Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Mít tak mobil!

5. října 2007 v 10:35 | ja |  Moje psaní

Telefon, je jistě důležitý přístroj. To všichni víme! Za celou dobu používání měl spoustu podob.
Známe je z musejních sbírek i leckterých domácností. Je příjemné sedět v křesle, popíjet kávičku a přitom si povídat s někým, kdo je v tutéž chvíli na opaném konci světa. Potřebujeme jej při nebezpečných situacích, jako např. při požáru, automobilové nehodě, či náhlém závažném onemocnění.
Byl to luxus vlastnit takový přístroj, některé domácnosti jej (myslím pevnou linku neměli nikdy. Na venkově byly tzv. veřejné telefonní stanice, když jste potřebovali byl telefon k dispozici např. na vrátnici JZD, nebo u předsedy Nár. výboru. Někde byly postaveny budky na návsi, a za drobný peníz, jste si mohli, pokud přístroj fungoval - a o to právě šlo, zavolat. Vymožeností bylo domluvené zavolání do budky. To jste pak stepovali venku a čekali až v danou dobu telefon v budce zazvoní.
Při mých pravidelných, služebních cestách po vsích v okolí našeho města, jsem telefon potřebovala několikrát. stalo se, že jsem při návštěvní službě nalezla babičku ve špatném stavu. Na stolečku měla telefonní číslo, na skřínce telefon. Sláva, myslela jsem si tavolám lékaře a domluvíme se co dělat. Jenže! Obojí, skříňka i telefon se nacházely ve vedlejší místnosti, kterou hlídal malý , zato velmi čile dorážející Alík. Ze svých dřívějších návštěv jsem věděla, že si rád kousne. Babička jej proto vždycky zavřela do vedlejšího pokoje, stejně jako dnes, kdy mě čekala. Nechtíc se nechat pokousat vyběhla jsem před dům a přemýšlela na kterou stranu utíkat k telefonu. Vzpoměla jsem si na obchodnici za rohem, tam jistě telefon bude. Byl, ale obchod měl zavřeno, tak zpět na stranu druhou k budce. Celou cestu jsem se modlila, aby přístroj byl celý. Nebyl tam vůbec!!! To už bylo na pováženou. Ještě, že jsem si vzpoměla na pana faráře. Ten měl na faře telefon, dovolil mi zatelefonovat a ještě mi i sám pomáhal naložit babičku do sanity. Mít tak tehdy mobil, asi by ta paní žila o nějaký ten měsíc déle.
A co jsem tím vlastně chtěla říci? Nic, jen mě to napadlo při pohledu na můj starý, neustále používaný mobil. Někdy si ani neuvědomujeme, jakou báječnou věc nosíme u sebe a chováme se k ní nehezky. Zrovna nedávno jsem viděla trošku odrostlejší děti, jak s telefonem, pardon mobilem,hráli čáru.
 


Komentáře

1 ♥SONRISA♥ | Web | 5. října 2007 v 10:56 | Reagovat

Telefon je opravdu výborná věc, nedala bych na něj dopustit, mám malé děti a člověk opravdu neví co se kdy může stát, máme doma pro jistotu i "pevnou", když si vzpomenu jak jsem před pár lety říkala, že telefon nepotřebuji, tak si dnes uvědomuji na jak velkém omylu jsem byla...

Čest a sláva mobilům!!! :o)))

2 hadimrcha | Web | 5. října 2007 v 13:48 | Reagovat

Máš pravda, když mobil někam založím, jsem z toho hodně nešťastná.

3 duna | Web | 5. října 2007 v 16:12 | Reagovat

Telefon jsme doma nikdy neměli a bylo to přesně, jak popisuješ - jeden byl v obchodě (tudíž v provozu pouze v prodejní době) a druhej u "starosty" (tehdá to ještě starosta nebyl, byl to nějakej funkcionář), zároveň jako ohlašovna požáru. Telefonovat jsem do svý dospělosti prakticky neuměla.

4 Hablina | Web | 5. října 2007 v 16:32 | Reagovat

Telefon jsem začala používat až v práci a kolegové ze mě měli bžundu, jaké jsem z toho měla nervy. Dnes organizuju mobilem celou svou rodinu, návštěvy kamarádek, omluvenky do školy...

5 hadimrcha | Web | 6. října 2007 v 8:42 | Reagovat

A navíc se dá používat jako banka, obchodní dům, informační kancelář i mapa. Jo, to pan Bel čuměl.

6 Hablina | Web | 6. října 2007 v 19:04 | Reagovat

Jeden spolužák mého dítka chtěl nový mobil a rodiče mu ho nechtěli koupit. Hodil tedy starý do kanálu a řekl, že ho ztratil. Druhý den přišel do školy s novým mobilem.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama