Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Svačinka

10. října 2007 v 13:26 | ja |  Moje psaní
Dneska šly kolem našeho domu , tak jako každý den, děti z MŠ. Štěbetající a spokojeně vyhlížející děti, krásně oblečené, evidentně šťastné. Jenom v zadu se pomaloučku šourala jedna holčička, měla ruku v puse a zdálo se že pláče. Co se jí stalo nevím, ale jedno vím jistě, malé dětské křivdy bolí také a jak!
Vzpomínám si na svá léta strávená v MŠ, chodívala jsem tenkrát takovou malou uličkou, na hlavě mi seděl motýl (mašle, která se tehdy nosila) a přes rameno jsem si nesla čerbou brašničku se svačinou. Maminka mi dával vždy něco dobrého, nepř. promazaný rohlík s máslem a kousek čokolády, nebo krajíc chleba s marmeládou a jablíčko nakrájené na čtvrtky. Protože maminka byla doma, zůstávala jsem ve školce jenom do oběda. Ten na mě čekával už doma. Ale ta svačinka, to byla ta příčina, kvůli níž jsem se cítila ukřivděná a od vlastní matky ošizená.
V těch poválečných letech se hodně dbalo na to, aby děti měly dostatek rybího tuku (fuj) a vitamínu C. Rybí tuk jsme dostávali na lžičku vždycky před svačinkou a ty vitamíny formou ovoce.
A to bylo to, co jsem vždycky chtěla a nikdy ve školce nedostala. Děti měly na talířku připravené dva, tři dílky citronu, nebo grepu hustě posypané krystalovým cukrem. Ó, jak já jim tu "dobrotu" záviděla. Pokukovala jsem po nich a s nechutí jedla své jablíčko. V té době mi nikdo nedokázal vysvětlit, že jablíčko je vlastně totéž co ten sypaný citron. Když ale já ho tolik chtěla. Do dnešního dne se vidím, jak jsem stála venku u okna a dívala se na děti jak jedí onu dobrotu, protože já už byla po jídle a byla jsem vypravená domů. Mamince jsem to několikrát se slzičkami v očích říkala, ale když pak mi na talířek dala kousek, toho odporně kyselého citronu, nechtěla jsem věřit, že je to ta dobrůtka, kterou jsem dětem tolik, tolik záviděla.
Ale ta dětská křivda ve mě ještě dlouho přetrvávala.
 


Komentáře

1 ♥SONRISA♥ | Web | 10. října 2007 v 16:41 | Reagovat

Krásně napsáno, tak hezky, vzpomínkově....

To jsem si vzpomněla na svou prababičku a babičku, vždycky mi vyprávěly, jaké to bylo za války a po ní, milovala jsem to. Seděly jsme u čaje nebo, když už jsem byla dospělá tak u kávy a "klábosily"

No a ten citrón jsem s cukrem jako dítě milovala, babička mi jej vždy chystala hlavně když jsem byla nemocná, ale třeba jen tak :o)

2 Hablina | Web | 11. října 2007 v 9:25 | Reagovat

mamka do mě vždycky cpala grep, půlku obrovského grepu hooodně pocukrovaného. Dnes šupnu do dětí sem tam ňáký multivitamín, místo rybího tuku tabletu kalcia...

3 hadimrcha | Web | 11. října 2007 v 9:56 | Reagovat

No ale, když já chtěla ten citron co měly děti, no

4 Chachina | Web | 11. října 2007 v 15:38 | Reagovat

Takovouhle křivdu jsem jako malá nezažila, zato mám ale od školkovských let odpor k hrachové kaši, kterou mi jedna nepříjemná paní učitelka doslova natlačila do krku, když jsem jí sama nechtěla jíst...

5 hadimrcha | Web | 11. října 2007 v 17:10 | Reagovat

Tak podobně na tom byl můj muž, tomu nacpala učitelka špenát, až se z toho pobl.., a já měla několik let na to, abych ho špenát naučila jíst. Dneska ho klidně sní a nic mu nevadí. Možná je to i chutí špenátu, říká, že ho dělám dobrý, tak nevím.

6 Karel | 12. října 2007 v 19:29 | Reagovat

On jí špenát?

7 hadimrcha | Web | 15. října 2007 v 20:53 | Reagovat

Divil by jsi se, ale jí

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama