close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Říjen 2007

Na suchu nebo u vody?

24. října 2007 v 18:11 Moje psaní

Konečně máme zase o čem všichni mluvit. Ano, po chystaném zdražení, toho čemu se u nás říká mléko a máslo, po posledním závodu F1 a jeho nečekaném vítězi, je na řadě chobotnice. Ano, ten zelený "chrchel" či "žabí vejce", či jak se už ono monstrum jmenuje. Chobotnice, nová budova Národní knihovny. Věřím tomu, že novou knihovnu potřebujeme, také věřím tomu, že arch. Kaplický je vynikajícím architektem světového jména, ale přece jenom postavit zelenou rozteklou budovu, nahoře na letenské pláni, se mi zdá trochu divné. Netvrdím, že jsem odborník, ale této budově by to určitě více slušelo někde v záplavě stromů a blízko vodní hladiny a ne na kopci. Copak chobotnice, nebo žáby žijí na sluncem vyhřátých skalách? Prostý selský rozum mi říká, že se to tam rozhodně nehodí. Jsem zvědavá na vaše reakce, nezlobte se , ale musela jsem to ze sebe vypsat. Prahu mám hrozně ráda a myslím si, že tento výtvor by ji asi hodně pozměnil. A co takhle využít na knihovnu stávající budovu bývalého shromáždění na Václavském náměstí? To by nešlo?

Chtěla jsem si jen popovídat

24. října 2007 v 12:06 | ja |  Něco z rodinné kroniky

Nejsladší slovo které znám - maminka. Jak omletá a tisíckrát vyslovená pravda! Můžete si stokrát opakovat je zlá, zlá, nemá mě ráda a přesto to není pravda. Každá maminka má ráda své děti, svou rodinu. Miluje svá zlatíčka, je na ně pyšná a dokáže se jimi chlubit. Jsou jenom rozdíly ve způsobu vyjadřování a projevů před lidmi.
Moje maminka byla v mládí velmi krásná, kudrnaté černé vlasy, štíhlá postava a přirozená inteligence. To bylo to nejcennější ,co dostala do vínku od rodičů. Byla nadaná na matematiku a chemii, počty, jak říkávala bylo to nejjednodušší co nám uměla vysvětlit. Jelikož jsme byli tři byla s námi doma skoro 14 let. V té době pomáhala s účetnictvím mého otce, vedoucího obchodu. Měla práce nad hlavu, koupili starší domek, který se neustále upravoval, v létě chodila prodávat do svého stánku cukroví, pak hračky. Domácnost v té době zůstávala stranou. Měla nás jistě všechny tři ráda, ale její přílišná úzkostlivost a strach, abychom neonemocněli jí nedovolovala více se k nám přiblížit. Toužili jsme přitisknout se k ní, nechat se pohladit, ale množství práce a zbytečné obavy ji od nás neustále odváděly. Měla jistě přání zabezpečit nám pěkný život, ale ani to se jí moc nedařilo. Hodně šetřila na opravy domu, hodně šetřila na horší časy.
Nejvíce jsme se těšívali na nedělní odpoledne, v zimní období, když už nebyla na zahrádce žádná práce, sesedli jsme se ke stolu a všichni i s tatínkem jsme hráli Člověče nezlob se. Byly to chvíle nezapomenutelné, spousta legrace a pohoda, kterou jsme vnímali všemi póry. Čas ubíhal, my vyrostli a začali se vytrácet z domova. Nejdříve brácha, pak já. Osud nás v tuto dobu, připravil o tři nejdražší osoby, během tří let zemřel dědeček, babička i tatínek. Byla to pro nás stráta veliká a maminka, která nás mohla podržet, to měla moc těžké. Zůstala sama na nezletilého brášku, bez manžela, bez rodičů. Dvě dospívající děti na školách a spoustu smutku v duši. Jak jsem si přála v tuto dobu, sednout si k ní, nechat se hladit po vlasech a jen tak, po holčičím způsobu si povídat. Nešlo to. Maminka ke své dceři cestičku nenašla. Jen já vím, kolik nocí jsem se po tatínkově smrti naplakala, a nespravedlivě se na maminku zlobila. Skončila jsem střední školu, pokus o studium na VŠ nevyšel a nastal čas se rozhodnout, kam za prací. Bylo to v době, kdy ještě spousta našich známých a kamarádů ilegálně odcházelo do zahraničí. Také nás někdy napadlo něco podobného, ale pocit odpovědnosti k mladšímu bráškovi nám nic podobného nedovolil. Zůstala jsem tedy doma a svůj život si upravila dle svého. Maminka v tuto dobu již opět chodila do své milované práce, dělala účetní na MNV. A postupem času se stala opět tou pracovně vytíženou, ale všem citům odolnou maminkou. Až s narozením mého staršího syna se zdálo, že trochu okřála, ale ten její věčný strach z nemoci a úrazů ji zůstal. Po narození druhého synka a po objevení se jeho vrozené vady, se tyto obavy v ní ještě více zakořenily. Bála se jít sama s kočárem na procházku, aby se náhodou chlapec nenachladil a vina nebyla na ní. Když byli chlapci starší, hlídala a vypravovala je do školy, snažila se být jim dobrou babičkou. Ale já stále toužila po jejím přiblížení se, abychom si jenom tak po žensku povídaly, něco o módě, něco drbů. Moc to nešlo, vždycky se povídání stočilo na denní problémy a její strach.
Nikdy jsme ji nedělali starosti se školou, učili jsme se všichni tři dobře, problémy s námi neměla žádné a přesto se nikdy nedostala k tomu aby nás pochválila za dobrou známku, za nějaký úspěch, brala to jako samozřejmost a nás to všechny mrzelo. Už není mezi námi a mě nezbývá než vzpomínka, vzpomínka na maminku, která maminkou neuměla být.

Optické klamy

23. října 2007 v 17:09 | různé zdroje |  Co se mi líbí

Docela zajímavé obrázky



Noční pozdvižení

23. října 2007 v 10:47 | ja |  Moje psaní
Byli jste někdy za bouřky v lese? Pak jistě znáte ty zvuky, které se kolem dokola ozývají. Někdo má z bouřky panickou hrůzu. Jako mé spolužačky při nočním pochodu přes hory, kde nás potkala bouřka. Bylo léto, teplounko a v noci to přišlo. Zničehonic se přihnal vítr a težké černé mraky, kolem dokola se ozývaly obrovské rány, kterým ještě údolí, jímž jsme právě procházely, dodalo ozvěnu. No bylo to opravdu hrozné. Holky se mi vrhly kolem krku a ječely, že se bojí, že dál nejdou. Bylo to opravdu na pováženou, co s nimi dál. No, ale nakonec všechno dobře dopadlo, do cíle jsme došly, sice ne první, ale došly.
Vzpoměla jsem si na tuto příhodu dneska v noci. Příšerné rány a svištění větru, jež ohýbal mladé stromky , skoro k zemi, odnášel nepřibité plechy a vyvracel popelnice. Taková byla dnešní noc. Byla o to horší, že venku poletoval sníh s deštěm a byla velmi dlouhá. Očekávala jsem velkou pohromu, chvílemi se zdálo, že jsme bez střechy. Tatin byl několikrát s baterkou kontrolovat stav. Naštěstí se vždycky vrátil s dobrou zprávou.
Ráno mě přivítalo děštěm a větrem, popelnice se koulely po silnici, po celé zahradě jsem sbírala plechy jimiž máme přikryté dřevo. Jablíčka ze zahrady byla odkutálena až daleko za plotem, všude samý papír, igelitové tašky z vysypaných popelnic apod. No hrůza. Doufejme, že už je pro dnešek konec, při pohledu z okna se zdá, že stromy už stojí pěkně v pozoru a jenom sem tam zamávají jednou nebo více větvemi.
Ach jo, už nám to zase nastalo!

Chrysantemy

22. října 2007 v 21:10 | ze zahr. stránek |  Fotografie
Blíží se 2. listopad - Památka zesnulých

Které si vyberete?

Eldorádo

22. října 2007 v 13:40 | ja |  Moje psaní
"Jít a hledat Eldorádo...." hrálo před chvílí radio v sousedovic auťáku, které nechal nastartované před domem a ještě běžel nazpět, asi dát políbení manželce. Okno dokořán a radio na plné k..., jak se dneska říká.
Jo, Eldorádo, to by bylo něco! Představte si, jdete si tak loukou a před vámi se zaleskne šutrák zlata, co s ním, kopnete do něj a pod ním je jich dalších pět. Kam oko dohlídne se třpytí zlato. U potůčka kam se jdete napít vody se válí zlaté valouny. Nedá se na nich ležet, protože se v nich odráží sluneční svit, který bez brýlí nejde vydržet. Pospícháte do lesa, aby jste se tomu schovali a tam je to samá skála, skála ze zlata. Nechce se člověku věřit, ale jste přece v Eldorádu, proslulé zami zlata a bohatství. Ale nepleťme se , to zlato něčí je. Vždyť je tady spousta domorodců, kteří si brání své území, brání zuby nehty, proto když vám kolem hlavy zabzučí kulka nebo proletí oštěp nemůžete se ničemu divit. Je zde také neuvěřitelné množství desperátů a lumpů všeho druhu. Každý chce urvat co nejvíc pro sebe a tak se vraždí a zabíjí. Ve dne v noci nacházíte mrvé a umírající lidi, kteří zde stejně jako vy hledali zlato, štěstí a bohatství. Za takovou cenu , za cenu života bohatství nehledám.

Viry

21. října 2007 v 18:10 | ja |  Moje psaní
Pomoc!!! Útočí viry!! Mršky jedny, lítají si po světě, kudy tudy, a čekají. Čekají, na koho se přilípnou. Vystrkují hlavu a vidí, člověka. Tedy na něj skočí, nalezou mu do krku a tam se zdárně množí. Mají v rukou malinkaté vidličky a těmi škrábou do sliznice v nose a krku, tak dlouho, až z něj teče to protivné, co musíme neustále utírat. Druhá směna má malinké solničky a do těch odřených buněk v nose a v krku tu protivnou sůl neustále dosypávají, aby člověk nezapoměl, kdo je tady pánem. Mají svoji policii, která hlásí, pozor Paralen, schovat se teď, vitamin C další poplach. A záleží na tom, kdo má lepší výdrž. Dokáží pořádně potrápit potvůrky !
Dnes na mě zaútočili silou přímo mamutí. Po službě mě začala třesavka, vodovod z nosu a pálení v krku. No,potěš koště! Co udělat.
Navařila jsem si kotlík zeleného čajíčku, mám ho nejraději neslazený. Vytřepala jsem poslední zbytky Paralenu, neboť jak je známo " kovářova kobyla chodí bosa" a zdravotník není vyjímka.
Uvelebila jsem se do křesla, obložila jsem se dobrůtkami, tatínek navařil, a já prospala celé dopoledne. Pak jsem se pustila do čtení. Teče mi nejen z nosu, ale i z očí, což mě donutilo odložit knihu. Ještě než zalehnu docela, píšu těchto pár řádků! Citronky v komoře mizí, hrozny mám snědené, Paralen už mám poslední, snad to bude ráno lepší. Ještě, že nemusím zítra do práce.
Tak se připravme na boj s potvůrkami a věřme, že to bude velmi krátký boj.

Poraďte co dělat!

20. října 2007 v 11:00 | ja |  Moje psaní
Můj noční stolek se nedá přehlédnout. Ne, že by byl tak velký, ale je na něm obrovská hromada knih, které hodlám v blízké budoucnosti přečíst. Ono se řekne přečíst, ale je jich tolik, že to bude hrozitánský úkol. Nevím jak kdo, ale zjistila jsem, že mám vždycky rozečteno několik titulů a dle okamžité nálady, si vyberu co budu číst. No jo, to je dobrý, ale když těch knih je tolik. A tak se marně snažím, aby ta hromádka byla menší a menší. Nejde to, kamarádka mi doporučí přečíst knížku, letím do knihovny vypůjčit si ji, rychle přečtu a vrátím. A hromádka na nočním stolku je stále stejná. Náhodou se dostanu v časopise k recensi, přečtu ji a letím do knihovny pro knížku. A tak je to pořád dokola. Ach jo, co mám dělat. Když já tak ráda čtu.




První vločky

20. října 2007 v 10:30 | já |  Moje psaní
Tak a máme bílo!! Obloha se zachmuřila, šedá barva plížívě prostupuje mezi ještě neopadaným listím. Nad zemí vlají cáry mlhy a na trávníku leží mokrá vrstvička sněhu. Střechy zatím bílou barvu drží, ale s přibývajícími hodinami dne zvolna mizí. Brr!!!
Po ránu bylo docela chladno, ani pejskovi se to mokré a studené pod packami nelíbí. Pokoušela se ochutnat to nové, co se objevilo do rána na její cestičce mezi keři. Ale k jídlu to není, tak se brzy vrátila a zamířila do svého pelíšku.
Ach jo!!! Už nám to zase začalo. Po jednom začaly dneska opadávat lístky ze smuteční vrby na našem hrobě. Ospalé sluníčko se snaží protrhnout tu těžkou masu napitou studeným sněhem, který pozvolna zakrývá ještě zelenou trávu.
Ale nebuďme smutní, vždyť i v takovém počasí je něco pozitivní. Můžeme si uvařit dobrý čaj, vzít kouřící hrníček do dlaní a užívat si jeho příjemného tepla. S hrnkem v dlaních se uvelebit do tepla pohovky a poslouchat preskání dřeva v krbu, nebo příjemnou hudbu. Kdy máme na něco podobného čas? Jenom v tyto podzimní dny, kdy se brzo stmívá a na práci už nevidět. Ještě si něco dobrého upéci a užívat si nicnedělání.

Bílá říza

18. října 2007 v 14:28 | ja |  Moje psaní
"Sestřičko, vy jste anděl" prohlásila jedna paní, když jsem ji v noci, celou propocenou převlékala a upravovala,. Spala tvrdě a probudily ji až moje ruce, stírající pot z jejího čela. Já a anděl , no to se jí povedlo, mám do něj daleko. Nosím sice bílé šaty, ale anděl nejsem! Nebo snad....?
Už od večera přemýšlím o jedné věci. Jak by asi vypadal můj anděl strážný! Chudák jeden ten by dneska musel být sešlý a strhaný dřinou. Co já jsem se jenom naprováděla a on mě všude musel chytat, brzdit a odstraňovat všechny překážky. Ale andělé prý nestárnou. tak pak by musel být štramák jako zamlada. Někde jsem četla, že máme dokonce anděly dva. Jsou to chlapi nebo ženské? A jak vypadají? Je to zajímavá myšlenka, že nad vámi stále někdo bdí, kdo vám v případě potřeby podá ruku. Jsou lidé, kterým se prý andělé sami zjevili a s dobrou radou jim pomohli v nouzi. Možná, že je všichni moc dobře vidíme, ale nevíme, že jsou to oni, možná také, neexistují. Stejně jako mimozemšťané, kteří se také nenechávají odhalit. A co, když jsou to jedny a tytéž postavy, obojí přece přicházejí tam seshora, odněkud, kam naše oko nedohlédne.
Přemýšlela jsem o tom v noci při práci, kdy jsem obsluhovala 25 nemocných , ležících pacientů. Někteří nespali a v přítmí pokoje natahovali ruku po podané sklenici vody, jiní naopak ve spánku vnímali moji přítomnost jenom málo a někteří vůbec ne. Možná právě moje přítomnost v nich vyvolává ten dobrý pocit jistoty a bezpečí. Možná právě v mé siluetě, vidí oko nemocného a horečkou zmítaného člověka, tu nadpozemsky krásnou postavu anděla, jež přináší úlevu a pomoc. Kdoví !?!