close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Říjen 2007

Intuice

11. října 2007 v 10:43 | ja |  Moje psaní

Myslím si, že jsem celkem dobrý psycholog. Daří se mi nahlédnout do duší lidí celkem na první pohled a první pokec. Dlouhá léta se bavím tím, že lidi pozoruju. Jen tak, na nádraží, při nákupu v supermarketu, cestou do práce, v kavárně apod.
Byli jsme asi ve třetím ročníku střední školy, když se mi přihodila ona příhoda. Je to takový skorohoror!
S děvčaty, které stejně jako já bydlely na internátě, jsme se vydaly do kina. Soudružka vychovatelka, jak se jí tehdy říkalo mě dala na povel skupinku asi 6 děvčat, že je musím v pořádku dovést na intr, protože kino končilo něco po desáté, kdy mladší ročníky už musely být doma. Když jsem si prohlédla naši skupinku, bylo mi jasné, že dojde k maléru. Byla mezi námi Alena!! Znala jsem ji jako své boty a věděla jsem, co dovede. A taky, že ano. Hned jak jsme zmizely vychovatelce z očí, vyrazila sama na úplně jinou stranu. Volala jsem na ni, ale křikla na mě, že bude v deset v pořádku na internátě, ať se nebojím. Své kamarádce prozradila, že si místo kina sjede domů, k rodičům, že tam něco má. Bylo mě jasné, že průšvih je na obzoru. Když skončilo kino, krásný Casanova 70, šli jsme pomalu směrem k internátu. Alena nikde, ještě jsme na ni chvíli čekaly, ale pak jsme musely s pravdou ven. Vychovatelka nás poslala spát s tím, že nás už na kino nepustí. Byla jsem zlá sama na sebe, že jsem neodmítla dělat holkám chůvu. Vychovatelka volala k Aleniným rodičům. tam samozřejmě nebyla, její otec sedl do auta a přijel na internát ještě v noci, čekal na dceru a nic. Ráno jsme museli do školy, tak až odpoledne jsme se dozvěděli jak se Alena vrátila pozdě v noci, špinavá, bosa a pěšky ušla několk dlouhých kilometrů. Řidič, který ji měl vést k rodičům s ní zamířil na druhý konec okresu, tam ji vyhodil z auta se slovy, aby si to příště rozmyslela a nesedala s cizími lidmi. Byla už skoro tma, Alena vůbec nevěděla, kde je, začalo poprchat, silnice byla kluzká, aut už nejezdilo, tak milá stopařka musela pěšky dojít do první vsi, tam zběsile klepala na okna domů a prosila, kdo by jí půjčil peníze na autobus, popřípadě odvezl. To se ví, že ne všichni, byli ochotni večer někam vozit cizí děvče. No, nakonec se jí to podařilo, pán ji dovezl až na internát, tam si to schytala ve 2 hod. v noci od vychovatelky i od otce. Když si člověk domyslí, co se jí všechno mohlo stát, ježí se mu vlasy na hlavě.
Od té doby vždycky dám na intuici a nelíbí-li se mi z jakýchkoliv důvodů nějaký človíček, snažím se nezaplést se s ním do nějaké situace.
Protože tvář člověka dokáže pozornému pozorovateli říci mnohé, další si doplním ze způsobu řeči a chování. Mnohokrát se mi již moje pozorování vyplatilo.

Svačinka

10. října 2007 v 13:26 | ja |  Moje psaní
Dneska šly kolem našeho domu , tak jako každý den, děti z MŠ. Štěbetající a spokojeně vyhlížející děti, krásně oblečené, evidentně šťastné. Jenom v zadu se pomaloučku šourala jedna holčička, měla ruku v puse a zdálo se že pláče. Co se jí stalo nevím, ale jedno vím jistě, malé dětské křivdy bolí také a jak!
Vzpomínám si na svá léta strávená v MŠ, chodívala jsem tenkrát takovou malou uličkou, na hlavě mi seděl motýl (mašle, která se tehdy nosila) a přes rameno jsem si nesla čerbou brašničku se svačinou. Maminka mi dával vždy něco dobrého, nepř. promazaný rohlík s máslem a kousek čokolády, nebo krajíc chleba s marmeládou a jablíčko nakrájené na čtvrtky. Protože maminka byla doma, zůstávala jsem ve školce jenom do oběda. Ten na mě čekával už doma. Ale ta svačinka, to byla ta příčina, kvůli níž jsem se cítila ukřivděná a od vlastní matky ošizená.
V těch poválečných letech se hodně dbalo na to, aby děti měly dostatek rybího tuku (fuj) a vitamínu C. Rybí tuk jsme dostávali na lžičku vždycky před svačinkou a ty vitamíny formou ovoce.
A to bylo to, co jsem vždycky chtěla a nikdy ve školce nedostala. Děti měly na talířku připravené dva, tři dílky citronu, nebo grepu hustě posypané krystalovým cukrem. Ó, jak já jim tu "dobrotu" záviděla. Pokukovala jsem po nich a s nechutí jedla své jablíčko. V té době mi nikdo nedokázal vysvětlit, že jablíčko je vlastně totéž co ten sypaný citron. Když ale já ho tolik chtěla. Do dnešního dne se vidím, jak jsem stála venku u okna a dívala se na děti jak jedí onu dobrotu, protože já už byla po jídle a byla jsem vypravená domů. Mamince jsem to několikrát se slzičkami v očích říkala, ale když pak mi na talířek dala kousek, toho odporně kyselého citronu, nechtěla jsem věřit, že je to ta dobrůtka, kterou jsem dětem tolik, tolik záviděla.
Ale ta dětská křivda ve mě ještě dlouho přetrvávala.

Čísla do Sportky

9. října 2007 v 22:45 | ja |  Moje psaní

Tak si asi dám Sportku. Dneska jsem měla pocit, že bych mohla vyhrát. Jenže, kde vzít ta správná čísla. Ráno jsem vstávala s pocitem, že mám volno, je úterý a venku je celkem solidně. Úterý - 2.
Uvědomila jsem si, že nemám zaplacený Internet, proto jsem se vydala do města. Potkala jsem kamarádku, kterou jsem už dlouho neviděla. Pozvala jsem ji na kávu do nově otevřené kavárničky ve městě. Při řeči jsem si vzpoměla na to, že se blíží Všech svatých. Tzn. upravit hrob, koupit kytky a světla. Z jedné kávy bylo hned hodinové posezení a útrata - 56. Prošla jsem se městem, stavila se u bankomatu, tam fronta. Pak nákup v Albertu a fofrem domů. Ve schránce několik šeků a vrácenka za vodu. Prý to vrátí do měsíce, to by bylo 9. Ještě pár dnů bude asi hezky, ale už to dlouho nebude. Přesadila jsem kytičky a při té příležitosti jsem si vzpoměla, že jsem nekoupila misky pod květináče. No, tak až zítra. Mám to spočítaný, že jich potřebuju 13, pět malých, sedm středních, jednu velikou. Na oběd jsem si tentokrát udělala palačinky s tvarohem a povidly, snědla jsem 3. Oprat a pak žehlení, to zabralo půl odpoledne. Vyměnila jsem šňůry na půdě, zametla dvůr a trochu se proskotačila s Elinkou. Vzala knihu a sedla do vyhřátého křesla. Začetla jsem se tak, že jsem nevnímala čas. Až ubývající světlo mě upozornilo na pokročilou dobu. V televizi právě začínaly regionální zprávy - 18. No, tak a najednou je těch čísel akorát. Co kdybych je vsadila, myslím, že by to mohlo vyjít. Zkusím to a pak se s vámi podělím o výsledek.
Nikdy jsem ještě nic nevyhrála, možná, se to podaří dneska. Sazka slaví 5O výročí, tak třeba něco zbyde i na mě.

Zelí

9. října 2007 v 16:00 Moje psaní
Mám koupené hlávkové zelí, budeme šlapat. Každý rok se to opakuje. "Udělejme si zelí!,"zavelí jednoho dne hlava rodiny. Milujeme všichni tu vůni kvasícího se zelí. Rok od roku jej děláme počátkem podzimu. Nakoupí se hlávky, jen jednou jsme koupili zelí již nastrouhané, ale nebylo to ono. Potřebné množství cibule, kmín, sůl, krajíc chleba, vinný list, koprová nať. V den D se nachystá velké bílé plátno, na něj se dá židle, jeden z rodiny si dá na sedýnku struhadlo, velké poctivé dřevěné struhadlo a začne strouhat. Do prostěradla padají čisté vlásky zelí, mezi tím cibule, kvůli níž všichni začneme brečet, nádoba se plní zvolna a pomalu, máme rozdělenou práci a tak to odsýpá. Celý byt se pozvolna plní vůní cibule a zelí.
Nádoba se zelím se uloží do sklepa, a pak se již jen doplňuje voda do víka, aby vzduch neměl šanci a čeká se až se jednoho dne víko zvedne a ta dobrota nabere do mísy a pak, již jen jíst a vařit zelí.
Každý rok je to stejné a přesto se na to vždycky těším. Nejlepší zásoba vitamínu C na dlouhé období zimy.


Bolí mě nožičky

8. října 2007 v 14:00 | ja |  Moje psaní

Myslíte si, že je dneska snadné koupit si pohodlné boty? Já si myslím, že je to hrůza. Možná mám divné požadavky, možná moje nožky jsou už lety natolik vyšmajdané, že nic neobují, ale přesto. Chtěla bych ještě někam zajít, v práci něco udělat bez toho, aby mě bolely nožky ze špatných bot. Náš zaměstnavatel, (jsem zaměstnancem už víc než pět let) nám letos poprve nabídl, že nám koupí pracovní obuv. Dříve měl snahu alespoň občas, (chtěla jsem napsat byly-li by , ale zdá se mi to moc krkolomné) když byly peníze proplatit nám část za tyto boty. Tak jsem se rozhodla této velkorysé nabídky využít. Zašla jsem tedy do skladu k pověřené paní, tzv. změřit nohu. Chápu, že nemáme všichni stejnou velikost, ale nestačilo by jenom nahlásit, že p. Kacafírková má boty číslo 38, slečna Kousavá 35 a pan Dr. Velebný 42? Nestačí to, musíme každý osobně zajít a nohu si změřit. No dobře , tohle jsem už zkousla. Naměřili mi úctyhodné číslo 41. Já sice někdy nosím i 42 ale budiž. Nemohu za to, že jsem pořádný kus ženské a ne nějaká žížala. Ale v tom je ten problém. Ve skladu měli dámské boty do velikosti 39/40 a pánské zase od 42 výše. Tak a co teď? Nejdříve se paní tvářila jako, že co jí tam lezu dělat bordel, když ona to má tak pěkně nalajnované, pak si mě zapsala na lísteček s tím, že mi boty musí objednat. Na dotaz, kdy budou, řekla, že to neví snad do dvou měsíců!!! Haaah! A do té doby ,babo, choď bosa! Nebo si kup drahé boty a za dva měsíce je vyhodíš, protože bezpečnostní předpisy nedovolují nosit jiný druh než, který nám vedení nakoupilo. Tak nevím, nechcete někdo bílé nazouváky Scholl za 1400,- , ale upozorňuji jsou již několik měsíců nošené!

Jak se zmocnit času?

8. října 2007 v 10:36 | ja |  Moje psaní
Čas, jak známé slovo, označující prchavé minuty, hodiny, dny a roky. Jak vlastně člověk přišel na to odměřovat jednotlivé úseky, dne, roku. Bez hodin to asi bylo velmi prosté. Tma, světlo, noc, den. Doba zimy, doba od osetí do sklizně. Pořád to bylo jenom neurčité a pokaždé jinak dlouhé období. Někdy se čas spojoval také s lidským věkem, pamětí - historické události dle vyprávění. Např. to bylo tenkrát když naši zemi napadli Avaři. No, ale kdy to bylo? Nebo stalo se to, po tom velkém suchu. Až vznik kalendáře umožnil časovat události v dlouhodobém horizontu. Kratší časové úseky potřebovaly jiná zařízení.
Kdy se objevily první, tzv vodní hodiny, nebo sluneční hodiny se asi nedozvíme, ale byl to pro lidi opravdový zázrak, následovaly rozličné pokusy měřit čas, např. kuličkami zatavenými ve voskových svících, které po rozpuštění určitého množství vosku upadly do kovové misky a svým cinknutím oznámily konec jednoho úseku. Dobrý nápad byly i sluneční hodiny, ty však nefungovaly, pokud bylo zamračeno.
Je zvláštní pozorovat pohyb písku v přesýpacích hodinách. Pozvolna se sype z horní a naplňuje dolní skleněnou baňku. Takové hodiny používali v dřívějších dobách námořnící, hovořilo se o počtu skel, , tzn. otočení hodin.
Až objev hodinového strojku, znamenal vítězství. Hodiny sice nedokáží čas ovládat, ani zastavit, či zrychlit, ale usnadňují člověku život. Už ví kolik minut mu zbývá k odjezdu vlaku, jak dlouho ještě musí vařit např. maso, aby se dalo jíst.
Stále však mám dojem, že neovládáme čas, ale on ovládá nás. Dnešního člověka vytrhne ráno z hlubokho spánku budík. Člověk pojí snídani, aby nezmeškal autobus, protože musí být přesně v kanceláři, od 12.00 do 12.30 má přestávku na oběd. v 16.45 vypne počítač a maže rovnou domů, aby ještě před večeří stihl televizi, v 19.30 zhltne zprávy, na 20.30 minutu se dostaví na boowling(kdo příjde pozdě, zaplatí pokutu) a před půlnocí obvykle už leze do postele, i když by si rád ještě něco přečetl nebo skočil na jedno pivko, ale ráno bude zase zvonit budík. A tak pořád dokola. Jak rád by dnešní člověk se řídil jenom podle denní doby, usínal se slepicemi a vstával s kohoutím zakokrháním. Snad jen o dovolené se mu tento sen může splnit, ačkoliv i tehdy jej čas honí.
Je to čas, který neustále honíme a doháníme, je to čas, který neustále nemáme. Můžete mít sebelepší hodiny, ale čas je pořád stejně neuchopitelná a nezvládnutelná věc.

Svátek

6. října 2007 v 20:37 | ja |  Moje psaní
Hanuš!
Zítra má svátek! Znáte nějakého muže tohoto jména? Já jen dříve narozené. Např. Mistr Hanuš, údajný výrobce orloje na Staroměstské radnici. Pak mistr Hanuš Schwaiger - malíř. U nás v městečku někdy přebýval a chodil do místní vinárničky. Zdejšímu vinárníkovi dokonce na zeď namaloval krásný obraz. Dlouho nebyl k vidění, myslím ten obraz. Nyní je v oblíbené restauraci
stejného jména U Hanuša. Dobře se v ní sedí i v její zahrádce. Budete-li u nás někdy zastavte se.
Stará pověst o jednom vinárníkovi,
který vodou začal a peklem skončil.
Na náměstí proti faře
v starém městě Bystrici,
stoji dům a na němvidět,
plechovou jen krabici.
Nad krabici hrozen visí,
celý zlatý do slova,
z toho, když se liják spustí
kape voda dešťová.
Každý poutník od Hostýna
sedřen žízni, modlitbou,
na ten zlatý hrozen shlédne
s radostí a zálibou.
Jak on pěkně dovnitř láká!
Třeba jít tam, bud jak bud.
Je-li víno tam jak hrozen,
pak je jistě - samá chuť.
Dovnitř vejde, k stolu sedne.
"Prosím co si přejete?"
Máte tady dobré víno?
Jak se tak ptát můžete.
U mne víno jako jiskra,
chcete ho snad plný džber?
Bojanovské staré, mladé
a pak - Herr von Baumgartner!
Poutník hledí jako zmámen.
"Fon" poroučí na to hned.
Hostinský však připomíná:
Prosím čtvrtka za třicet!!
Za třicet či za padesát,
jenom ať je dobré dost.
Hostinský mu uraženě:
Mě si chválí každý host.
Víno je tu. Host si přihne
s chutí z čtvrtky žádané.
Co to? Zmýlil jste se? volá,
já jsem nechtěl STŘÍKANÉ!
Já jsem také žádné nedal,
vinárník hned odpoví,
to už jiní páni pili,
trošku větší jako vy!
Na ten důkaz poutník zmlkl,
a resignací dále pil,
věřil, že jen víno pije,
a vodu si odmyslil,
Potom třicet pěkně klopil,
vzal svůj tlumok na záda,
a myslil si: vzácná voda,
co jak víno vypadá.
Ale Bůh už nemoh vidět
tajné hříchy míchala,
proto chtěl by pravda jednou
na světlo se dostala.
Poslal tyfus přeukrutný
v slavné město Bystřici,
a všichni co vodu pili,
dostávali hlavnici.
Byl to strašný poplach v městě,
nářek sirotků a vdov,
nemoh stačit s přehlížením
štátfysíkus doktor Toff.
Usnesli se tedy lidé,
vody žádné nepíti,
a tak začli jen na víno
k Vaverkovi choditi.
Ale hrůza - čeho se ach
brzy na to dočkali:
všichni, co tam víno pili,
šmahem tyfus dostali.
Tak svět nyní jasně poznal
tuto vodní neplechu.
až ji kdysi vymaloval mistr
Švaiger na plechu.
Kdo chce vidět, že tu autor
jenom pravdu povídá,
ať si zajde k Vaverkovi,
tam ten obraz uhlídá.
Čerti už ho mají v pekle,
vědí co s ním, kumštýřem
pěkně vodu do něj lejí
rozžhaveným trychtýřem.
Kolik jí kdys za života
nalil lidem do vína,
tolik ji teď musí vypít v pekle,
duše zločinná.
Že jí bylo asi hodně
dosvědčení nejkratší:
čtrnáct čertů u pumpy je
a pumpovat nestačí.
Při tom vodu silně nosí,
putna chodí za putnou,
vinárníku vlas se ježí
touto mukou ukrutnou.
Vaverka se v rakví svíjí,
puls mu drží Lucifer,
v pekle pějí novou hymnu:
Tu máš Herrvonbaumgartner!
A to je ten příběh smutný
ze staroslavné Bystřice;
na postrach ať lidem stojí
hotel "Žlutá krabice".
Nyní z toho povídání
poučení čerpejte
a nikdy více v cizí víno
žádné vody nelejte!

Zamyšlení při kávičce

6. října 2007 v 9:36 | ja |  Moje psaní

Tak mě napadlo, že dneska už vlastně neplatí ani stará dobrá přísloví. Jak to?
Jednoduše. Vezměte si např. přísloví "Čistota půl zdraví". Takový bezdomovec, moc příležitostí k hygieně nemá, stravuje se ne zrovna zdravě, bydlí bůhví kde a je celkem zdravý. Pak si náhodou rozbije hlavu, dobří lidé mu zavolají záchranku, v nemocnici jej další dobří lidé umejí, napojí a uloží a co myslíte, že udělá bezdomovec. Někdy jednoduše na čistotu a hygienu zemře.
Další přísloví, které už zdá se také neplatí " Kdo šetří má za tři", myslíte, že dneska našetříte na všechno, co by jste chtěli. Iluze. Lepší je s penězy ihned jít do obchodu a chtěnou věc si hned koupit. Zítra může být dražší, nebo již na ni nemáte. Na věci dražší je nejlepší půjčka a splácet.
Mám věc, kterou jsem chtěl, můžu ji užívat a platit posléze.
Doma nás učili, že můžeme mít jenom to nač máme peníze. Drazí rodičové by se asi divili, kdyby dnešní svět mohli vidět.
A kdyby člověk zapřemýšlel, jistě by našel i jiná přísloví která pomalu ztrácejí na významu. No nic, to bylo jen takové malé zamyšlení, jen aby řeč nestála.
Přeji vám dobrý den a chutnou kávičku.




Mít tak mobil!

5. října 2007 v 10:35 | ja |  Moje psaní

Telefon, je jistě důležitý přístroj. To všichni víme! Za celou dobu používání měl spoustu podob.
Známe je z musejních sbírek i leckterých domácností. Je příjemné sedět v křesle, popíjet kávičku a přitom si povídat s někým, kdo je v tutéž chvíli na opaném konci světa. Potřebujeme jej při nebezpečných situacích, jako např. při požáru, automobilové nehodě, či náhlém závažném onemocnění.
Byl to luxus vlastnit takový přístroj, některé domácnosti jej (myslím pevnou linku neměli nikdy. Na venkově byly tzv. veřejné telefonní stanice, když jste potřebovali byl telefon k dispozici např. na vrátnici JZD, nebo u předsedy Nár. výboru. Někde byly postaveny budky na návsi, a za drobný peníz, jste si mohli, pokud přístroj fungoval - a o to právě šlo, zavolat. Vymožeností bylo domluvené zavolání do budky. To jste pak stepovali venku a čekali až v danou dobu telefon v budce zazvoní.
Při mých pravidelných, služebních cestách po vsích v okolí našeho města, jsem telefon potřebovala několikrát. stalo se, že jsem při návštěvní službě nalezla babičku ve špatném stavu. Na stolečku měla telefonní číslo, na skřínce telefon. Sláva, myslela jsem si tavolám lékaře a domluvíme se co dělat. Jenže! Obojí, skříňka i telefon se nacházely ve vedlejší místnosti, kterou hlídal malý , zato velmi čile dorážející Alík. Ze svých dřívějších návštěv jsem věděla, že si rád kousne. Babička jej proto vždycky zavřela do vedlejšího pokoje, stejně jako dnes, kdy mě čekala. Nechtíc se nechat pokousat vyběhla jsem před dům a přemýšlela na kterou stranu utíkat k telefonu. Vzpoměla jsem si na obchodnici za rohem, tam jistě telefon bude. Byl, ale obchod měl zavřeno, tak zpět na stranu druhou k budce. Celou cestu jsem se modlila, aby přístroj byl celý. Nebyl tam vůbec!!! To už bylo na pováženou. Ještě, že jsem si vzpoměla na pana faráře. Ten měl na faře telefon, dovolil mi zatelefonovat a ještě mi i sám pomáhal naložit babičku do sanity. Mít tak tehdy mobil, asi by ta paní žila o nějaký ten měsíc déle.
A co jsem tím vlastně chtěla říci? Nic, jen mě to napadlo při pohledu na můj starý, neustále používaný mobil. Někdy si ani neuvědomujeme, jakou báječnou věc nosíme u sebe a chováme se k ní nehezky. Zrovna nedávno jsem viděla trošku odrostlejší děti, jak s telefonem, pardon mobilem,hráli čáru.