
Konečně, pomaloučku se vláček dává do pohybu a vy mrštně vyskakujete a zamíříte ke kabince. Sleduje vás několik očí, někdo pospává, jiný dělá, že si čte a vy víte, že vás poťouchle sledují. Jediným pohybem, kdy se pokusíte kabinku otevřít, zjistíte, že vás opět někdo předešel. Za zavřenými dveřmi je slyšet několik hlasů a je vám jasné, že tam se tak brzy nedostanete. Sevření hýžďových svalů zesílilo a pot není jen na čele, ale také na jiných částech těla. Už docela pomaleji kráčíte nazpět k sedadlu, usedáte a s hrůzou sledujete ubíhající krajinu, počítáte stanice , které ještě zbývají, než budete tam, kam už asi 3/4 hodiny míříte. Když se konečně dočkáte, vypadnete z vlaku s vlasy téměř bílými a svaly ztuhlými, zamíříte ke známé budově a známé kabince. Sláva, je odemčena, ale bez papíru. Ještě, že máte v kabelce balíček kapesníčků, jsou sice tenké, ale svůj účel splní. Konečně jste spokojeni, uvolněni a můžete odkráčet domů. Tento horor už je pro vás jenom vzpomínkou! A co, když se bude zítra zase opakovat! Raději ne, že?
Velmi dobře znám.. Cestou do Francie jsem jednou chytla v autobuse nějakou střevní chřipku a popoháněla hodiny ke každé další zastávce - bylo mi trapné otravovat řidiče katdých deset minut.
S těmi záchody jsem to nějak pořád nepochopila - proč dámské bývají na klíč a pánské ne? Není to jen na nádraží, v některých restauracích je to stejně, u doktorů též. Budu muset popátrat, proč tomu tak je, docela mě to zajímá...