, takřka neodpovídala na dotazy. Člověk by řekl, že má starosti. Za celý den jsem ji nedokázala rozveselit a spravit jí náladu. Jen se přiblížila hodina odchodu, rázem ožila. Nevím, ale myslím si, že se nechá snadno ovládnout černými myšlenkami.
Složení našeho kolektivu je 9:7 ve prospěch těch dříve narozených. A tak vždycky , když mám směnu, setkám se z některou z těch mladších. Snažím se je povzbudit, ale stále chodí do práce s nechutí a otrávené. Jednou jsou unavené ze stavby, podruhé mají nějakou chřipku, nebo co, pak jsou rozhádané s partnerem. Do toho podzimní pošmourno a člověk je ve stressu, raz dva. Nedávno jsem četla pěkné desatero, jak si dobít energii a odolat stresu. Pokusím se jej tady interpretovat. Nepůsobí okamžitě, ale po nějaké době zjistíme, že je nám lépe.
1. Naučme se říkat NE
Je to obtížné, ale dá se to zvládnout. Přitom stačí být jako gramofonová deska (však se tomu také říká, efekt gramofonové desky). Nemusíte nikomu vyprávět důvod svého NE, je to vaše věc, a nemusíte se nikomu zpovídat. Ne, nemůžu ti vyměnit službu, ne, nechci poslouchat tvé nářky.
2. Vykřičte ze sebe pocity.
Nenechávejte svůj smutek, své pochyby a pocity v sobě, vykřičme je ven. Chce se vám plakat nebo se naopak smát, tak to proboha udělejte. Plačte, když je vám do pláče, zakřičte si třeba za zavřenými dveřmi WC. Uvidíte, jak se vám uleví.
3. Myslete vždy na to hezké
Opustil vás partner, co je na tom, vždyť na světě je spousta jiných. Vynadal vám šéf, no bože, však za chvíli bude něco potřebovat on od vás a příjde s prosíkem. Naštvali vás puberťáci, i puberta jednou skončí.
4. Neobviňujte se
Nesvádějte každou věc jenom na sebe a netrapte se maličkostmi. Nikdo není stoprocentní, každému se někdy něco nepodaří. Buďte sví, jste totiž moc dobří, možná nejlepší a to víte jenom vy.
5. No tak se to nepovedlo
Prošvihli jste termín , nepřišli jste včas na poradu, nevadí. Představte si, že za měsíc, dva už nikdo o vašem průšvihu nebude vědět. Svět se přece nezboří, vzchopte se, příště to bude jistě lepší.

6. Vypovídejte se
Zatímco muži od problémů často utíkají, nebo naopak bojují, ženy se řídí heslem "sdělená starost, poloviční starost" Mám-li dobrého přítele, nebo člena rodiny, jemuž důvěřuji, vypovídám se mu s problémy a uleví se mi.
7.Zkuste něco nového
Nedaří li se nám dlouhodobě , zamysleme se nad tím, zda není třeba změny. Najděme si novou zálibu, nového koníčka, aby život nebyl jednotvárný. Možná je čas uzavřít starou kapitolu a pootevřít novou.
8. Namasírujte si nohy
Jestlipak víte, kde v těle sídlí mizerná nálada. Představte si, že na chodidlech. Proveďte tedy koupel a následnou masáž chodidel. Začněte malíčkem a skončete palcem.
9. Odblokujte ramena

Levou rukou uchopte pravé rameno (a naopak), pomalu otáčejte hlavu směrem ke stlačovanému ramenu. Ruku spusťte podél tělapostupně odshora až ke konečkům prstů.
10. Dopřejte si světlo

Světlo v mozku podporuje tvorbu hormonů (serotoninu a endorfinu), které zlepšují náladu. Proto je třeba alespoň 15 minutovou procházku. Že je zataženo nevadí, i zachmuřená příroda má své kouzlo. Hluboko se nadechněte a přivoňte si k přírodě. Po návratu domů se dobře vyspěte.
A vaše tělo bude mít dostatek energie na překonání podzimních nálad!



Jen tak

21. listopadu 2007 v 0:27 | ja |  Moje psaní
Tak už jsem dneska napsala svůj příspěvek asi třikrát, a nikdy se mi jej nepodařilo uložit.
Je to k vzteku. Zrovna, nemám psavou náladu, proto to asi vzdám. Ještě, že jsem si uložila několik dřívějších nápadů. Dnešní zápis je tedy jenom velmi krátký.
Jen tak se toulat vzpomínkami je někdy krásné. Člověk objevuje věci dávno zapomenuté, například vzpomínka na školní výlet do Tater, nebo do Prahy. Letní dětské tábory s první láskou v nich. Prázdninové příhody, návštěvy zakázaných objektů, indiánské výpravy s pravým indiánským mučením, zvaným válečkové. Večerní čtení knih půjčených od p. Hrabalové, prohlížení starých kalendářů. Večerní tajné výpravy , první rande apod.
Nikdy bych nevěřila, že se člověku vybaví takové drobnosti, jako např. různé přezdívky kamarádů a kamarádek, jejichž pravá jména už odvál čas. Před očima se člověku míhají obrazy a obrázky z dob, kdy jsme poslouchali začínající Beatles, uši napnuté při ladění starého radiopřijímače ve snaze najít stanici Radia Luxemburk( ani nevím jak se to správně píše). Večery na internátě se sklenicí domácího červeného vína od kamarádky Lídy, první cigareta, vykouřená v okně , aby kouř nešel dovnitř a vychovatelka nic nepoznala. Večer, kdy jsem si poprve obarvila vlasy a pak strach z toho, co řeknou doma. Jak jsme utekli profesorovi z hodiny a pak ty následky. Ještě dnes není zaplaceno plátno, které jsme roztrhli na kulečníku v zápalu hry a pak utekli oknem. Je toho za jeden život tolik, že ani 10 celovečerních filmů by nestačilo. Jsou to všechno vzpomínky mojea ráda se k nim vracím.
To jenom tak, aby řeč nestála, když už se mi článek nepodařilo uložit. Tak snad jindy něco smysluplného.

Římské ležení

18. listopadu 2007 v 20:20 | ja |  Moje psaní
Jak asi vypadalo starořímské vojenské ležení, či tábor? Při cestě z Hulína do Třebětic se začíná upravovat terén pro pokračování dálnice na Zlín. Jsou zde navezené hromady odtěžené hlíny a na budoucím staveništi se činí archeologové. Dnes ráno, při cestě domů, jsem na zasněženém terénu zahlédla jednotlivé sondy, jak se sníh propadal do výkopů. Je jich tam mnoho a mezi lidmi se povídají přímo báchorky o pohádkových nálezech. Jedno je jasné, nalezly se zde stopy po římském vojenském ležení. Vždycky mě historie vzrušovala a tohle mě také láká. Stejně jako prohlídky zámků a hradů. Rovněž tak by mě bavilo pracovat např. v zámecké knihovně a studovat staré listiny. Nedávno mé srdce přímo zaplesalo, když v televizi ukazovali, jak se podařilo náhodou zachránit ve sběrných surovinách krabici plnou 400 let starých dokumentů i s dobovými pečetmi. Bylo to nádherné a pro mě nepochopitelné, jak někdo může takovou vzácnost jenom tak zanést do sběru. Vždycky, když se probírám starými dokumenty, např. při sestavování rodokmenu, pociťuji určité napětí a v mé mysli se odvíjejí představy, jak a kde asi ti dotyční žili, jak moje praprapra babička asi vypadala apod. Proto budu asi hledat na netu, jak takový vojenský tábor vypadal a budu se snažit něco o něm dozvědět.




Oplakaný poklad

18. listopadu 2007 v 12:14 Něco z rodinné kroniky

Hrála si s panenkou a najednou začala plakat. Naříkala tak, že celý vagon zpozorněl? Co se děje tomu děvčátku, že tak plače? Mezi vzlyky jsem pochopila, že si stěžuje mamince, že na lavce na nádraží zapoměla panenčino papáníčko! Co to bylo nevím, maminka ji utírala slzičky a snažila se ji utišit, dětská bolest však byla veliká. Její panenka nemá své papáníčko. Někomu by to možná přišlo k smíchu, ne tak tomu, kdo něco podobného prožil. Myslím si, že jsme to byli všichni, jenom se nám to už nevybavuje. Jelikož nemám žádné děvčátko, nevím tedy zda se ještě pro ně vyrábějí zástěrky s kapsičkami! Měla jsem takových hned několik, do školky se v nich chodilo skoro povinně. Jednou jsem si do kapsičky vzala, ačkoliv jsem měla zákaz něco z domu odnášet,malinkatou skleničku s cumlíkem, kterou jsem krmila svou Laurinku. Asi jsem se chtěla dětem ve školce pochlubit, nevím. Když šla do školky měla jsem jednu ruku v kapse a skleničku držela v ní, ještě nějakou dobu ve školce jsem si ji hlídala, pak už začala hra a nebyl čas. Když jsem se chtěla pochlubit tou malinkou lahvičkou, byla pryč. Spustila jsem nářek, že se paní učitelka polekala co se mi stalo. Hledala se mnou, hledala jsem sama, dívala jsem se všude i na záchodku, nikde jsem ji nenašla. Bylo to smutné, ale láhvička pro miminko byla nenávratně pryč.
Smutek mě provázel i cestou domů, hledala jsem v trávě, tam kde jsem ráno jako vždycky hopsala. Lahvička byla v nenávratnu a já věděla, že další nedostanu. Maminka mi řekla jenom , že jsem měla nechat skleničku u Laurinky a bylo to vyřešeno. Ještě dlouho při cestě do školky mé oči bloudily v trávě a marně hledaly ten ztracený dětský poklad.


Svět viděný fotoaparátem

17. listopadu 2007 v 13:48 Moje psaní

Hups, probudila mě dnes ráno naše Elinka. Skočila přímo do mé postele, aniž brala ohled na to, že ještě spím. Ano, ještě jsem spala i když je dnes tak slavný den. Už je to opravdu tak dávno, že to člověk pomalu a jistě zapomíná. Např. včera večer se konal ohňostroj a holky, které mě přišly vystřídat se divily co se děje. Ani mě v první chvíli nenapadlo o co se jedná. Člověk jaksi bere všechno nějak samozřejmě. Tak jsem si trochu zavzpomínala a je to.
Teď řeším jinou věc, foťák. Váhám mezi Canonem a Panasonicem. Tatin sedí u internetu a listuje a hledá a porovnává. Já fakt nevím, Chci ho, a je mi celkem fuk značka. Jen abych už mohla fotiti.Jak to bylo dříve jednoduché. V naší skříni se nachází několik fotoaparátů a ne zrovna špatných. ?Máme starou Flexaretu, Praktiku, Zorkij a já nevím jak se všechny jmenují. Když byli kluci malí, fotilo se o sto šest. Na dovolených, na různých akcích, Mikulášská besídka, Den dětí a pod. Narozeniny a svátky babiček a dědečka, všechno máme historicky podchycené. Samozřejmě nejdříve na fotkách, později na diapozitivech, nakoupilo se veškeré příslušenství, včetně plátna na promítání. A teď tam chudáci leží a čekají až je někdo, např. kluci vezmou a ukážou svým polovičkám, jací byli fešáci, když seděli na nočníku, koupali se ve vance na sluníčku, jezdili na malém kolečku po zahradě apod. To tam všechno je a ještě mnohem víc, je tam celý náš dosavadní život. V několika velkých albech mám ještě fotografie mých rodičů, jejich mládí a chvíle které strávili na skautských táborech. Spousta fotografií již nikomu nic neříká, pamětníci odešli, jenom fotografie zůstávají. Zajímavé fotky zachycují přeměnu našeho městečka v modernější město, bourání starého hotelu a výstavbu hotelu nového. Některé fotky jsou ještě staršího data, mám například fotky z II. světové války odněkud z tehdejšího Ruska, vylodění německé armády v Oděsse, kolona vozidel táhnoucí někde širou stepí, a podíváme-li se ještě dál, návštěvu T.G.Masyryka u nás , jeho přivítání na nádraží a na náměstí, zápis do knihy apod. A můžeme se dokonce podívat někdy do počátku minulého století, když se stavěla nová silnice na Hostýn a připravovala se na návštěvu císaře France Josefa. Na fotkách mám zachycenou i rekordní sněhovou nadílku z roku 1921, kdy sníh dosahoval po okraje střech a děti se vozili áž se střechy dolů. Předminulé století je na fotkách zachyceno v Kralupech nad Vltavou, kde před zájezdním hostince stojí koňský povoz jež dovezl v bečkách pivo. Je jich opravdu hodně, mnohé jsou cizí, ani dnes už nevím kde jsem k nim přišla. Mnohé jsem dostala od známých, kteří mě zásobovali a zásobují pohlednice, které již roky sbírám.

Opět máme bílo a pořádně.

15. listopadu 2007 v 20:17 | ja |  Moje psaní

Takže sněží a sněží! Ráno bude obtížné dojít na nádraží. Už nyní ho tam leží asi 10-15 cm. Naše Elinka je nadšená, běhá s nosem přitisknutým k zemi, radostí vyskakuje a štěká. Několikrát za odpoledne si doslova vyštěkala procházku po zasněžené zahradě. Všude je klid, jen vrzající sníh pod nohama.
Vzala jsem metlu a snažila se tu nadílku odmést. Než jsem se však dostala k brance, mohla jsem začít znovu, vítr honí sníh nazpět a z nebe se bez přestání sype. Takhle brzy v listopadu jsem ještě asi sníh v takovém množství neviděla. V Tv říkali, že sněžit buse do začátku prosince. Co bude pak se uvidí. Na horách je ho hodně, takže lyžaři, blíží se víkend, hurá na hory. Ale opatrně, ať to neodnese některá kostička zlomeninou! Právě jsem si vzpoměla na Nohavicovu Ladovskou zimu! Že by opět nastávala?
No, ale raději zima se sněhem, než holomráz. To nemá ráda zahrádka ani já.

Co je bumping

14. listopadu 2007 v 14:00 Moje psaní
Úplně mi běhá mráz po zádech. Právě jsem se na netu dočetla, že vlastně, nemám zamčený dostatečně byt. Hodní hoši kraďoši si našli způsob jak na nás byzrát. Vynalezli totiž způsob zvaný "bumping", pomocí něhož otevřou všechny i bezpečnostní zámky. Stačí jen trochu speciálně zabrousit klíč, strčit jej do zámku, rukou do něj udeřit a jsou u nás. Je to otázka několika málo okamžiků. Někde na intertnetu se potuluje přímo návod na to broušení i s obrázky.
Takže, co teď? Při představě, že se mi po bytě procházejí nějací lumpové, je mi úplně nanic. Test prokázal, že tomuto způsobu neodolá ani zámek za několik tisíc, který je zvaný bezpečnostní.
Tak mě napadá, že by nebylo od věci, v některých případech, se vrátit do dob dávno minulých.
Takový vodní příkop před domem a padací most, by nebyl marný. Za dveřmi by čekal ozbrojený strážce a každého nevítaného hosta by řádně vytrestal. Za krádež se sekala ruka, dneska by možná stačilo useknout prst, příště druhý a po třetí teda holt celou packu.
Ještě je jiná možnost, jak to provést, aby jsme neměli nežádoucí návštěvu. Říká se přece, "kde nic není, ani smrt nebere". Takže upravit okolí domečku způsobem smetiště, vrakoviště, sběrné suroviny. Možná, že to by potencionálního lapku odradilo. A nebo si koupím velkou šelmu, např.levharta, který bude tiše sedět na zahradě na stromě, a každého vetřelce sežere.
Ale vážně, to přece není žádná legrace, když je taková možnost překonání zámku. To mě teda docela nadzvedlo.

Když vypadne počítač

13. listopadu 2007 v 10:40 Moje psaní
Nikdy bych nevěřila, že moderní technika mi tak přiroste k srdci. Jsem již přece jenom ročník dříve narozený, elektronickou a výpočetní technikou zasažený až nedávno. Je sice fak, že jsem spíše uživatelem těchto různých DVD, video, satelitních a já nevím jakých přístrojů . U každého přístroje musím mít jako hloupý Honza přesně naučen postup - tuten kámen.Stačí, aby synek trochu přeblikal se satelitem a jsem bezradná. Mikrovlnku používám takřka denně, ale její princip je pro mě španělská vesnice. Stejně tak mobilní telefon, mám sice už druhý přístroj, ale to všech tajů mobilování pronikám velmi, pomalu. Vždyť teprve nedávno jsem se naučila přijímat a odesílat MMS.
No, a PC, tak to je kapitola sama pro sebe. Pracuji na PC skoro 17 let. Moje první setkání s tímto báječným pomocníkem bylo docela prozaické. Jelikož jsem se snažila obchodovat s různými zdravotními pomůckami, potřebovala jsem pomocníka na účetnictví. I zakoupil se přístroj, v té době velmi drahý, naládovalo se do něj účetnictví a já se snažila využívat všechny jeho výhody. Později zakoupil můj šéf do ordinace taktéž přístroj zvaný PC a já vlastně na kolenou, na něm ze dne na den, začala vést ordinaci. V té době neexistoval žádný profesionální program pro ordinace a tak jsem si spolu s jedním počítačovým inženýrem vytvářela program sama. Byla to docela fuška, vždycky, když mě něco napadlo, musel jmenovaný přijít a do programu onu věc zavés. Postupně jsem do počtače přenesla záznamy o celém obvodě, jež nebyl zrovna malý, čítal v té době bezmála dva tisíce osob. Práce to byla perná, ale neuvěřitelně usnadňovala všechny evidence, které se v ordinacích musejí vést. Např. očkování, preventivní prohlídky, pro pojišťovnu výkony a sledování receptů. Dneska v nemocnici máme na PC všechna data o pacientech, lze se spojit s laboratoří, rtg pracovištěm,dopravní službou a pod.
Všichni jistě víte, jaká kalamita nastane, vypadne-li jen na chvíli elektrický proud. Záložní zdroje fungují jen nezbytně nutnou dobu a pak se stojí.
Na to na všechno, mě přivedla dnešní návštěva pošty. Už při příchodu k budově jsem zaznamenala něco podivného. Na schodišti stála fronta a já oči vykulené sháněla informace. Brzy se mi jich dostalo, jedna paní, známá to klepna, obcházela lidi kolem dokola a všem s patřičným květnatým komentářem oznamovala, že " na poště nejdou počítače, to je hrůza, kdo tu má stát, tak ať otevřou a pracují jako dřív, když tyhle krámy nebyly". Ono to není tak snadné, pracovat jako dřív, spousta formulářů je závislá na technice a ani ty peníze vám nevydá kasa, bankomat a pod.
Jenže vyprávějte to někomu, kdo o tom všem nemá ani páru.

Barevné erby

11. listopadu 2007 v 15:35 Moje psaní

Slyšeli jste o tom, že šlechtici mají modrou krev? Jistě všichni! Ale mohu vás ujistit, není to pravda. Na našem oddělení ležel potomek jednoho z moravských šlechtických rodů, p. Strachwitz. Mimo to, že to byl pán velmi starý, na něm nebylo nic zvláštního. Nikterak nepřevyšoval svými požadavky ostatní pacienty. Právě naopak, myslím si, že byl velice skromný, neodmítal žádnou radu lékaře, všechno vždycky provedl dle nařízení. Zkrátka šlechtic.
Vzpoměla jsem si na něj při prohlížení internetových stránek s erby známých šlechtických rodů. Je to nádhera, prohlížet si obrázky těchto erbů, které namaloval Jiří Louda. Je to zajímavé koukat na obrázky a ještě zajímavější čtení o těch, kterým tyto erby patřily, nebo jejich součásti jim daroval panovník za dobré služby a vojenské zásluhy. Nikdy bych nevěřila, že se v nich dá číst jako v dějepisné učebnici. Rody se spojovaly sňatky, a tím na erby přibývaly další součásti.
Městské erby jsou jednodušší, a odrážejí se v nich také dějiny hornictví, dřevorubectví apod.
Musím si sehnat nějakou knihu o erbech a přečíst ji. Už jsem dlouho nebyla v naší knihovně, tak tam budu muset zajít a pořádně se porozhlédnout. Teď, když je venku sníh a moc se nedá chodit na procházky, budu sedět a číst.

Večer jako každý

10. listopadu 2007 v 16:55 Moje psaní

Tak sedíme ve třech u televize a sledujeme hokej. Prohráváme a chlapi jsou naštvaní. Není s nimi řeč. Tohle nikdy nepochopím, celou dobu , co na to hledí tak radí, křičí, rozčilují se, ale když jim řeknete, ať to vypnou, křičí zase na vás. Nepochopitelná mužská logika.
Hokej skončil a přepinač má hody. Hned jsme ve filmu pro pamětníky, kde p. Marvan řeší nějakou kriminalistickou záhadu, než ji stačí rozluštit, lítají na obrazovce stíhačky, kroužící na Pearl Harborem. Bombardéry shazují jednu bombu za druhou a po stakatu výbuchů se začne po pláži procházet krásná blondýnka se svým milionářem - "Vem si mě". Sled událostí pokračuje, skupinka výletníků žene stádo krav, když zůstali bez kovboje a honáků. Začínám mít v hlavě pořádný zmatek. Večer jako vystřižený z nějaké komedie. Každý by chtěl něco jiného a všichni vlastně všechno. Venku se setmělo, Elinka spokojeně uchrupuje ve svém vyhřátém pelíšku, já si popíjím kávičku a spokojeně se dívám na ty chlapy kolem sebe. Jsem šťastná, že je mám. Někdy by je sice člověk nejraději zabil, ale mezi námi, co by si člověk bez nich počal.