Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Sekerka a špalek

30. října 2007 v 8:17 | ja |  Něco z rodinné kroniky
Byla jsem obdarována scanerem, ani jsem se nestačila zeptat, co jsem dlužna? Celé dopoledne jednoho děštivého, dne jsem se snažila pochopit a naučit se, jak se s ním pracuje. No, není to nic až tak složitého, když to zvládnu já - stará harfa- jak se titulovala moje tetinka, která pocházela z Rakouska. Její přízvuk a slovní zásoba nám dětem připadala hodně legrační. Měla dvě sestry a maminku, která s nimi žila ve Vídni. Bratr ve 2. světové válce musel narukovat k němcům a spolu s nimi válčil, padl někde na východní frontě. Štefinka, jak se jí říkalo, se vlastně jmenovala Štěpánka. Jezdívala někdy ke své tetince na návštěvu a jednou se zakoukala do pohledného černookého mládence, který bydlel s rodiči naproti. Láska jako trám a svatba na sebe nedala dlouho čekat. Maminčin bratr se konečně dočkal . Měli jedinou dceru, která si nejvíce rozuměla se svou sestřenicí Aničkou, maminčinou sestrou. Věkově si byly blízko a tak si spolu často hrávaly. Jako dítě jsem nikdy nemohla jejich vzájemný vztah pochopit. Říkala jsem jim teto oběma, ačkoliv jedna byla moje setřenka. Štefinka byla dobrá kuchařka, občas jsme k ní zašli na návštěvu. Strýc měl také stánek a prodával v něm cukroví. Bývalo zvykem, že nové zboží se naváželo vždycky v pátek odpoledne. Velké nákladní , které my děti už z dálky poznaly začalo pomalu couvat mezi stánky. Po rozepnutí plachty se šofér vyšplhal na korbu a nám dětem začala práce. Většina bonbonů se prodávala volně a dodávala se ve tříkilových plechovkách.
Ty jsme po jedné nosili a na schodcích před krámky třídili dle druhů. Těch panečku bylo, atlasky, ledovky, kyselý drops, sekaný drops, mentolky, sladomléčné , bary mandle, lesněnky, jahůdky, fialky a já nevím jak se všechny ty dobré bonbony jmenovaly. Teta Štefinka a nás sledovala, aby jsme nedělali hlouposti, zato strýc Olin, ten měl pro nás pochopení. Nejvíce jsme se těšili, na páteční večer, až bude za krámem sekat na špalku turecký med. Ta vůně, těch ořechů, štěpky, které odlétávaly od sekerky a napadaly na papír, to byla naše odměna. Každý jsme si v kousku papíru odnášeli spousty dobrot a pak je někde společně spořádali.

 


Komentáře

1 Karel | 31. října 2007 v 16:08 | Reagovat

A perníkových srdcí navlékání...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama