
Nejsladší slovo které znám - maminka. Jak omletá a tisíckrát vyslovená pravda! Můžete si stokrát opakovat je zlá, zlá, nemá mě ráda a přesto to není pravda. Každá maminka má ráda své děti, svou rodinu. Miluje svá zlatíčka, je na ně pyšná a dokáže se jimi chlubit. Jsou jenom rozdíly ve způsobu vyjadřování a projevů před lidmi.
Moje maminka byla v mládí velmi krásná, kudrnaté černé vlasy, štíhlá postava a přirozená inteligence. To bylo to nejcennější ,co dostala do vínku od rodičů. Byla nadaná na matematiku a chemii, počty, jak říkávala bylo to nejjednodušší co nám uměla vysvětlit. Jelikož jsme byli tři byla s námi doma skoro 14 let. V té době pomáhala s účetnictvím mého otce, vedoucího obchodu. Měla práce nad hlavu, koupili starší domek, který se neustále upravoval, v létě chodila prodávat do svého stánku cukroví, pak hračky. Domácnost v té době zůstávala stranou. Měla nás jistě všechny tři ráda, ale její přílišná úzkostlivost a strach, abychom neonemocněli jí nedovolovala více se k nám přiblížit. Toužili jsme přitisknout se k ní, nechat se pohladit, ale množství práce a zbytečné obavy ji od nás neustále odváděly. Měla jistě přání zabezpečit nám pěkný život, ale ani to se jí moc nedařilo. Hodně šetřila na opravy domu, hodně šetřila na horší časy.
Nejvíce jsme se těšívali na nedělní odpoledne, v zimní období, když už nebyla na zahrádce žádná práce, sesedli jsme se ke stolu a všichni i s tatínkem jsme hráli Člověče nezlob se. Byly to chvíle nezapomenutelné, spousta legrace a pohoda, kterou jsme vnímali všemi póry. Čas ubíhal, my vyrostli a začali se vytrácet z domova. Nejdříve brácha, pak já. Osud nás v tuto dobu, připravil o tři nejdražší osoby, během tří let zemřel dědeček, babička i tatínek. Byla to pro nás stráta veliká a maminka, která nás mohla podržet, to měla moc těžké. Zůstala sama na nezletilého brášku, bez manžela, bez rodičů. Dvě dospívající děti na školách a spoustu smutku v duši. Jak jsem si přála v tuto dobu, sednout si k ní, nechat se hladit po vlasech a jen tak, po holčičím způsobu si povídat. Nešlo to. Maminka ke své dceři cestičku nenašla. Jen já vím, kolik nocí jsem se po tatínkově smrti naplakala, a nespravedlivě se na maminku zlobila. Skončila jsem střední školu, pokus o studium na VŠ nevyšel a nastal čas se rozhodnout, kam za prací. Bylo to v době, kdy ještě spousta našich známých a kamarádů ilegálně odcházelo do zahraničí. Také nás někdy napadlo něco podobného, ale pocit odpovědnosti k mladšímu bráškovi nám nic podobného nedovolil. Zůstala jsem tedy doma a svůj život si upravila dle svého. Maminka v tuto dobu již opět chodila do své milované práce, dělala účetní na MNV. A postupem času se stala opět tou pracovně vytíženou, ale všem citům odolnou maminkou. Až s narozením mého staršího syna se zdálo, že trochu okřála, ale ten její věčný strach z nemoci a úrazů ji zůstal. Po narození druhého synka a po objevení se jeho vrozené vady, se tyto obavy v ní ještě více zakořenily. Bála se jít sama s kočárem na procházku, aby se náhodou chlapec nenachladil a vina nebyla na ní. Když byli chlapci starší, hlídala a vypravovala je do školy, snažila se být jim dobrou babičkou. Ale já stále toužila po jejím přiblížení se, abychom si jenom tak po žensku povídaly, něco o módě, něco drbů. Moc to nešlo, vždycky se povídání stočilo na denní problémy a její strach.
Nikdy jsme ji nedělali starosti se školou, učili jsme se všichni tři dobře, problémy s námi neměla žádné a přesto se nikdy nedostala k tomu aby nás pochválila za dobrou známku, za nějaký úspěch, brala to jako samozřejmost a nás to všechny mrzelo. Už není mezi námi a mě nezbývá než vzpomínka, vzpomínka na maminku, která maminkou neuměla být.
