Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Listopad 2007

První kalamita

30. listopadu 2007 v 17:09 | ja |  Moje psaní

Tak si představte, že jsem od rána ještě nerozmrzla. To bylo tak, po službě jsem valila na autobusové nádraží, že si počkám na brňák! Času jsem měla dost, tak jsem si koupila něco ke čtení a sedla do čekárny. Byla příjemně vytopená a tak jsem si dala kafčo a četla noviny. Dozvěděla jsem se něco z našeho krajského města, co se tam děje na magistrátu, zasedání rady
apod. Nemocnice UH, Zlín a KM mají skoro stejné platy, a tytéž problémy. začal padat sníh a silničáři jsou v pohotovosti. Při čtení čas ubíhá docela rychle. Blížil se čas odjezdu, proto jsem opustila příjemnou čekárnu a vyšla na zastávku. Bylo tam jenom pár lidí, tak jsem si říkala, bude to příjemné cestování. Stojím deset minut, říkám si už by mohl přijet. Dalších deset minut , lidi se začínají mračit, když uběhla asi půl hodina je nám všem zima. Každý podupává a choulí se do kabátu. Všechny okolní spoje už přijely nebo odjely, jenom náš, jedoucí po dálnici z Brna nepřijel. Lidi začínají remcat, někteří jdou na jiné spoje, jenom k nám v tuto dobu nic nejede. Vlak už zamával posledním vagonkem před hodnou chvílí, čekáme už skoro hodinu a autobus nikde. Je mi už tak ukrutná zima, že to vzdávám a jdu nazpět do čekárny. Zjišťuji, že mi za 15 minut jede další vlak. Ten naštěstí přijel včas, většina z nás nešťastníků se do něj vřítí a choulí se někde v koutečku. Já, po noční, mám co dělat, abych neusnula a nepřejela do Valmezu. Zkrátka a dobře domů jsem dorazila zmrzlá o tři hodiny později než běžně. Trocha sněhu a kalamita na dálnici a já z toho mám chřipku. Začalo mě pobolívat v krku, teče mi z nosu a je mi šílená zima. Ještě, že mám do pondělí volno a můžu se doma zahřívat. Dala jsem si čaj s rumem, mňam, citron a paralen. Doufám, že tahle smrtonosná kombinace mě nesloží docela.
A propo, miláčka už mám doma. Jdu se s ním mazlit.

Máme rádi med

29. listopadu 2007 v 15:08 | Překvapení v kuchyni - M. Kurková
Něco o medu v čase předvánočním.

Med je odpradávna označován jako přírodní zázrak - výborná pochutina i účinný lék.

1. Jak vzniká?

Včely do úlu přinášejí suroviny na výrobu medu - nektar z rostlin a medovici, cukernou látku, kterou tvoří hmyz. Ty pk zpracovávají: odpaří nadbytečnou vodu, svými enzymy přemění převažující sacharozu na jednoduché cukry a ještě ji obohatí, uloží v plástvích a zakonzervují víčky z vosku. Tady med dozrává do své konečné podoby.

2. Kudy teče, tudy léčí

Med se osvědčuje proti kašli, chrapotu rýmě, na spáleniny. Příznivě působí na hojení ran, zlepšuje činnost srdce, cév , ledvin, chrání játra, zlepšuje krvetvorbu, podporuje paměť, uklidňuje. Lžička medu před spaním pomáhá proti nespavosti, u dětí i proti nočnímu pomočování. Za studena lisovaný med má ničivé účinky na řadu bakterií v žaludku i střevech, přirozeně léčí průjem, uklidňuje bolesti při žaludečnéích vředech...A nemusíte ho jen konzumovat. Zkuste třeba medovou masáž. Samozřejmě pokud netrpíte alergií na med.

3. Med na mnoho způsobů

V Bavorsku si rádi pochutnávají na klobáse s medovou hořčicí, na Ukrajině na medovém kvasu, ve Švédsku je oblíbená ryba s medovou majonézou. Česká kuchyně je při používání této pochutiny zdrženlivější, většinou ji využívá jako sladidlo do čajů či pečiva. Mistři plotny všsk tvrdí, že medem potírané pečené maso získá vynikající nasládle kořeněnou chuť a křupavou kůrčičku.

4. Druhy medu

Med květový - mívá světlou barvu, jemnou chuťm slabší aroma a relativně rychleji krystalizuje (např. lipový, javorový, akátový, slunečnicový, řepkový, modřínový).
Med medovicový - je to med lesní, tmavé barvy, déle vydrží tekutý a má výraznou chuť a specifickou vůni ( pochází zejména z výměšků hmyzu).
Med smíšený - pochází ze snúšky nektarového a medovicového původu.

5. Jak se med získává

Med vytočený se získává odstřeďováním odvíčkovaných plástů, med lisovaný lisováním plástů za použití mírného tepla, med vykapaný vykpáním z odvíčkovaných plástů. Pokud si koupíte med zavíčkovaný a uložený včelami do čerstvě postavených bezplodových plástů máte med plástečkový.

6. Kde ho skladovat

Med uchovávejte nejlépe ve skleněných, porcelánových či keramických uzavřených nádobách v suchých prostorách při teplotě do 25 st. Škodí mu přímé slueční světlo.

7. Proč se říká pilný jako včela?

Protože vyrobit med je pěkná dřina. K získání 1OO g medu musí včely sebrat pyl z jednoho milionu květů, což představuje asi 150 tisíc výletů z úlu pro pyl.

Můj miláček je na cestě

29. listopadu 2007 v 10:36 | ja |  Moje psaní
Tak už se ho konečně dočkám! Zítra je den D. Přivezou mi ho, voňavého, krásného a doufám, že dostatečně oblečeného, aby se nenachladil. Už se naň nemírně těším, až si ho pohladí mé ruce, určitě se mi podaří uronit i slzu štěstí. Miláček, celý stříbrný, foťáček, Panasonic DMC FZ 8!
Že to ale trvalo, než jsem si vybrala. Můžu vám říct, že se mi o nich i zdálo. Nespočet minut strávených na různých stránkách, s recenzemi a hodnocením, jednotlivých značek a typů . Nikdy bych nevěřila, že je to tak složité vybrat si pro sebe toho, který vám nejvíc vyhovuje. Ještě, že mám tento týden volný víkend. Budu se moci svému novému příteli věnovat. Slubuji, že své první pokusy vám neukážu, ale když se mi něco podaří, máte se na co těšit.Bude ze mě velký fotografický mág! Hahaha!

Stydím se

28. listopadu 2007 v 13:38 | ja |  Moje psaní

Moje každodenní ranní zastávka vede do novinového stánku. Někdy si něco koupím jindy ne. Ale to, co mě tam čekalo dnes, byla hrůza. Obrovský výtisk Blesku, jehož černá přední strana všem kolemjdoucím dodaleka oznamovala, že malý Melichar zemřel! Ve všech novinách a časopisech , které vyšly dnes se stále opakuje totéž. Je mi z toho špatně a stydím se za to, že jsem člověk. Tohle je opravdu hyenismus první třídy. Vydělávat na smrti dítět! Pro nešťastné rodiče, ať již jsou VIP, nebo jenom obyčejní lidé je smrt dítěte vždycky tragedií a může se to stát opravdu každému. Pány redaktory v novinách nevyjímaje. A to jim nepřeju nic zlého. Člověk, který se potkává se smrtí skoro denně, tak jako já v nemocnici, tohle nepochopí. Vždyť tolik bolesti a smutku, kolik nyní mají v srdci rodiče malého chlapečka, jež prohrál svůj boj s nemocí, by jistě zlomilo každého. Prosím Vás, všechny nechte je na pokoji a ulehčete jim těžké chvíle, tím, že tyto noviny nebudete kupovat, budete je ignorovat a tím, alespoň trochu odčiníte to nepředstavitelné zlo.

Kocour a navigační schopnosti

27. listopadu 2007 v 14:19 | ja |  Moje psaní
Neobyčejným lidem se stávají neobyčejné příhody. Takhle znějící větu jsem nedávno četla. Marně jsem přemýšlela, jací jsou ti neobyčejní lidé? Mají snad dvě hlavy? Nebo více rukou či nohou?Nebo mají jinou barvu pleti? Nic mě však nenapadlo, až do doby, než jsem jednu takovou neobyčejnou příhodu, nezažila skoro v přímém přenose! Tato příhoda se však stala zcela obyčejnému člověku, ač sama je dost neobyčejná.
Je to už dávno, co jsem na jednom pracovišti zažila s kolegyní něco, nad čím, ještě dnes zůstává rozum stát. Bylo to jednou takhle v poledne, když jsme se chystaly spolu na oběd. Chodívaly jsme do závodní jídelny, kam se obědy dovážely. Obě dvě jsme v tu dobu byly svobodné, bez závazků. Často jsme si spolu vysnívaly naši budoucnost. Eva, jak budu kolegyni říkat, strašně toužila po bydlení v rodinném domku, kde by mohla mít svá milovaná zvířátka. Měla totiž hrozně ráda kočky, každou i toulavou kočičku, by nejraději umazlila k smrti. Na dvoře domu, kam jsme chodívali obědvat, se zdržovala větší smečka toulavých koček. Bylo to jejich království. Samozřejmě, že Eva odsud nikdy neodešla, aniž by kočičkám nepohodila kousky , které si pro ně schovala v jídelně. Ve smečce kraloval statný kocour, který snad Evu přitahoval nejvíce. Onen den na nás kocourek čekal již u schodiště do jídelny, motal se kolem Evy, jako by byl její. Poobědvaly jsme, Eva si pohrála s kočkama, a vrátily jsme se do práce. Po skončení pracovní doby jsem vždycky pospíchala na náměstí na autobus. Eva nastartovala svého trabanta a jela domů na opačnou stranu. Byl víkend, dva dny zaslouženého volna, které jsme si příjemně užily. V pondělí, po mém návratu do práce mě čekalo překvapení. Rozčílená domovnice všem vyprávěla, jak se nám do vestibulu nastěhovala nějaká kočka a celou sobotu a neděli tam vydávala žalostné nářky. Nevěnovala jsem tomu pozornost a dala jsem se do práce. Po nějaké chvíli se ozval zvuk trabantíka přistávajícího před domem. Z něj vyskočila Eva a pospíchala do práce. Když slyšela o plačící kočce v suterénu, šla se tam dolů podívat. Nic však nenašla, ani pozůstaky něčeho, co by vypadalo jsko kočičí trus. Bylo to divné, ale zvířátko tam nebylo. Odpoledne se všechno vrátilo do starých kolejí. Já běžela na autobus, Eva se svým trabantem odjela domů, do nedaleké vesnice. Doma jsem na celou příhodu zapoměla. Ale další den bylo nezvyklé pokračování. Eva přijela do práce neobyčejně brzo. Všem na potkání sdělovala, jak se u ní doma objevil krásný kocourek, který nikomu nechybí. Vzala si ho do bytu a přes zákaz rodičů, se o něj začala starat. Mě pak Eva prozredila, že je to ten statný vůdce smečky ze dvora jídelny. Zdálo se mi to divné, že by ho tak snadno poznala? A jak by se dostal k nim domů, je to asi 8 km. Obě jsme nad tím dlouho přemýšlely, ale na nic jsme nepřišly. U jídelny se potulovala smečka bez vůdce! Ten asi sledoval naši cestu od oběda, pak se schoval do budovy, to byly ony žalostné zvuky. Další den si na Evu počkal a v nestřeženém okamžiku jí vlezl do auta, které jej dovezlo až k nim domů. Jak chytře vymyšleno a brilantně provedeno. Miláček kocour prožil u Evy několik let, dočkal se její svatby a prvního potomka. Celá rodina jej milovala, po 8 letech se najednou ztratil. Nikdy jej nenašli. Myslím si, že se vrátil ke své kočičí smečce, kterou tak záhadně, před lety opustil.


Pilka už čeká

25. listopadu 2007 v 13:46 | ja |  Moje psaní
Tak Vám nevím! Umělý nebo živý? Umělý je krásný, souměrný, stálobarevný a na pořád. Živý voní, musí se nejprve donést, přiřezat a upravit, aby krásně stál. Nikdy není souměrně rostlý a sem tam mu něco chybí. Mluvím o stromečku. Už několik let se chystám ke koupi toho umělého. Rodina se brání, prý to už nebudou vánoce tak jak bývaly! Tak nevím. Koupit živý stromeček musí maminka, donést domů je také její práce. Pak chudáček leží na dvorku a čeká na den D. Pak se přiřízne, zasadí do kříže a nazdobí. Pomaličku usychá a pouští na koberec jehličí. Po hektické době svátků, zcela suchý a bez jehličí skončí stromeček opět na dvoře, kde čeká na ostří pilky. Koberec maminka čistí od jehličí ještě tak půl roku, než je skoro čistý. Docela smutný osud stromečku za 350,- Kč. A každý rok se tato anabaze opakuje. Moje představa jejiná. Dopoledne na Štědrý den vytáhnu ze skříně krabici, vyndám stromeček nazdobím jej , postavím na stůl a hotovo, po svátcích probíhá všechno obráceně. A klid, koberec je čistý, pilka může odpočívat do podzimu. Ale zase ta atmosfera vánoc, bez vůně pryskyřice a jehličí mezi zuby? Tak nevím dál!
Živý nebo umělý?

Ťuk, ťuk, ťuk

25. listopadu 2007 v 9:48 | ja |  Moje psaní
Cestou do obchodu slyším drobné klepání, Ne, datel to není, není to ani dětská hra na bubeníčka.
Stejnou cestou jako já, dneska ráno pospíchá i mladá žena. Je ukrytá pod deštníkem, na zádech má baťůžek a v pravé ruce bílou hůlku. Nezbytný pomocník při jejím postižení. Je slepá. Potkávám ji často, někdy se mi podaří převést ji přes rušnou cestu, jindy veze kočárek a hůlkou si hledá cestu. Mladá paní má totiž rodinu, její manžel je také slepý. Vyučil se masérem a jako masér se také živí. On je rodákem z Chvalčova (vesnice sousedící s naším městem), ona se sem přivdala. Mají spolu dvě zdravé děti, holčičku a chlapečka. Potkám -li je vždycky se zastavím a čekám, zda nepotřebují pomoci. Děti totiž jsou ve věku asi 3 a 5 let. Tak si jistě dovedete představit jak jsou děti v tomto věku neposedné. Obdivuji tuto maminku s jakým klidem je ovládá, bez křiku a pohlavků. Děti vždycky počkají na rohu ulice, na kraji chodníka a samy se nikdy přes cestu nevydávají. Chodí krásně oblečeni, vždycky čisté a spokojené. Někdy je s nimi i tatínek, holčičku má za krkem, chlapec běhá kolem. To se pak naší ulicí ozývá klepání dvou hůlek.
Opravdu tyto mladé lidi obdivuji. Přeji jim dlouhý a spokojený život. Život sice bez světla sluníčka, ale život, se dvěma světýlky , jejich dětmi.

Nejede blog

25. listopadu 2007 v 9:30 | ja |  Moje psaní
Tak nevím proč , ale mám pocit, že dneska,( psáno 24.11.2007 ve 22.hod) nejde psát do blogu, strašně dlouho trvá než se mi otevře, dlouho trvá, než uloží napsané. A také to je divné, že nemám v knize návštěv dnes ani zápis. Byla jsem v práci a dopoledne jsem nemohla psát, proto nevím, jak šel server.


Obyčejný den

23. listopadu 2007 v 12:00 | ja |  Moje psaní
Takový krásný den a já sedím doma. Bolí mě kotník a po dnešní noční službě jsem zcela nepoužitelná. Opět jsem se dozvěděla, že jedna z těch mladších nevydržela pracovní zátěž a odchází od nás. Je mi to líto, je to zrovna jednoz těch šikovných a hodných děvčat. Příjemná a usměvavá Miluška. Co, naplat, každý má právo jít za lepším. I když je sporné, co je pro koho lepší! Vracela jsem se domů od autobusu a cestou jsem si udělala několik zacházek.
Byla jsem ve Foto - kino prohlídnout si foťáčky. Byla jsem překvapena hned první větou p. prodavače. "Paní, budete si u nás fotoaparát kupovat? Jestli se jdete jenom podívat a pak si jej objednáte na internetu, tak jako každý druhý, tak vám ho do ruky ani nepůjčím. My chceme také prodávat!" To je hrůza, já jsem zákazník a mám právo prohlédnout si jakýkoliv výrobek, a je pak jenom na mě zda si jej koupím a kde! Tak jsem p. prodavači poděkovala za ochotu a odešla středem. No, to je přece neslýchané.
V masně u našeho p. řezníka jsem koupila šperky ze zabíjačky, něco tlačenky a jelítko. Zelíčko už je hotovo, tak si ho dám k obědu s jelítkem. Ještě, že slečna u okénka ve Spořitelně byla laskavá a ochotná. trochu jsem si spravila náladu, Auta jezdí jako šílenci, přejít cestu vedoucí kolem potoka je o ústa. A zvláště, když se vlečete jako postřelená koroptev. Přechod nepřechod, stále se ženou kamsi dopředu a to, že ženská potřebuje přejít cestu je pramálo zajímá.
Koupila jsem si noviny a v nich je několik pozoruhodných článků. Např.- Na silnicích letos uhořelo nejvíce lidí za 20 let - to je hrůza hrůzoucí, není snad den, aby někde auto neshořelo. Muž se vyhýbá trestu za znásilnění - tak toho bych pověsila do průvanu a pomaličku ho ukrajovala, až by z něj nic nezbylo. Jeseníky očekávají o víkendu nápor lyžařů - jsem zvědavá, kde budou lyžovat, u nás je po sněhu veta a venku na teploměru je 13 st. Nemocnice : na poplatky nejspíš budou automaty - tak to už si nedovedu vůbec představit. Že máme na pokojích televizory na automat, už jsem si zvykla. Beru si do práce vždy více drobných, než sama potřebuji, jenom abych mohla lidem rozměnt na Tv. Potvůrka totiž žere jenom 5,10,20, Kč. No a teď automat na platby v nemocnici, měl by být na drobné mince i na platební karty.
Stejně to bude od nového roku zajímavé, těším se na ty "fronty" platících klientů. To jsou dřívější pacienti, nyní se nazývají klienti. Jsou to články, které zaujmou a tak než jsem je přečetla bylo skoro poledne. Je sice pravda, že někde mezi znásilněním a Jeseníky jsem upadla do spánku, ale přečíst si noviny jsem zvádla. Z kuchyně začíná vonět sekaná, kterou jsem rychle našoulala, od včera mám brambory, ještě si otevřu nějaký kompot a obídek je hotov.
Tak vás zdravím a přeju vám dobrou chuť.


Opět něco milého

22. listopadu 2007 v 13:55 Fotografie
Takhle se živí náš Petřík