Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Když dva dělají totéž

4. října 2007 v 7:00 | ja |  Něco z rodinné kroniky

Blíží se zima a mě se vybavuje jedna ze vzpomínek na mou milou babičku. To jsem byla ještě hodně malá a naši mě už docela samostatně posílali pro nákup. Dostala jsem peníze, akorát na nákup, aby mě náhodou nenapadlo nakupovat nějaké maškrty. Do ruky jsem vzala plechovou konvičku na mléko a už jsem vylítla ze dveří. Měla jsem ráda tyhle nákupy, byla to totiž jediná chvíle, kdy jsem mohla sama na ulici, kde se to" hemžilo auty!" Občas projel taxikář Ferenc nebo Řehula se svými tatrovkami a mířil na nádraží pro klienty. Mohla jsem potkat černý pohřební vůz tažený Urbišovými koňmi, u nís v ulici byl nejčastěji k vidění invalidní soused, jehož jméno nevím, ale pamatuji si jeho kolo ovládané ručním pohonem. Ve válce přišel o nohy ale na kole jezdil jedna báseň. Dvě berličky měl zavěšené pod sedlem na pravé straně, vždycky zastavil a z levé strany se opřel např. o dům, shodil berly uchopil je rukama,
cesta domů byla volná. Někdy se dal ještě zahlédnout povoz tažený kravičkou nebo koníkem. Ale ty pozvolna z našeho města mizely.
Jednou, když jsem byla poslána pro mléko, potkala jsem několik spolužáků, kteří se klouzali na čerstvě udělané skluzavce. panečku to bylo dílo. Jezdilo to náramně. Byla jsem zcela zabraná do hry, když můj zrak padl na konvičku položenou na zem. Honem, pro mléko než zavřou, však jak půjdu nazpět se opět povozím. Pádila jsem co mi stačil dech. V obchodě bylo příjemně teplo, čerstvé mléko ve velkých konvicích vonělo a já občas strčila prst do konvičky a olízla dobrotu v ní schovanou.
Po nákupu jsem se vracela stejnou cestou. Děti si zatím našly jinou zábavu, zbylo jich tam jenom pár starších, Sklouzla jsem se asi jenom jednou, když jednoho z hochů napadlo, předvést svůj um. Měl rovněž v bandasce mléko a ukazoval nám ostatním jak je jednoduché s plnou konví zatočit nad hlavou a nerozlít při tom ani kapičku. Hleděla jsem na něj jako na kouzelníka, ale když to po něm zopakovaly skoro všechny děti a zvládly to, proč bych to nezvládla já. Vzala jsem konvičku a zatočila jí nad hlavu.
V tom okamžiku se na mě vylila sprška bílé dobroty, děti se rozesmály mé nešikovnosti a já spustila vodopád slz. Co teď? Mléko vylité, další peníze nemám a jsem celá mokrá! Ještě, že jsem měla moji zlatou, dobrou babičku. Utíkala jsem k ní do teplé kuchyně, tam jsem nemusela ani nic povídat. Babička mi dala věci uschnout na šporák, nalila mi do hrníčku báječnou bílou kávu, namazala chléb s máslem a než jsem to stačila pojíst a blahem v teplé kuchyni usnout, přinesla mi ta,drahá duše, mléko nové. Pak mě vzala za ruku a ještě mě doprovodila domů, aby mě snad nenapadla další lotrovina.
Ještě dlouho mě vrtalo hlavou, proč se mi ten trik s konvicí nad hlavou nepovedl. Ale raději jsem to již nikdy nezkoušela.
 


Komentáře

1 Karel | 4. října 2007 v 8:42 | Reagovat

Muselo se rychle točit, odstředivá síla pak vykonala své.

Horší bylo, když jednou napadlo spolužáka P. vyzkoušet "mléčný potůček", jehož břehy byly z hlíny. Pochopitelně na ulici. Ta spotřeba mléka...

2 Hablina | Web | 4. října 2007 v 13:30 | Reagovat

No páni, ty jsi byla číslo :)

Pěkná fotečka, jen by ten kostel mohli nechávat otevřený, ať můžou nebozí turisti dovnitř a ne jen nakukovat. Nějak mi to připomnělo, že jsem dlouho nebyla na Hostýně, ale raději to nechám až na jaro, výlety v plískanicích nemusím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama