
Vzpomínám si na svá léta strávená v MŠ, chodívala jsem tenkrát takovou malou uličkou, na hlavě mi seděl motýl (mašle, která se tehdy nosila) a přes rameno jsem si nesla čerbou brašničku se svačinou. Maminka mi dával vždy něco dobrého, nepř. promazaný rohlík s máslem a kousek čokolády, nebo krajíc chleba s marmeládou a jablíčko nakrájené na čtvrtky. Protože maminka byla doma, zůstávala jsem ve školce jenom do oběda. Ten na mě čekával už doma. Ale ta svačinka, to byla ta příčina, kvůli níž jsem se cítila ukřivděná a od vlastní matky ošizená.
V těch poválečných letech se hodně dbalo na to, aby děti měly dostatek rybího tuku (fuj) a vitamínu C. Rybí tuk jsme dostávali na lžičku vždycky před svačinkou a ty vitamíny formou ovoce.
A to bylo to, co jsem vždycky chtěla a nikdy ve školce nedostala. Děti měly na talířku připravené dva, tři dílky citronu, nebo grepu hustě posypané krystalovým cukrem. Ó, jak já jim tu "dobrotu" záviděla. Pokukovala jsem po nich a s nechutí jedla své jablíčko. V té době mi nikdo nedokázal vysvětlit, že jablíčko je vlastně totéž co ten sypaný citron. Když ale já ho tolik chtěla. Do dnešního dne se vidím, jak jsem stála venku u okna a dívala se na děti jak jedí onu dobrotu, protože já už byla po jídle a byla jsem vypravená domů. Mamince jsem to několikrát se slzičkami v očích říkala, ale když pak mi na talířek dala kousek, toho odporně kyselého citronu, nechtěla jsem věřit, že je to ta dobrůtka, kterou jsem dětem tolik, tolik záviděla.
Ale ta dětská křivda ve mě ještě dlouho přetrvávala.

Krásně napsáno, tak hezky, vzpomínkově....
To jsem si vzpomněla na svou prababičku a babičku, vždycky mi vyprávěly, jaké to bylo za války a po ní, milovala jsem to. Seděly jsme u čaje nebo, když už jsem byla dospělá tak u kávy a "klábosily"
No a ten citrón jsem s cukrem jako dítě milovala, babička mi jej vždy chystala hlavně když jsem byla nemocná, ale třeba jen tak :o)