close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Říjen 2007

Škubánky a pajšl

18. října 2007 v 7:00 | ja |  Moje psaní
Ráda vařím, méně už peču a nejméně ráda meju nádobí. Spousty kuchařek, které sbírám mám prohlédnuté několikrát tam i nazpátek, nejraději nahlížím do poznámkového sešitka, jež uchovává recepty mojí babičky. Je notně omšelý, místý od mastných rukou uchytaný, ale je její a věci v něm střežím jako vzácnou relikvii. Byla to babička, která mě přivedla k základům vaření, ráda jsem se na její hbité ruce při vaření dívala. Byla to ona, kdo mi první ukázal jak se vlastně tře česnek se solí, jak správně škrabat špenát, jak se krájí domácí nudle. Její jídelníček byl pestrý a hodně využíval toho co bylo zrovna na trhu ke koupi. Hodně jsme jedli kapustu s bramborem a k tomu kousek hovězího masa, rajská omáčka s knedlíkem od babičky to byla mana nebeská, domácí povidlové buchty, byly lepší než deset zákusků. Prsty jsme si mohli ulízat při jejich pořádání. Velmi často se dělávaly tzv. šrajtofle(taštičky z nudlového těsta, plněné povidly a sypané mákem s cukrem a polité máslem). Milovali jsme babiččiny škubánky, také pajšl, když byl k obědu, tak jsem měla pocit, že mé bříško je nafukovací. Špenát, který se musel spařit, naškrabat a pak uvařit klasicky se podával s bramborem a volím okem. Polévky vařila babička velmi dobré, hutné, aby se člověk zasytil, řídíce se heslem polévka je grunt a maso je špunt. Dělala domácí nudle a ve vývaru ze slepice chutnaly báječně. Na hladině se dělala mastná očka, která jsme při jídle spojovali v jediné velikánské oko.
Dneska, s odsupem času se mi zdá, že babička snad musela vstávat ve 4 hodiny, protože uvařit hovězí maso tak, aby bylo měkké, bez tlakového hrnce, si dneska nedovedu představit. Přitom musela, přikládat pod plotnu, aby nevyhaslo, doba vaření jsitě zabrala více jak 4 hodiny. To dneska máme všechno hotové. Chceme vařit rajskou omáčku nebo polévku, máme protlak nebo rajskou šťávu, máme chuť na špenát, je mražený, knedlíky ty koupíte hotové, maso vám nakrájejí jak je libo, drůbež je porcovaná, zelenina načištěná a nakrájená ,rovněž zmrazená. To by se to babičce vařilo, jejda chtěla bych vidět jak by jí to u plotny šlo. Se všemi vymoženostmi a strojky, jež jsou nyní k dispozici, by měla polovinu práce. Škoda, že se toho babička nedočkala! Já si vaření užívám, ráda si recepty upravuji podle sebe a pokaždé na babičku myslím, beru-li do ruky její deníček.

Jako vejce vejci?

17. října 2007 v 8:00 | ja |  Něco z rodinné kroniky
Kdo to nezažil, neuvěří! Je obtížné chodit do stejné školy jako váš sourozenec. Já měla to štěstí, že jsem jako o čtyři roky mladší podědila všechny učitele po starším bratrovi. Jelikož je o čtyři roky starší, ukončil základku ve stejném roce, kdy já nastoupila do 6. třídy. Doposud jsem měla celé čtyři roky jednoho pana, pardon soudruha, učitele. Byl hodně přísný a uměl si sjednat pořádek. Jelikož jsem od malička byla živel, tak jsem nejednou skončila s pusou přelepenou lepící páskou, to proto, že jsem vyrušovala mluvením! Ukecaná jsem stále, což se nyní projevuje mou neustálou touhou něco povídat, ba i psát.
Proto, když jsem podědila všechny učitele a učitelky, kteří učili čtyři roky mého bráchu, bylo jasné, že se to bez maléru neobejde. Co, já se naslýchala vět typu - ten Karel, to je tvůj bratr? - no, tohle by teda brácha určitě věděl! - ale chování měl bratr rozhodně lepší, nemyslíš? Bylo to hrozné, zvláště, když se to naučili i spolužáci. Život je holt, zajímavý. Po mém absolvování základní školy jsem nastoupila na střední školu do města, kde právě odmaturoval brácha. Sice na jiné škole, ale protože jeho škola i internát byl v ulici, kde se nacházel můj internát, brzy se rozneslo mezi žáky, kteří si ještě bráchu pamatovali, že jsem jeho sestra. A tak věty typu - ten Karel je tvůj brácha?, jsem pak ještě nějakou dobu slýchala i tady.
Ano, ten Karel je můj brácha a nechybělo mnoho a situace se mohla opakovat ještě do třetice v Brně.
" alt="DividerFagel_@nne[1]" class="center"]

Au, do hlavy ne

16. října 2007 v 11:07 | ja |  Něco z rodinné kroniky
Taky jste se jako malé holky houpávaly na zábradlí ? Já ano, a hrozně ráda. Dokonce jsem měla nacvičené celé sestavy, představovala jsem si, že cvičím na MS nebo OH. Byla jsem holt hodně ctižádostivé dítko. Menší bráška si jednou při takovém cvičení rozbil hlavu! Začal plakat, ale od nás starších dostal rozkaz zmlknout a slíbilo se mu, dnes už ani nevím co. Měli jsme strach z výprasku a tak bráška nesměl dříve domů, až mu rána na hlavě zaschla. Čekali jsme zda nás práskne, ale byl dobře vycvičen. Neřekl ani popel, a večer při koupání, když maminka zajela hřebínkem do slepených vlasů začalo vyšetřování. Byl však dobře zpracován a na nás nic neřekl.
On byl mladší bráška vůbec zajímavý tvor. Jeho záliby byly takřka bez hranic. Jednou nám utekl do prázdného kostela, tam naštěstí nikdo nebyl, ale bráška si i tam našel zajímavou hračku. Na schodišti k oltáři ležely zvonečky, jež se při mši svaté používaly. Než jsme stačili zaregistrovat, co se děje , ozval se kostelem zvuk zvonečků v takové síle, že nám naskočila husí kůže. Chytili jsme brášku do náruče a prchali seč nám síly stačily. To by byl teda zase průšvih.

Velice rychle se naučil pískat náš signál "dobrá voda", na nějž jsme se vždycky ozvali. Měl ale smůlu v tom, že byl malý a tak než nás doběhl, byli jsme zase pryč. Jenom neradi jsme jej s sebou brávali na dobrodružné výpravy. Zdržoval nás. A také dobrodružství, která jsme prožívali, nebylo nic pro něj. Chodíval s námi na vykopávky, které jsme prováděli na starých keltských valech. My měli zábavu v hledání něčeho starého. Co jsme chtěli nalézt nevím, ale bavilo nás to, už ta představa byla krásná. V lese pod vysokými jehličnatými stromy jsme si stavěli z kůry a dřívek domečky a celá města. Tam se i malý bráška mohl dostatečně vyřádit. Tam možná poprve projevil své umělecké sklony, ale to už si nepamatuji.
Na základní škole se projevoval jako třídní klaun, učitelky ho měly rády a spolužáci také. Vystudoval SUPŠ v Brně, pak FF tamtéž. Kdo by to byl řekl, že po takové ráně do hlavy z něj ještě něco bude, že.

Pár legrácek

15. října 2007 v 8:17 Fotografie

Opět něco zajímavého

Moje ikonka pro vás

14. října 2007 v 13:04 | ja |  Moje pokusy
<A href="http://matama.blog.cz/"><IMG src="http://i249.photobucket.com/albums/gg210/blbinka1/hadimrcha.jpg"></A>

Kdybych byla princezna

14. října 2007 v 12:27 | ja |  Moje psaní
Tak mě právě navedl mužík na jednu filosofickou otázku. Mám rozečtenu knihu o životě ve středověku a on právě sleduje Objektiv. V jednom jeho příspěvku ukazovali tzv. "terakotovou armádu čínského císaře". Při jeho sledování jej napadlo, jak mohou vědci , rozuměj archeologové, vědět, jak to bylo doopravdy. Možná by se všichni divili, kdyby měli možnost nahlédnout do těch dob, že je to všechno jinak než si představovali. No, je to možné, ale jak se do těch starých dob dostat jinak, než v knihách a ve vlastní fantasii.
Už jako dítě jsem si představovala, že jsem princeznou a bydlím na zámku. Alespoň jeden den prožít jako ta princezna, to by bylo!! Takové přání mají asi všechny holčičky, které milují pohádky o princích a princeznách. Ale kdo by se chtěl vrátit mezi ty obyčejné lidi, žijící třeba ve středověku? Určitě to nebyla procházka růžovým sadem. Všude chudoba, násilí, nemoci, nespravedlnost! No to by mě asi nelákalo. Také to, že lidé byli analfabeti nebylo zrovna lákavé. Právě jsem si uvědomila, jak to asi vypadalo na tom vysněném zámku! Král negramota, hulvát a násilník, princezna jemná osůbka, umí číst a psát, ale komu, by psala, když její vysněný princ je taktéž vycvičen jen k boji, čtení a psaní je jenom pro mnichy a druhorozené královské syny. Málo který královský otec dopřál svým dětem vzdělání, synovi dal do vínku válečná tažení a dcerušku místo krásného života po boku milovaného prince, čekal starý král ze sousedství, kterého si musela vzít pro klid a dobré sousedské vztahy. Takže také žádná selanka. Ten, kterého milovala odešel do světa, při nejhorším byl zabit, ona dostala domácí vězení, nebo skončila navždy v klášteře. Tak co, raději žít dnes, že? Já, známá tím, že si jen těžko nechám vnutit cizí názor, bych v tom kláštěře asi byla od narození.
Proto si raději nechám jen své sny a dobré historické knihy.

Ranní píšťalka

14. října 2007 v 10:42 | ja |  Moje psaní
Pískání, které mě ráno probudilo, bylo trochu podivné. Nebyla to píšťalka kávovru, ani projíždějící vlak. Pomalu jsem se probouzela a stále naslouchala oněm zvláštním zvukům. Spávám až do zámrzu při otevřeném okně, proto zvuky přicházející z venku mi nejsou neznámé. Ale dneska to bylo něco jiného. Ptačí hvízdání. Vykoukla jsem z okna a hledala onu příčinu, mého tak skorého probuzení - bylo asi 7. hod. Dlouho jsem nic neviděla, stromy v okolních zahrádkách jsou ještě plné barevného listí a tak mi dalo hodně práce, než jsem ho uviděla. Jestřáb!!! Opravdový jestřáb! V první chvíli mě napadlo, že snad uletěl mému známému, o pár ulic dále bydlícímu lesákovi, jež se zabývá chovem dravých ptáků. Tento byl opravdu divoký, seděl na trávníku, ve svých drápech držel nějakou kořist a zobákem ji trhal. Proč při jídle pískal nevím, ale byl na něj nádherný pohled. Je jenom divné, že si pro svou kořist vybral tak málo přehledný prostor, mezi stromy v zahradách. Hned jsem si šla pro brýle a knihu a hledala a hledala, zda jsem si dravce nespletla. Musím se zítra svého známého zeptat, proč jestřáb klidně zaletí do malých zahrádek, kde má špatný přehled a malou plochu ke startu? Byl to ale zážitek. Nedávno v televizi říkali, že jestřáb se nějak přemnožil, či co?

Jestřáb lesní

(Accipiteg gentilis)
Podobný krahujci, ale velikosti káněte. Loví v letu nebo uchvacuje kořist na zemi. Žije v rozsáhlých lesích. Hnízdo si staví vysoko v korunách stromů. Živí se i většími ptáky a středně velkými obratlovci.


převzato z atlasu Naši ptáci


Akce jízdenky

12. října 2007 v 17:04 | ja |  Moje psaní

Celé léto jsem pracně třídila odpad, skládala papíry, odnášela plast a sklo do kontejnerů. Domnívaje se, že opět nastane období, úporného dotírání školních dětiček, shánějící starý papír do sběru. Ale nic, klid, ticho. Dětičky nic nenosí, nesbírají. Proč? Že by tyto akce nadobro skončily?
Také jsme měli různé sběry do školy. Jeden rok se nosily kaštany pro lesní zvěř, v celém širokém okolí se nenašel ani kaštánek, další rok byla sbírka šípků pro lékárny, všechny šípkové keře v okolí byly orvány.
Papírek by jsi marně hledal, ten rok, kdy byl sběr papíru. Jezdili jsme dům od domu, obchod od obchodu a skládali noviny, kartony a jiný papír. Vzpomínám si, že jsme také sbírali jitrocelovou nať, hluchavkový květ, podběl a sušili vše pro použití v lékárnách. Jindy jsme se zase plahočili na heřmánku. Holt sbíralo se ledacos. Moje děti zase nosily do školy sušenou pomerančovou kůru, vršky od petek, projeté jízdenky a já nevím co všechno ještě.
Letos nic, že by se už nic nesbíralo, nechce se mi věřit.

Rozhovor s trojkou

12. října 2007 v 11:22 | ja |  Moje psaní

Máte rádi úklid? Myslím ale úklid v sobě. Takové to přerovnání si priorit, co musím dnes, co zítra, co počká a co ne! Čas od času na mě sedne taková hloubavá nálada, vytáhnu ze skříně faktury, pojistky, smlouvy o všem možné a dám se do rovnání. Zdá se, že život člověka se skládá jenom ze samých palateb, smluvních úpisů různých dohod a tak. No, dobře, tohle můžu odložit, toto taky, skládám si papíry na hromádku. A ejhle, tady je něco, co nesnese odkladu. Beru papír do ruky, nažhavím telefon a jedu. "Dovolali jste se do informčního centra tatatataa, chcete-li další informace o tatata zvolte 1, informace o tata zvolte 2, přejete-li si změnit tatta volte 3, pro informace v anglickém jazyku zvolte 4". Mačkám úspěšně 3, čekám... "informace ohledně tatata zvolte 1, dodatky k tatata zmáčkněte 2, o novinkách zmáčkněte 3", trochu nazlobená mačkám ihned 2, doufám, že u se mi konečně ozve člověk, ale chyba lávky, stroj mě oznámil, že "bohužel, všíchni naši operátoři obsluhují klienty.kteří se dovolali před vámi, jak budou volní ozvou se vám. Hraje nějaká melodie, nevnímám ji a sleduju na hodinkách, náhle se ozve opět neosobní hlas, který mi děkuje za mou trpělivost a zase hudba. Tak jsem to vypnula. Takový špás a trval skoro 5 minut. Ne, nejde mi o těch pět minut, ale nechápu, že ve stejnou dobu jako já se najde tolik lidiček, kteří stejně jako já řeší naprosto stejný problém na čísle 2. Proč nevolají 1, nebo 3? Celý tento volací labyrint jsem absolvovala u třech institucí a vyřídila jsem velký kulový. Po neděli se musím odebrat a zajít tam raději osobně, nebo při příští inventuře svých papírů, zjistím, že jsem opět něco prošvihla zaplatit nebo vyřídit. Ach, jo.

Exotické krasavice

12. října 2007 v 10:35 Co se mi líbí

Indické krásky chodí s ozdobami na celém těle

Běloruský národní kroj je bohatý na výšivky

Masajský úbor

Děvčátka z Ukrajiny se rády zdobí květinami

Čínský účes a úbor z histor.období

Jižní Irán